„Kdo je podle vás bezdomovec?“ ptám se psychologa Pavla Jaroše, který pracuje v občanské sdružení Naděje. „Je to člověk, který není schopen zvládnout vlastními silami svou životní situací,“ odpovídá. Míra vlastního zavinění je při tom podle něj různá a často nelze objektivně posoudit, kdo nebo co je hlavní příčinou bezdomovectví konkrétního člověka.

Práci Pavla Jaroše jsme DR představili nedávno v reportáži Exekuce zvyšují riziko bezdomovectví. Co s tím.

Jeho kancelář se nachází nedaleko Hlavního nádraží v Praze. Malá obdélníková místnost je obklopená skříněmi a skříňkami, malé okno do ulice prosvětluje celý prostor. Nad podlouhlým psacím stolem visí nápis „Život se má prožít, ne přežít.“

Pavel Jaroš mi servíruje šálek ovocného čaje.

Pavel Jaroš pracuje jako psycholog v oblasti krizové intervence od roku 2006. Jeho hlavní klientelou jsou lidé bez přístřeší.

Mladí, naivní a bez přístřeší

Občanské sdružení Naděje má několik středisek. Jedno z nich, kam dochází Pavel Jaroš, se zaměřuje na klienty od osmnácti do šestadvaceti let.

„Mám s nimi velice dobrý vztah,“ říká a ukazuje směrem k Bolzanově ulici. „Jsou to převážně děti, které vyrůstaly v dětských domovech. Neměly svoje vlastní bydlení a co je to rodina, znají pouze z vyprávění. Od té doby, co zde pracuji, jsem slyšel mnoho neuvěřitelných lidských příběhů,“ dodává se svým typickým milým úsměvem.

Mladí lidé, o kterých mluví Pavel Jaroš, většinou nemají příliš zakořeněné vysoké pracovní nasazení. Raději volí příležitostné brigády. Žijí způsobem „teď mám, až nebudu mít, najdu si zase brigádu“. Sdružují se ve skupinách a navzájem si velmi pomáhají. Někteří jsou závislí na psychotropních látkách a bohužel si pomáhají i v tomto směru. U starších klientů má Pavel Jaroš zkušenost spíš se závislostí na alkoholu.