Takových článků vyjde několik do měsíce — popisují obtíže, s nimiž se obvykle velké firmy potýkají, když mezi uchazeči narazí na současné absolventy především vysokých škol.

Články se podobají jako vejce vejci — velký zaměstnavatel, obvykle privátní byznys, nikoliv veřejný, státní nebo snad dokonce neziskový sektor, ústy svého personalisty kritizuje absolventy za tu menší, tu větší stupeň nepřipravenosti pro praxi, tradičně také za nedostatečný zájem o technické obory, případně nerealistická, pokud vůbec nějaká, očekávání od práce, nebo neochotu se za prací stěhovat.

Vznesená kritika sice představuje ideální prostor pro diskusi, málokdy se však v podobných článcích vedených jen z pozice vybraných zaměstnavatelů, případně ne/úspěšných absolventů, vyskytne.

Tady, teď a hned

Je to asi ta nejvíce očividná kritická poznámka, která může přijít — to, že na trhu momentálně chybí absolventi toho nebo onoho směru, neznamená, že situace se za pět nebo šest let nezmění. V jaké situaci se pak ocitne absolvent nebo absolventka, která po střední nebo základní škole nastoupila na ve své době propagovaný „nedostatkový“ obor, nicméně v době absolvování je „trh“ nasycen právě proto, že se zdál být lukrativním?

A co vzdělávací systém a fakt, že právě ten, ať už komplexně nebo na určitých stupních musí ve svém fungování a plánovaní operovat s daleko delšími časovými horizonty, než jsou aktuální požadavky trhu? Jako silný argument proti nekontrolovatelnému podléhání autoritě „potřeb“ trhu pochopitelně můžeme zmínit i velmi rychlou proměnlivost pracovních příležitostí, zejména na méně kvalifikovaných pozicích.

Jako protichůdné se z tohoto úhlu pohledu jeví i na jedné straně volání po velmi úzce specializovaných oborech, opět spíše technického rázu, a na straně druhé evidentní nutnost, aby absolvent, pokud chce, často opakovaně, uspět, disponoval na konkrétní obor nevázanými schopnostmi.

Mimo ty vysloveně exkluzivní jako medicína nebo právo, je totiž velmi pravděpodobné, že „běžní“, tedy ne vynikající, absolventi budou během svého aktivního pracovního života zaměstnání měnit a to pravděpodobně i mezioborově.

Pohádka o zbytečném a absolventovi

Na velkou proměnlivost zaměstnání přichází ostrá poznámka, rovněž se v popisovaných článcích vyskytující, že by si absolventi měli tedy volit oblast studia s ohledem na uplatnitelnost na trhu práce.

↗

Vybrat si perspektivní obor a nebo skončit na úřadu práce? Foto Ivana Gračková, Mediafax

Po poznámce často následuje také srdceryvná výpověď absolventa ekologie, filozofie a podobně „zbytečných“ oborů, kteří si kdysi dávno po gymnáziu špatně vybrali a nyní musí v lepším případě pracovat v profesi, na kterou jsou se svým diplomem překvalifikováni, v horším případě čekat na nějakou takovou na úřadu práce. Koneckonců mnoho zákonů vymezuje školní docházku a studium jako „přípravu na budoucí povolání“, tak co je na takovém přístupu podivného.

Je to v podstatě velmi jednoduché — pojetí vzdělání, které se objevuje ve zmíněných názorech velkých zaměstnavatelů, a které se ještě velmi nedávno objevovalo i v debatě o plánované reformě terciárního vzdělávání, je v podstatě velmi omezené. Naplňuje velmi vágní představu o tom, že v rámci několika let na střední nebo vysoké škole se daný studující naučí nějaký poměrně jasně a jednoduše definovaný set dovedností, se kterými se pak bude ucházet o místo přesně šité na míru takovým dovednostem.

V takovém pojetí se však často ztrácí nejen chápání vzdělání jako osobního a na vyšší rovině i společenského rozvoje ne nutně za účelem získání zaměstnání, ale i takové vnímání, které přináší poněkud méně snadno uchopitelné dovednosti.

Analýza textu, kritické myšlení, práce s velkým objemem informací, vyjadřovací schopnosti slovem i písmem, argumentace a další, podobné, tzv. soft-skills — v některých internetových diskusích se dozvíte, že něco takového byste se přece měli naučit na každé vysoké škole navíc nad rámec těch snadno vymezených a údajně i snadno zpeněžitelných dovedností.

Pokud ale právě těmi nedisponujete, ocitnete se v roli právě onoho zbytečného absolventa, který svoje vzdělání (jak někteří, zejména pravicově orientovaní, rádi konstatují — z peněz daňových poplatníků) vlastně vůbec „prakticky“ nevyužije.

Zaměstnání jako nutnost

Tím se pochopitelně dostáváme na poněkud vyšší rovinu abstrakce, a sice k samotnému pojetí a vnímání práce, respektive zaměstnání jako na jedné straně něčeho nutného, díky čemuž si vyděláme peníze v prvé řadě na holou existenci a v druhé a třetí řadě na určitý standard života a seberealizaci.

V prvním případě je zaměstnání tedy chápáno primárně jako prostředek, v lepším případě neutrální nebo dokonce zajímavý, v případě horším nepříjemný a obtěžující, který pracující vykonává skutečně spíše z nutnosti. S chápáním zaměstnání jako nutnosti, i když ne nutně nepříjemné, tak trochu počítá právě pojetí vzdělání primárně jako prostředku k jeho získání.

Podle zastánců tohoto přístupu je pak zcela v pořádku, pokud někoho zajímá taková „zbytečnost“ jako filosofie, ať se jí ve volném čase věnuje, ale ať „za peníze daňových poplatníků“ raději vystuduje nějaký „pořádný“ obor. Na takovém základu pak stojí úvahy o tom, že například společensko-vědní nebo humanitní obory berou studující těm technickým.

Pokud bych se ale podobně rýpavými kritickými poznámkami, které jsem se beztak naučila ve svém nepraktickém společensko-vědním studiu, nezabývala, mohla bych na základě obecných požadavků zaměstnavatelů sestavit profil ideálního absolventa či absolventky.

Je to osoba, která při studiu nějakého smysluplného oboru pracovala, je učenlivá (tj. nevadí jí se od vystudovaného oboru v případě nutnosti přeorientovat na obor příbuzný nebo i jiný), loajální firmě a to až do té míry, že neprotestuje proti případné neplacené práci navíc, neplnohodnotným pracovním úvazkům, případnému nutnému stěhování a ve finále snad ani tomu vyhazovu (říká se tomu flexibilita). Takový je ideální „průměrný“ absolvent, pokud bychom vycházeli ze článků, v nichž hovoří personalisté.