Minulý týden vyšel v časopisu Respekt článek nazvaný Ministr za katedrou od Lucie Kavanové. Byl o tom, jak soukromá vysoká škola CEVRO institut „prolamuje tabu“ a zaměstnává vysloužilé politiky, diplomaty a další lidi z praxe.

Škola, která vznikla jako vzdělávací přípravka pro politiky spojené zejména s ODS, nedávno zaměstnala třeba Alexandra Vondru nebo Petra Nečase, je ve článku popisována absolutně nekriticky i přes hned řadu problematických momentů. Ty naprosto bezelstně odhalují poněkud pokřivenou představu o nezávislosti vysokoškolského vzdělávání a akademie jako takové.

(Ne)transparentní odborníci

Proti angažmá odborníků z praxe a prostředí mimo akademickou sféru nic nemám, pokud je v kontextu vyučovaného oboru smysluplné a pokud je oním odborníkem osoba dostatečně vzdělaná, nebo mající dostatečný intelektuální potenciál, aby byla pro své studenty přínosem — formální vzdělání koneckonců není vše. Sama jsem několik kurzů, které učili lidi s bohatou a velmi různorodou praxí mimo akademickou sféru, absolvovala a byly velmi zajímavé.

Přijde mi ale poněkud směšné srovnávat situaci amerických nebo britských vysloužilých politiků, které zaměstnávají prestižní univerzity, se situací vysloužilých politiků českých. Srovnávat absolventy škol jako je Oxford nebo Yale ve společensko-vědních oborech nebo právu s absolventy shodou okolností s politikou poměrně nesouvisejících přírodovědných oborů českých univerzit vyznívá poněkud absurdně.

Stejně tak absurdně vyznívá i (lehce obdivná) poznámka, že Alexander Vondra, jehož angažmá na CEVRU celý článek rámuje, čte texty britských a amerických společenských vědců v originále. To by totiž (kupodivu!) aspoň na základní úrovni měl zvládat snad každý vysokoškolský student od prvního ročníku.

Zásadně problematickým momentem zaměstnávání lidi z praxe a bývalých politiků zejména, a to i na školách jako je CEVRO, je poměrně nejistá přítomnost dostatečně sebereflexe a reflexivity. Jinými slovy nemůžeme vědět, jestli je daný vysokoškolský pedagog z prostředí praxe dostatečně schopný uvědomit si a reflektovat svá ideová východiska.

Rektor CEVRA Josef Šíma se sice ve článku rozplývá nad tím, že je přece mnohem zajímavější, když o sociálních reformách přednáší člověk, který je dělal, nicméně se už nikde nepíše, že tvůrce reforem uvede jejich ideové základy nebo nedejbože dokonce to, že existují i jiné, ekvivalentně správné, cesty a směry.

Nemá smysl si hrát na to, že zejména společenští a humanitní vědci, jsou ve svých východiscích nějak neutrální — zásadní je však právě to, že jsou schopni a ochotni ideové zakotvení reflektovat a přihlásit se k němu, čímž se jejich bádání stává transparentním. Je ale logické pochybovat o tom, že podobné transparentnosti budou právě politici nebo další odborníci schopni stejně dobře, jako to činí (bohužel zdaleka ne všichni) akademici.

Aniž bych chtěla činit ukvapené závěry, mám pocit, že nízká reflexivita a „netransparentnost“ ve východiscích je častěji nešvarem právě těch, kteří mají to „štěstí“, že se jejich ideová východiska shodují s dominantním narativem o tom nebo onom tématu, který má z logiky věci status neutrálního nebo přirozeného. Pěkným příkladem, i když ne z akademického prostředí, je koneckonců kontroverzní analýza objektivity vysílání ČT z pera několika novinářů, kolem níž se rozproudila vášnivá debata.

„Já jsem si dovolil na ukázku. Ze své zahrádky pár švestiček“

„Je řada firem, které chtějí v Česku obchodovat a mají zájem na tom, aby se vztahy Česka s jejich zeměmi, třeba Izraelem, prohlubovaly. Nejrůznější konference nebo studie, které mohou ovlivnit veřejné mínění, jsou jedním z nástrojů, které můžeme poskytnout.“ Tato citace v daném článku pochází od prorektora pro rozvoj dané vysoké školy Ladislava Mrklase a je jedním z vrcholně problematických momentů celého uvažování o poslání akademické instituce, kterou stále ještě je i soukromá vysoká škola.

Pokud bych měla volně přeložit obsah sdělení, pan prorektor „na férovku“ přiznává, že vysoká škola ve svých výstupech půjde záměrně na ruku svým obchodním partnerům. Je alarmující, že ani v tomto případě, kdy je v zájmu byznysu otevřeně manipulována vědecká práce (nebo spíš práce, která se vědeckostí zaštiťuje a legitimizuje), redaktorka nechává tuto informaci bez kritiky.

Poněkud nešťastná je i formulace, že to byl právě Alexandr Vondra, kdo pomohl „sehnat“ CEVRU grant na výzkum sympatií Čechů k USA a sérii diskusí k výročí vstupu České republiky do NATO. Jeden by řekl, že o granty se žádá, ne že se shánějí, ale možná jsem jen ovlivněná.

Oblíbeným slovem, které se v textu objevuje až příliš často, jsou „kontakty“, jež mohou studující na této vysoké škole i díky angažmá bývalých politiků získat. Jistě, na vysoké škole člověk mimo vzdělání, pro které by měl (i když na škole, která je v žebříčcích hodnocení vysokých škol hluboko dole, kdo ví) studovat především, potká i spoustu zajímavých a inspirativních lidí z řad spolužáků i vyučujících, nové přátele nebo budoucí kolegy, o tom nikdo nepochybuje.

Problematické jsou ale přesně ty „kontakty“, které by za určitých okolností mohly znamenat budování klientelistické sítě pod záštitou akcí vysoké školy. Po aféře s plzeňskými právy by se v českém prostředí nejednalo o žádnou novinku. Obavy nebo minimálně kritické pozvednutí obočí nad „kontakty“, které vedle těch naprosto neškodných, může získat absolvent této vysoké školy, jsou na místě ve chvíli, kdy je spjata právě s politiky, jenž jsou a byli podezřelí z nějakého typu trestné činnosti korupčního charakteru.

Ačkoliv vůbec nepochybuji o tom, že na CEVRU působí i fundovaní pedagogové (koneckonců kvůli platům na veřejných vysokých školách, zejména pražských, často musí) a nejsem schopná posoudit, nakolik je zdejší výuka skutečně plnohodnotným vysokoškolským vzděláním, jsem poněkud překvapena nekritickým přístupem, který autorka článku Ministr za katedrou zvolila pro popis situace na této škole ve vztahu k odborníkům z praxe. Zrovna Respekt, který se s oblibou staví do pozice lovce korupčníku a potírače korupce v české společnosti i politice.