Když Marx mluvil o lumpenproletariátu, nemínil tím primárně to, co elita nazývá lůzou. Smysl je hlubší. Jde o vrstvy, které svou prací parazitují na establishmentu — buržoazii, aristokracii, politických elitách a státním aparátu. Jejich postavení jim vyhovuje a nehodlají na něm nic měnit.

Na podobnost s lumpenproletariátem jsem si po letech vzpomněl, když se ve vědeckých kruzích začal vzmáhat odpor proti tlaku politiky a průmyslu. Bylo zajímavé sledovat, kolik pánů akademiků, profesorů, docentů a magistrů a s nimi poskrovnu žen týchž profesí se začíná najednou hlásit do sféry veřejného života. Začali pořádat happeningy, za něž by se nemuseli stydět ani PR odborníci z Greenpeace, a najednou bylo to tam ohrnování nosem nad účastí na veřejných demonstracích. Najednou neplatilo, že na ulici se nic nevyřeší a že je třeba věci přenechat odborníkům, klidné diskuzi a zvoleným zástupcům. Je rozhodně pozitivní, že akademici vyrazili do ulic s transparenty a divadelními představeními. Je totiž nutné hájit vědu a akademické svobody před možnou manipulací ze strany průmyslu toužícího po stáních dotacích na vlastní výzkum, nebo ze strany politiků, kteří by rádi, aby něco z darovaných dotací prokapalo i do stranických pokladen. Ale...

Ale proč to muselo trvat dvacet let, ptá se prostý člověk. Jak to, že páni vědátoři nyní tak brojí proti privatizaci, i když posledních dvacet let klidně přihlíželi tomu, jak se privatizují veřejné služby? Jak to, že velevážená akademia teprve dnes brojí proti možnému úpadku vysokého školství, když tu upadá školství základní i střední již mnoho let — vysoké školy přece musí navazovat systémově na solidní základ předchozích stupňů. A proč nevyšli profesoři z Akademie věd v čele průvodu učitelů, kteří požadovali zlepšení podmínek ve školství?