Když jsem četl rozhovor s kandidátem na rektora prof. Stanislavem Štechem na České Pozici, pozastavil jsem se nad poznámkou redakce k jeho ambici, aby UK byla jednou z univerzit, která vymezí význam třetí role v dnešní době. Česká Pozice poznamenala, že „třetí [role] je těsnější propojení s průmyslem či službami“.

Výklad tohoto pojmu redakcí je symptomatický, symbolizuje jeho chápání ve společnosti, a ukazuje, že potřeba role UK v jeho redefinici je reálná. I toto téma je v nadcházející volbě rektora UK důležité, jaké nové třetí role nám tedy kandidáti nabízí?

Třetí role univerzit lze pojmout jako jakýkoli průnik toho, co vzniká na akademiích, do vnějšího světa. Propojení s průmyslem či službami je pak jen jedna z mnoha podob naplňování třetí role, podoba, jenž se nejsnadněji přepočítá na peníze.

Další mohou být využití výzkumu v neziskovém sektoru, vzdělávání seniorů, veřejné přednášky a debaty, ale neméně podstatnou roli hraje i prostá publicistika akademiků nebo studentský život zaměřený na reflexi společenských problematik. Takové podoby třetí role ovšem nejsou nijak hodnoceny a na společnost doléhá iluze, že vlastně ani nemají žádný vliv, že nejsou k ničemu.

Důležitost tohoto tématu spočívá v neoddělitelnosti vědy a vzdělání od požadované třetí role. Tlačí-li veřejnost na výstup v podobě jasně zpeněžitelných prostředků, je nutné tomu vzdělání i vědu přizpůsobit, okrouhat je na kvalifikaci. Univerzita pak již tak úplně univerzitou není, neplní její role.

Je nás málo

Štech se takovému pojetí třetí role přibližuje již v tomtéž rozhovoru: „Kdyby univerzita zorganizovala kulatý stůl odborníků na aktuální témata, může tím zaujmout a plnit svou hlavní „třetí roli“.“

Třetí roli univerzit staví do kontrastu k úkolům dalších institucí terciálního vzdělávání a říká, že skutečných univerzit je v ČR vlastně hodně málo. Pro tyto univerzity pak chce usilovat o zvláštní legislativu, která by pamatovala právě na svébytnost jejich poslání a náležité potřeby.

Schopnost důsledně reflektovat tuto problematiku v partikulárních oblastech ukazuje Štech, vedle svých vystoupení k reformám VŠ zákona a ke spolupráci s byznysem, také na mírně skeptickém přístupu k ukvapené modernizaci, například projekty typu MOOC.

Přenositelnost vzdělání v pravém slova smyslu a tedy esence třetí role prostřednictvím internetu není samozřejmá, jak říká sám Štech: „nejen absence živého kontaktu s vyučujícím, ale i absence komunikace mezi vrstevníky, těch bezprostředních kontaktů. Takové to „jasně, četl jsem to a pojďme se o to pohádat z očí do očí“. To žádné chatování nenahradí.“ V jeho projevech nedominuje snaha ukvapeně okopírovat praxi těch, kteří to podle žebříčků dělají líp, ale uvažovat i kvalitativní měřítka.

Honíme trendy!

Další kandidát, prof. Tomáš Zima, rovněž vidí otázku autonomie a svobodného prostředí pro bádání a vzdělávání na univerzitě jako „esenciální základ pro chod univerzity“. V jeho projevu mi však poněkud splývá třetí role s PR, tedy se snahou prezentovat školu lépe a v lepším světle, a obecné vzdělání se soft skills, tedy nárůstem konkurenceschopnosti, což souvisí s jeho důrazem na nutnost následovat současné trendy.

Nutno dodat, že na několika místech Zima zmiňuje velice poutavou ideu různými způsoby usnadnit například studentům medicíny zapisovat si společenské vědy. Znamenalo by to posílení vzdělání a tedy i třetí role. Nejsem si však jist, zda mu to nakonec ty trendy dovolí, a že je k nim velmi nekritický dokázal již účastí na propagaci a členstvím v porotě jednoho takového trendu: Miss Univerzity Karlovy.

Zde, jako jeden z mála akademiků (univerzita soutěž nepodpořila), zaujal naprosto nekritický přístup nejen k profesní stránce problému spojené s jeho pedagogickou rolí, nejen k genderovým stereotypům, které soutěž reprodukuje, ale také prostoru, který takto univerzita poskytuje trhu. Taková soutěž je přímo negací třetí role, ne protože neposkytuje prostor pro nějakou studentskou tvořivost, ale dokonce ji vytlačuje a nahrazuje vnějším.

Když vidím, jak účastnice Miss shání po fakultách fotky se spolužáky a pedagogy, kteří ani nevědí, že jsou prostředkem pro velice rafinovanou distribuci reklamy na Frisco, ptám se, nakolik bude pan profesor Zima schopen kriticky a politicky vnímat ty skutečně důležité projekty spolupráce s byznysem, které se rovněž budou tvářit lákavě, nepoliticky a nevinně?

