Takových článků vyjde několik do měsíce — popisují obtíže, s nimiž se obvykle velké firmy potýkají, když mezi uchazeči narazí na současné absolventy především vysokých škol.

Články se podobají jako vejce vejci — velký zaměstnavatel, obvykle privátní byznys, nikoliv veřejný, státní nebo snad dokonce neziskový sektor, ústy svého personalisty kritizuje absolventy za tu menší, tu větší stupeň nepřipravenosti pro praxi, tradičně také za nedostatečný zájem o technické obory, případně nerealistická, pokud vůbec nějaká, očekávání od práce, nebo neochotu se za prací stěhovat.

Vznesená kritika sice představuje ideální prostor pro diskusi, málokdy se však v podobných článcích vedených jen z pozice vybraných zaměstnavatelů, případně ne/úspěšných absolventů, vyskytne.

Tady, teď a hned

Je to asi ta nejvíce očividná kritická poznámka, která může přijít — to, že na trhu momentálně chybí absolventi toho nebo onoho směru, neznamená, že situace se za pět nebo šest let nezmění. V jaké situaci se pak ocitne absolvent nebo absolventka, která po střední nebo základní škole nastoupila na ve své době propagovaný „nedostatkový“ obor, nicméně v době absolvování je „trh“ nasycen právě proto, že se zdál být lukrativním?

A co vzdělávací systém a fakt, že právě ten, ať už komplexně nebo na určitých stupních musí ve svém fungování a plánovaní operovat s daleko delšími časovými horizonty, než jsou aktuální požadavky trhu? Jako silný argument proti nekontrolovatelnému podléhání autoritě „potřeb“ trhu pochopitelně můžeme zmínit i velmi rychlou proměnlivost pracovních příležitostí, zejména na méně kvalifikovaných pozicích.