Lidé bez domova a rozdělená společnost

Dvacet pět let po Listopadu je česká společnost rozdělená. Mimo jiné na lidi s domovem a bez domova. Pokud nechceme, aby ti druzí upadli do životní pasivity a rezignace, je důležité, aby získali prostor ovlivňovat prostředí, ve kterém žijí.

Bican

Jaroslav Bican

21.11.2014 10:33

Související

Česká společnost je dnes rozdělená na několikero různých způsobů. Ten v poslední době nejviditelnější a emocionálně nejvíce nabitý symbolizuje prezident Miloš Zeman. Jeho odpůrcům a podporovatelům se dokonce povedlo získat i nejvíce mediálního prostoru v souvislosti se 17. listopadem. To ale není jediný příkop či hranice, které dělí naši společnost.

Jedna z linií, která narušuje koherenci české společnosti, je ta mezi lidmi s domovem a bez domova. V případě těch druhých nejde jen o osoby, které žijí přímo na ulici, ale o všechny, kteří nemají stálý domov. Patří sem lidé, kteří bydlí v azylových domech či na ubytovnách.

Na první pohled se může zdát, že toto dělení u nás není příliš významné. Většinová společnost se snaží tvářit, že lidé bez domova neexistují. Ráda by je ignorovala, protože jejich přítomnost jí není moc příjemná, ale vzhledem k tomu, že těchto lidí přibývá, nejde to tak snadno. Není divu, že se v takové situaci v posledních komunálních voleb stalo vysídlení lidí bez domova někam pryč, tak aby nebyli příliš na očích, jedním z velkých předvolebních slibů.

Bez ohledu na to, jak moc se tuto skupinu lidí podaří vytěsnit z veřejného prostoru, tak aby se na ni mohlo s klidem zapomenout, nic to nemění na skutečnosti, že rozdělená společnost zůstává rozdělená, i když se její část někam schová. Stále se jedná o jeden – byť poškozený a nemocný – celek. Pokud v naší společnosti žijí lidé bez domova, je to něco, co se týká nás všech a za co jsme také v konečném důsledku všichni zodpovědní. Vypovídá to něco o atmosféře, ve které žijeme, a o vztazích, které mezi sebou máme.


V průvodu šla také jedna paní, co vždycky prodávala Nový prostor na jisté stanici metra. Foto Saša Uhlová, DR  

Toto štěpení bylo přítomné i 17. listopadu. Neztratilo se. Saša Uhlová ho výstižně popsala ve svém sloupku: Hlavou mi probleskl výjev, který mě zasáhl. Průvod anarchistů protnul Národní třídu, kde lidé oslavovali 17. listopad. Hesla volající po větší sociální spravedlnosti, která provolávali celou cestu z náměstí Republiky, najednou zněla hluše, až průvod utichl docela. Když prošli, komentoval je jeden pán své ženě rozhořčeně: „Už jen proto, že smějí tohle křičet, by měli dnešek slavit.“ A na druhé straně se mladý muž ostatních ptal: „Co to bylo za ocasy? To byla Dělnická strana?“

Zmíněný průvod se konal pod heslem: „Důstojnost, bydlení, příjem!“ Kromě anarchistů v něm šli Mladí zelení, lidé z Platformy pro sociální bydlení, ale i někteří zabývající se migrací, pár mladých sociálních demokratů, na chvíli se přidal i nějaký ten Pirát. Přišla také řada studentů z FF UK a to nejenom ti, které bych zde čekal.

Hlavně tu však byla spousta bezejmenných, například jedna paní, co vždycky prodávala Nový prostor na jisté stanici metra. Bylo zvláštní potkat ji někde jinde než na tom místě, kde pokaždé stála, a to navíc na demonstraci s transparentem v ruce. A Saša Uhlová to celé fotila.

Než jsme došli na tu Národní, bylo do docela příjemné. Asi nikdy jsem nezažil tolik nevraživých a nepříjemných pohledů jako tam. Někteří z okolo stojících na náš naštvaně pokřikovali. Nevydržel jsem to a raději jsem se koukal do země než na ty rozzlobené obličeje, připadal jsem si jako vyvrhel.

Necelý týden předtím se konalo pracovní setkání Nemám domov, ale mám svůj hlas, které završilo cyklus diskusí věnovaný tomu, o čem se v oblasti bezdomovectví zatím nemluví. Pořádala ho organizace Jako doma společně s Platformou pro sociální bydlení a zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

Setkání bylo výjimečné v tom, že se ho účastnili lidé s domovem i bez něj, lidé různých etnik, v panelech převažovaly ženy a v sále bylo i pár dětí. O přestávkách nebyl problém dát se s kýmkoli do řeči. Na chvíli se podařilo vytvořit prostor, kde lidé s domovem i bez něj bez překážek hovořili o tom, co dělat, aby se u nás žilo lépe.

Výstupem celé řady diskusí má být vznik manuálu Jak na to. Jde o to podporovat lidi bez domova v prosazování jejich vlastních práv. Aby měli materiál, který jim pomůže participovat na tom, co se jich bezprostředně týká, aby mohli spolupracovat na stanovování pravidel fungování azylových domů, zapojovat se do veřejného prostoru a účastnit se veřejného dění.


Na setkání byli lidé s domovem i bez něj, lidé různých etnik, v panelech převažovaly ženy a v sále bylo i pár dětí. Foto Robin Stria, Platforma pro sociální bydlení

Na závěrečném pracovním setkání padala řada konkrétních postřehů o tom, jakými nedostatky dnes azylové domy trpí. Formulovali je sami lidé bez domova a vycházeli ze své zkušenosti. Kladli důraz na odstranění malých zbytečných bariér – jako jsou mříže v oknech či zákaz výlepu plakátů na zdi. Každý člověk by měl mít právo si prostor, ve kterém žije, zútulnit.

Popisovali, jak v azylových domech nejsou možné návštěvy, případně neexistují návštěvní místnosti, že je zde zakázáno chovat zvířata (a to dokonce i morčata či rybičky). V některých zařízeních se také musí hlásit příchody a odchody. Lidé, kteří zde bydlí nemohou mít noční směny, protože po určité hodině je už nepustí dovnitř.

Pokud nechceme, aby lidé bez domova upadli do životní pasivity a rezignace, je důležité právě to, aby získali prostor ovlivňovat prostředí, ve kterém žijí, a to, co se jich bezprostředně týká, tedy i pravidla soužití, která se pak po nich vyžadují.

Česká společnost je rozdělená. Když se jí to připomene, nemá z toho moc velkou radost. V posledku jsou pouze dvě cesty, jak naši společnost opět spojit (a to se nakonec týká i štěpení, které symbolizuje osoba prezidenta republiky).

Musí se vytvářet místa, kde je vůle, aby se obě skupiny potkaly, navzájem se poznaly a bez zbytečných emocí spolu vedly rozhovor. Ale hlavně lidé, kteří se nachází v postavení, v němž mají výrazně omezené prostředky jak ovlivňovat běh a okolnosti svého života i možnosti, jak se bránit bezpráví, které se na nich děje, musí být podporováni v tom, aby si tyto nástroje znovu osvojili.


Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.