„Filozofické tlachání ještě nikoho nenasytilo!“ (prak, 14. 7. 2011, 12:59) — diskuzní příspěvek pod blogem Tomáše Sedláčka Smí být filozofie praktická? vyjadřuje široce rozšířený názor, že sociální a humanitní vědy jsou k ničemu, jsou tlacháním, pouhými slovy bez reálného dopadu na společnost, ekonomiku nebo kvalitu našich životů. Společnosti se dotýkají leda tím, že odčerpávají prostředky ze státního rozpočtu, které by měly být využity na vzdělávání a výzkum v užitečnějších oborech, podotkl/a by možná ironicky bloger/ka prak. Jakkoli byl výše prezentovaný názor na „užitečnost“ sociálních

a humanitních věd podroben v další diskuzi pod blogem kritice a mohlo by se zdát, že je jen provokativním příspěvkem do mnohostranné veřejné diskuze, ve skrytější a sofistikovanější formě se objevuje i jako východisko české vědní politiky.

Tato politika odvozuje úvahy o přínosu výzkumu pro společnost od modelu přírodních a technických věd, v jejichž případě rozpoznává jako užitek nejčastěji technologie a materiální artefakty nebo instrukce, jak tyto vyrábět (patenty, licence). V této logice se orgán pro financování aplikovaného výzkumu jmenuje Technologická agentura. Přínos pro společnost se nejprve zúží na výsledky cíleného aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje a tyto na technologické artefakty. Jak ve výzkumném rozhovoru řekl na adresu sociálních věd státní úředník, který v uplynulých letech významně formoval českou vědní politiku, „aplikovaný výzkum není, že svoje výsledky zveřejním.

To je základní výzkum. Aplikovaný je, teprve když se tato myšlenka nějakou formou dostane do života — a my hledáme celou řadu možností, jak ji tam dostat. (…) Když to přeženu, ale jen trochu, tak on tady aplikovaný společenskovědní výzkum dodneška vůbec nebyl. Když se na to podíváte z hlediska výsledků, tak nebyl. Já neříkám, že se tím někdo nezabýval, ale prostě to skončilo články, publikacemi, papírem…“ (výzkumný rozhovor, 23. 2. 2009). Co má papírovou formu „pouhých“ slov, nemůže být údajně společenským přínosem. Papír není život.

Z velmi podobných předpokladů vycházejí i od roku 2008 navrhované vysokoškolské reformy. Společensky hodnotné je takové vzdělávání a vzdělání, které si na sebe vydělá — ať již formou spolupráce vysokoškolských institucí s podniky nebo tím, že budou studující schopni platit školné (resp. splácet půjčky na něj), a vysokoškolská instituce bude tedy produkovat na pracovním trhu dobře uplatnitelné absolventy. Hodnota studia musí být kvantifikovatelná, tržně či kvazitržně ocenitelná. Také v případě vysokých škol mají být tedy po reformě preferované především ty obory a směry, které jsou schopny nabídnout patentovatelné a obchodovatelné výsledky průmyslovým uživatelům, a ti budou sanovat stagnující či klesající podporu vysokého školství ze státního rozpočtu. I proto mají být zástupci „společnosti“ v Radách vysokých škol téměř výhradně podnikatelé a politici (kteří dnes nemluví o ničem jiném než o ekonomické „konkurenceschopnosti“). Jestliže bude tento přístup nutit k podstatné proměně směrem ke komercializaci přírodovědné a technické obory, v případě oborů společenskovědních je otázka, jak a jestli se s ním vůbec budou schopny vyrovnat a na univerzitní půdě přežít.

Tato studie je pojednáním o působení sociálních věd ve společnosti, které polemizuje s takto zjednodušujícím pojetím, které zužuje vztah vědy a společnosti na obchodovatelné a v politicko-ekonomické praxi instrumentálně využitelné produkty. Inspirována konceptuálními rámci vycházejícími ze sociologie vědy a vědních studií, ukážu a rozeberu různé formy tohoto působení a některé jeho konkrétní případy. Jde mi o kritiku současné vědní a vysokoškolské politiky. Neusiluji však přitom o jednoduchou obhajobu sociálních věd. Mé základní teze jsou tři. Za prvé, působení sociálních věd je významnější a mnohostrannější, než se obvykle předpokládá nejen ve veřejné debatě a vědní politice, ale i v samotné odborné obci. Za druhé, toto působení nemusí být vždy pozitivní a neproblematické. Může podporovat jedno směřování společnosti a oslabovat jiné, a je proto vždy v širokém smyslu slova politické. Za třetí, z toho důvodu má smysl a je nutné ptát se po možnostech veřejné vykazatelnosti a demokratické participace na vytváření a využívání sociálněvědního poznání a experimentovat s jejich novými formami.

Z naznačeného vyplývá, že mi nepůjde o jednosměrné působení vědy na společnost, ale o komplexní pohyb vědění ve společnosti, protože poznání neproudí jednoduše a kontrolovaně od vědy či akademické obce do společnosti. Pokládám proto za analyticky nevhodné slovo „impakt“ používané českou vědní politikou, které redukuje toto působení na „dopad“ či „účinek“ vědy na společnost. Stejně tak mi nepůjde pouze o tzv. aplikovaný výzkum. Skryté a nezamýšlené, ale neméně vlivné může být totiž i společenské působení takového výzkumu, který není primárně zamýšlen k využití mimo akademickou sféru.

Kdybychom se měli vrátit k úvodní otázce Sedláčkova blogu po tom, zda filozofie smí být praktická, odpověď, kterou v této studii rozvíjím, by zněla, že filozofie je vždy praktická: nikoli v tom smyslu, že by byla vždy přímo použitelná a užitečná, ale že nikdy není uzavřena do čistě kontemplativního či teoretického světa. Je vsazena do praktického světa, z něhož vyrůstá, který různými způsoby, přímo i nepřímo, ovlivňuje a kterým je sama ovlivňována. Jak naznačil i další příspěvek pod citovaným blogem, akademické myšlení není nesouměřitelně odlišné od myšlení „laického“: „Filosofie už dávno praktická je — odnepaměti se jejímu praktickému směru říká ‚prostej selskej‘ a spolehlivě funguje“ (Občan, 14. 7. 2011, 13:45). To, zda prostý selský rozum spolehlivě funguje, je diskutabilní; nicméně poznámka o propojenosti filozofie (stejně jako jiných akademických oborů) a mimoakademického světa je více než relevantní. V této studii však nepůjde primárně o filozofii. Zabývat se budu zejména sociálními vědami, především sociologií, sociální antropologií a ekonomií, jež vytvářejí empirický materiál, s nímž pracuji já i většina odkazované literatury a který hodlám využívat pro rozvíjení a podporu svých argumentů.

Zaměření na sociální vědy by však nemělo být čteno tak, že se argumentace vůbec netýká oborů humanitních, nebo dokonce i přírodovědných. Vycházím z toho, že odlišnosti mezi obory (a jejich skupinami) jsou sice významné, ale nikoli principiální. Jakkoli se mohou jevit a prezentovat (často účelově) jako propastné, jsou výsledkem mnoha dílčích rozdílů v konkrétních praktikách a vývojových drahách. Na okolnostech záleží, zda jsou tyto rozdíly významné či ne, zda se poskládají či neposkládají ve zdánlivou (ontologickou a epistemologickou) nesouměřitelnost a nesrovnatelnost. Na některých místech budu na možný přesah k jiným oborům upozorňovat sama, na jiných je věcí čtenářů, zda si ho tam sami vytvoří.