Chci přispět X

Život bez domova devastuje zdraví i duši. Cesty k nápravě známe

Život bez domova mění lidskou psychiku. Na ulici se navíc dostávají lidé zranitelní, kteří vyrostli v dětských domovech. V integraci do společnosti jim brání různé překážky, které je ale možné podle psychologa Naděje Pavla Jaroše odstranit.

Fatimacropwb

Fatima Rahimi

17.12.2015 15:13

Zlepšovat životní podmínky sociálně vyloučených

Exekuce

Série deseti textů, které vycházejí v těchto týdnech v Deníku Referendum, má společné téma. Dluhy, exekuce a právní prostředí, které zvýhodňuje věřitele, je však likvidační pro dlužníky. Texty upozorňují na nejpalčivější problémy související s dluhovou pastí a hledají východiska, jak současný stav změnit.

Související

„Kdo je podle vás bezdomovec?“ ptám se psychologa Pavla Jaroše, který pracuje v občanské sdružení Naděje. „Je to člověk, který není schopen zvládnout vlastními silami svou životní situací,“ odpovídá. Míra vlastního zavinění je při tom podle něj různá a často nelze objektivně posoudit, kdo nebo co je hlavní příčinou bezdomovectví konkrétního člověka.

Práci Pavla Jaroše jsme DR představili nedávno v reportáži Exekuce zvyšují riziko bezdomovectví. Co s tím.

Jeho kancelář se nachází nedaleko Hlavního nádraží v Praze. Malá obdélníková místnost je obklopená skříněmi a skříňkami, malé okno do ulice prosvětluje celý prostor. Nad podlouhlým psacím stolem visí nápis „Život se má prožít, ne přežít.“

Pavel Jaroš mi servíruje šálek ovocného čaje.



Pavel Jaroš pracuje jako psycholog v oblasti krizové intervence od roku 2006. Jeho hlavní klientelou jsou lidé bez přístřeší.

Mladí, naivní a bez přístřeší
Občanské sdružení Naděje má několik středisek. Jedno z nich, kam dochází Pavel Jaroš, se zaměřuje na klienty od osmnácti do šestadvaceti let.

„Mám s nimi velice dobrý vztah,“ říká a ukazuje směrem k Bolzanově ulici. „Jsou to převážně děti, které vyrůstaly v dětských domovech. Neměly svoje vlastní bydlení a co je to rodina, znají pouze z vyprávění. Od té doby, co zde pracuji, jsem slyšel mnoho neuvěřitelných lidských příběhů,“ dodává se svým typickým milým úsměvem.

Mladí lidé, o kterých mluví Pavel Jaroš, většinou nemají příliš zakořeněné vysoké pracovní nasazení. Raději volí příležitostné brigády. Žijí způsobem „teď mám, až nebudu mít, najdu si zase brigádu“. Sdružují se ve skupinách a navzájem si velmi pomáhají. Někteří jsou závislí na psychotropních látkách a bohužel si pomáhají i v tomto směru. U starších klientů má Pavel Jaroš zkušenost spíš se závislostí na alkoholu.

Mladí lidé bez domova nemají mnoho životních zkušeností. Neměli je jak získat, většinu života strávili v dětských domovech nebo v neúplných rodinách, kde skoro nic nefungovalo. Mají vzdělanostní a hlavně výchovní deficit. Jsou naivní a mají sklon podceňovat rizika. Méně zvažují následky svého jednání.

Mají však výhodu v tom, že jsou stále mladí a na trhu práce na ně čeká více příležitostí. „Je o ně docela zájem. Starší klienti jsou na rozdíl od těch mladších méně důvěřiví a vzhledem ke svým zkušenostem ostražitější. Při nezákonných činnostech zvažují rizika,“ dodává Pavel Jaroš a na chvílí se zadívá do papíru, který leží před ním na stole.

Chybovat je lidské
„Někteří naši klienti mají záznam v trestním rejstříku. Pokud nežádali o výmaz, mají ho tam pořád. Každý člověk může udělat chybu. Je to lidské,“ zvedne hlavu a zhluboka se nadechne.

Nezávislý soud odsoudí člověka nepodmíněně. Odsouzený odsedí svůj trest ve vazbě a s novou nadějí se vrací do normálního života. Už nechce za mříže. Je rozhodnutý udělat vše pro to, aby se tam nemusel vrátit.



„Venku však zjistí, že se záznamem v rejstříku ho nechce nikdo zaměstnat. I když bude chtít zametat ulice, budou po něm žádat záznam z trestního rejstříku. Já bych navrhoval, aby přístup k trestnímu rejstříku měly pouze některé instituce. Například taková, kde se posuzuje, zda by zaměstnanec mohl ohrozit bezpečnost státu,“ vyvozuje ze své zkušenosti Pavel Jaroš.

Pomohlo by to podle něj až devadesáti procentům již trestaných, kteří se chtějí integrovat zpět do společnosti. „Když něco provedu a nechytnou mě, tak jsem poctivý občan a můžu cokoliv, ale když to spáchám, jsem nešikovný, mám smůlu a chytnou mě, odsedím svůj trest a lituji své minulosti, nemám možnost se opět vrátit do normálního života,“ objasňuje.

