Kvůli devadesáti haléřům exekuce ve výši dvacet jedna tisíc? Dnes už by to bylo sice o něco méně, ale právě změna legislativy, která tento a miliony dalších případů umožňovala, poskytla podmínky pro obchod s bídou enormních rozměrů.

Dnes už víme, že více než polovina všech nařízených exekucí se týká pohledávek nižších než deset tisíc korun a více než třetina všech exekucí má původ dokonce v pohledávkách nižších než pět tisíc korun! Do exekuce by se přitom měly dostávat především obtížně vymahatelné pohledávky. V praxi to jsou ale většinou bagatelní dluhy. Proč tomu tak je?

O problému jménem exekuce se řada dlužníků, resp. povinných dovídá až z exekučního příkazu, čímž dochází ke spojení problému s exekutorem jako takovým. To však není úplně přesné. Vymáhací proces je poměrně složitý a často se skládá ze dvou částí. Věřitel se v první řadě obrací na soud, případně na rozhodce, aby rozhodl o oprávněnosti jeho nároku a vydal tzv. exekuční titul. Pokud si věřitel na podání většinou velmi jednoduchého návrhu na vydání platebního rozkazu najme advokáta, prodražuje se celé řízení o náklady na právní zastoupení věřitele.

Pokud dlužník po vydání rozhodnutí nezaplatí a ani se do patnácti dnů neodvolá, může se věřitel teprve obrátit na exekutora. A jestliže se i v exekučním řízení nechá zastupovat advokátem, narůstá dluh dlužníkovi opětovně. Tentokrát ale nejen o odměnu advokáta, ale už také o odměnu a náklady exekutora. Odměna exekutora se přitom odvíjí od výše pohledávky a minimálně tvoří tři tisíce korun. Náklady může exekutor dokládat po položkách, nebo je uplatnit paušálně ve výši 3,5 tisíce korun.