Přes současnou rétoriku mě toto důvěrou příliš nenaplňuje. V jemnocitných záležitostech takové spolupráce mi oba zbývající kandidáti připadají schopnější daleko kritičtějšího uvažování.

Nesedí mi ani, když Zima říká, že co musí „na univerzitě platit, je profesionální, odborný, apolitický pohled na problémy“. Má-li univerzita i nadále správně plnit svou roli, musí být z podstaty věci politická. Ostatní dva kandidáti spíše zastávají to, co poslední kandidát na přetřes, doc. Michal Stehlík, pregnantně vyjádřil jako „politiku jdoucí jedním směrem“.

Můžu se zvolit sám?

Stehlíkovy projevy opět obsahují širší pojetí třetí role, prosazuje v nich radikálnější vstupování do veřejné sféry a současný rektorát, například v souvislosti s kauzou Putna, obviňuje až z přílišných kompromisů a nedostatečného sebevědomí.

Podobně jako Štech, chce promlouvat do širších problematik: „Když se podíváte kolem sebe, společnost se potýká s xenofobií, se sociálními problémy, nezaměstnaností… Proč by univerzita neměla vstoupit do veřejného prostoru a upozorňovat na tyto problémy na základě skutečně fundovaných názorů?“. Stejně jako ostatní kandidáti zdůrazňuje otevření univerzity veřejnosti.

V této souvislosti mě však zaskočil článek, ve kterém si Stehlík klade otázku, kdo by měl volit prezidenta, kdo je dostatečně kvalifikovaný? Stehlík zde snadno snímá odpovědnost z kandidátů na prezidenta za tristní kampaně, neboť vlastně v rámci systému neměli jiné volby, a tvrdí, že všeobecným volebním právem hrajeme „hru na prostou většinu populace, která ovšem nikdy nedokáže posoudit, co je pro správu země vhodné.“.

Dále rozvíjí jakýsi svůj sen o tom, že by volební cenzus byl sestaven na základě majetku a vzdělání. Uzavírá však „V realitě dneška nám tak nezbývá nic jiného, než se systematicky snažit o to, aby lidé užívající volebního práva byli co nejkvalitněji vzdělaní.“.

Při takové prezentaci mé alma mater se mi velmi živě vybavuje citát Noama Chomského: „Tradicí intelektuálů je servilita k mocným, a kdybych ji nezradil, styděl bych se.“ Výlučnost intelektuálů se dala možná pochopit v charakteru dob dávno minulých, ale dnes, kdy vzdělávání je celospolečenská investice, jsou naše privilegia darem této společnosti, který na nás klade jistou odpovědnost.

Odmítám se pasovat do někoho, kdo rozhoduje, co je správné, a protože nemám moc to přímo prosadit proti vůli lidu, musím to těm hlupákům nějak vysvětlit. Nebyl bych kritický, ale ideologický. Musel bych se stydět.

Domnívám se, že má-li Univerzita Karlova fungovat jako tmel společnosti, ochránce svobod a kultury, musí ke společnosti přistupovat s úctou, minimálně za to, že nás tu stále ještě chce. Jinak si otevřenost neumím moc představit. V odlišném případě můžeme těžko chtít, aby nás někdo respektoval.

Kam chceme?

Postup omezování pravé třetí role se dá velice těžko kvantifikovat, i proto mizí bez nějakého zřetelného pocitu ztráty. Lze to přirovnat k zavádění orwellovského Newspeaku, ve chvíli, kdy pro něco nemáme výraz, už nám to nechybí.

Karlova univerzita si své chápání této role v ČR udržuje relativně mimořádně, i proto je často těmi, co už mluví jiným jazykem, označována za „ultratradiční“ či za „kámen v cestě pokroku“. Tendence, jak se s tímto vypořádat, na univerzitě pozoruji dvě.

První usiluje o to, abychom, kde to jen jde, stáli tam, kde ostatní univerzity. Každá absence je argumentována jako PR katastrofa. Ačkoli i tato varianta respektuje nějakou naši výjimečnost, honba za konformitou respektive „trendy“ ji postupně vyprazdňuje.

Druhá naopak výhrady přijímá za své, ale zároveň dodává, proč je to důležité a lepší. Ano, bude nás to stát nějaké body, nějakou prestiž, ale zde musím vyzdvihnout větu děkana FHS UK Benyovszkého: „Některé věci je důležité říkat - dostávat do společnosti, i za cenu malých proher.“

Znamená to být kritický a ne vždy táhnout za jeden provaz s okolím, což vnímám jako volbu z dlouhodobého hlediska taktickou, ale možná více i jako naši povinnost, samotné jádro třetí role univerzity. Takovéto „mé“ chápání třetí role nacházím nejblíže a nejsilněji u prof. Stanislava Štecha a nejen proto ho v jeho kandidatuře podporuji.