Před pár dny se jako každých několik měsíců za poslední roky objevily v médiích alarmující zprávy o počtu absolventů, kteří marně hledají práci. Viníkem situace jsou tu sami absolventi, kteří nejsou dostatečně iniciativní už za studií, tu zase neschopnost vzdělávacího systému se dostatečně přizpůsobit trhu práce.

Mantru o nedostatku techniků a naopak přebytku absolventů společenských a humanitních věd, zřejmě přejatou z propagandy Svazu průmyslu a dopravy, si v některém z médií přečteme nebo z úst některého z „expertů“ na problematiku vyslechneme také minimálně jednou za měsíc.

Vedle toho zároveň narůstají počty neplacených stáží, které dávají absolventům nebo studujícím minimálně iluzi, že jejich absolvováním zvyšují svou hodnotu na trhu práce. Stává se z práce samotné a ještě lépe práce určitého typu vzácný statek nebo dokonce svébytný druh kapitálu, který nám vedle odlišných druhů kapitálu, jako je ten kulturní nebo sociální, umožňuje získat práci/zaměstnání jiné?

Mít práci, abych měla práci

Jak už jsem napsala v úvodu svého článku, oblíbeným argumentem zaměstnavatelů a zoufáním nezaměstnaných absolventů je fakt, že jim chybí praxe. Nicméně tu obvykle získají jedině tak, že již určitou, obvykle mimoškolní, praxi mají. Neplatí to absolutně, ale právě u těch typů praxe, které pak září v životopisu, je to více než žádoucí.

Pracovní zkušenosti samy o sobě se tak vedle dalších schopností, kontaktů, ale i vzdělání nebo rozhledu stávají jen dalším druhem kapitálu, kterým člověk disponuje, aby se dostal k dalším druhům kapitálu.

Podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí z konce loňského roku je čerstvých absolventů a mladistvých 6,6 % z celkového počtu nezaměstnaných 6,6 %. Nejvíce zastoupenou skupinou „kupodivu“ nejsou absolventi humanitních nebo společenskovědních vysokoškolských oborů, ale lidé vyučení nebo se základním (někdy nedokončeným) vzděláním.

Prvně jmenovaní tvoří podle údajů MPSV v celkovém počtu lidí hledajících práci 38,9 % respektive 28,8 %. Co se konkrétních oborů týče, ministerstvo jmenuje zejména absolventy těch, které se vztahují ke „službám“ (hotelnictví, obchod aj.), ale také absolventy technických nebo ekonomických oborů.

Co je ještě zaměstnání

Faktem je, že absolventi středních škol, ale i těch základních, mají při studiu spíše menší šanci najít nějakou oslnivou praxi. Brigáda při studiu je sice věc obvyklá, na druhou stranu právě proto ničím neoslní. A právě takoví absolventi se mohou docela snadno dostat do osidel různých stáží, rekvalifikačních kurzů a honbou za zvyšování vlastní konkurenceschopnosti, což může být při úbytku pracovních míst a placených zaměstnání jako takové poměrně rizikové.

Úbytek placených zaměstnání možná není úplně adekvátní slovní spojení. Jak jinak si lze vysvětlit nesmyslné přesčasy a kumulaci úvazků na straně jedné a zvětšující se armádu nezaměstnaných na straně druhé? A to nemluvím o neplnohodnotných pracovních úvazcích a také možném strašáku budoucnosti — neplacených stážích, které v podnicích, potenciálně redukují „běžná pracovní“ místa.

Dalším fenoménem je všeobecně vzývaná efektivita. Ta se projevuje jak snižováním počtu zaměstnanců, tak automatizací některých činností — pěkným příkladem jsou automatické pokladny v supermarketech.

Práce ubývá a té placené obzvlášť, proto by možná nebylo od věci začít řešit budoucí „nedostatek“ tohoto vzácného statku a to nejen vytvářením práce nové, ale i dělením té staré.