Už zase mám pocit, že žiju v Keretově povídce. Tentokrát v té O řidiči autobusu, který se chtěl stát bohem a za žádnou cenu nechtěl otevírat opozdilcům, kteří se někde zdrželi.

Řidič z knížky neotvíral ne ze zlomyslnosti, ale činil tak z filozofických důvodů. Hlásal, že jakmile se nastoupením opozdilce zdrží autobus dejme tomu o půlminutu, ale ten, kterému autobus odjede, ztratí čtvrt hodiny svého života, je stále — vzhledem ke kolektivu — více žádoucí dveře neotevírat, protože tuto půlminutu ztratí každý cestující. A jakmile přijde na zastávku včas určitý počet lidí, třeba šedesát, ztratí všichni dohromady půl hodiny. A to už je moc.

Kolem mě je spoustu takových řidičů, těch, kteří volí mezi úsměvy a díky na jedné straně a blahem kolektivu na straně druhé.

Když jsem předminulý rok přednášela o migraci na druhém stupni základních škol v různých regionech, překvapilo mě, jak mnoho dětí odpovídalo, že důvodem migrace jsou dluhy, ačkoliv je videozáznam výpovědí uprchlíků, studentů a pracovních přistěhovalců naváděl k tomu, aby byli schopni rozdělit příčiny dobrovolného a nedobrovolného odchodu ze své země.

Dluhy a exekutoři se v malých hlavičkách plížili od Bruntálu přes Troubky a Uherský Brod až do Brna. Místo o cizincích, kteří přicházejí do České republiky, se řeč stáčela na Romy. Proč oni mají a my ne, proč oni můžou, když my nemůžeme, proč oni mají, když my nemáme. Dalo mi spoustu práce vysvětlit, že jsem nepřišla mluvit o Romech a další otázky jsem intuitivně odpálkovávala a vysvětlovala, až jsem poprosila Sašu Uhlovou o návod.

Za článek Manuál k rozhovoru s rasistou jí děkuju. Věděla jsem, že jde o časovanou bombu, která prostě jednoho dne bouchne. Hlavní Sašina rada nakonec byla taková, že v individuálních případech bychom měli bedlivě naslouchat tomu, kdo na „cikány“ nadává a snažit se pochopit, co ho k tomu vede, tedy vcítit se.