Bezdomovectví zdevastuje lidskou osobnost

Člověk je schopný překonat mnoho překážek, pokud ví nebo věří, že díky tomu může nastat obrat k lepšímu. Jenomže jak říká Pavel Jaroš: „Víte, bezdomovectví zdevastuje lidskou osobnost.“

Pokud se člověk neustále snaží, ale slyší, že je to zbytečné a nejde to, po roce se vzdá. Postupně se přidají deprese, neurózy, sebevražedné úmysly. „Můžu říct, tady mám týdně i dva klienty, kteří mají úmysl vzít si život,“ konstatuje Pavel Jaroš sklesle.

Lidé bez přístřeší zažívají dennodenně konfrontace s okolím, které je často nenávidí. Jsou ve stresu a frustrovaní tím, že nedosáhnou na základní potřeby. To vše působí velmi špatně na jejich psychickou kondici.

„Měl jsem tady klienta, který nebyl schopen dát dohromady více než tři slova. Jeho osobnost již byla natolik zdevastovaná, že žil jako toulavý pes. Nebyl zvyklý s nikým komunikovat. Ze zdravotních důvodů byl nakonec ubytovaný v azylovém domě, kde se zhruba za měsíc opět rozmluvil. Začal jíst, přibral, začal normálně spát. V lidské hlavě je to opravdu úžasně zamotané. Ale vždy platí především to, že dobrota ještě nikomu neublížila,“ uzavírá psycholog.

Klienti Pavla Jaroše u něj mají mimo jiné možnost zjistit, jaké mají schopnosti a předpoklady. Mohou dostat informace o struktuře celé své osobnosti, mentálním stavu a inteligenci. „Snažím se jim vysvětlit, čím mohou být prospěšní dnešnímu prostředí, aby se necítili bezcenní a měli aspoň nějaký výhled. Mám zásadu, že když ke mně někdo přijde, musí odejít v lepší náladě,“ dodává pozitivně.

Mimo psychických poruch nastávají u starších lidí bez přístřeší i somatická onemocnění. Nemoci kloubů, různé choroby dolních končetin, bércové vředy, které někdy bývají bez léčení tak vážné, že se musí řešit amputací končetiny. „Denně zde máme pacienty s bércovými vředy v různých stádiích.“

„Jestliže existuje nějaké hierarchie hodnot, tak tou první je zachování života. To znamená, že nezmrznu, neumřu hlady a mám kde spát. Ne, že budu jezdit tramvají sem a tam a po dvou měsících přijdu s nateklýma nohama a vředy,“ upřesňuje zkušený pracovník.

Jak pomoct?
Neexistuje řešení, které by dokázalo bezdomovectví úplně zlikvidovat. Ví se ale, že základem pomoci je co nejvčasnější návrat do normálního života. A tím vůbec nejdůležitějším je vždy individuální přístup.

Sociální pracovník, který má na starost dvacet klientů denně, nemůže zvládnout víc než pomoct se zajištěním noclehu, nějakého jídla a dávek v hmotné nouzi. Nemůže ale člověku hledat zaměstnání, chodit s ním po úřadech, učit ho sociálním a dalším dovednostem…

Kdyby měl jeden pracovník na starost například pět klientů a mohl se jim řádně věnovat, mluvit a pracovat s nimi, viděli bychom podle Pavla Jaroše oproti dnešku veliký rozdíl. „Každý jeden z těch lidí by se mohl hodně změnit. Hlavně v praktickém životě by se velmi polepšil.“

Velká část bezdomovců má mimořádné dluhy, které nejsou schopni vůbec splácet. Vysoké pracovní nasazení pro vyšší plat se jim nevyplatí, jelikož jim většinu peněz stáhne exekutor. „Nechá jim dvojnásobek životního minima. Pracují, aby si přilepšili, ale nemá pro ně význam aktivně se zapojit, dělat přesčasy. Když je člověku padesát a ví, že dluží milion, snaží si najít způsob, jak přežít, ne jak ty peníze vrátit.“

Motivace hledat si legální zaměstnání je v takové situaci u každého mizivá. Člověk, který si vydělá s přesčasy osmnáct tisíc, musí odevzdat dvanáct tisíc exekutorovi. Pokud by ovšem existoval model, kde by si s vyšším platem člověk mohl ponechat více peněz, motivace pracovat by zcela jistě vzrostla. Dlužník by začal pracovat, žil by normálním životem a postupně by umořoval svůj dluh. Chození do práce by pak zlepšilo psychické potíže a předcházelo by se i těm tělesným. Člověk by si již nepřipadal zbytečný a mohl by se znovu vrátit do normálního života.

Relativně banální systémové změny by mohly ohromně ulehčit život těm nejchudším lidem. O kvalitě života na okraji společnosti rozhodují často poměrně malé částky: stokoruny nebo tisícikoruny. Pokud se nyní některá pravidla ukazují jako nefunkční, není důvod na nich trvat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.