Dialog za katrem

Den po 17. listopadu navštívila Saša Uhlová věznici v Jiřicích, aby pobesedovala s vězni, kteří zde chodí do školy. Jak vnímají život ve svobodné společnosti ti, kteří nejsou na svobodě? Bojí se toho samého jako většina lidí venku.

Igor_demo20

Saša Uhlová

20.11.2014 08:24

Katr zaklapl a klíč v zámku se otočil, otevíráme další dveře, které opět zamykáme, a ještě jedny. Zase jsem zapomněla, jak se ve vězení zavírá a zamyká. Všude a pořád. Nejsem tu poprvé, chodila jsem do vězení jako malá na návštěvu za tátou, později jsem v různých věznicích byla mnohokrát. Buď jako návštěva, nebo doprovod návštěvy, anebo jako oživení v podobě přednášející. Pro vězně i pro zaměstnance.

Dnes jsem přijela na besedu. Vcházíme do třídy, kde sedí žáci, už dospělí a toho času ve výkonu trestu. Přišla jsem jim vyprávět u příležitosti 17. listopadu, ale co vlastně? Jsem ještě plná dojmů z předešlého dne, který jsem celý strávila v ulicích Prahy.

Hlavou mi probleskl výjev, který mě zasáhl. Průvod anarchistů protnul Národní třídu, kde lidé oslavovali 17. listopad. Hesla volající po větší sociální spravedlnosti, která provolávali celou cestu z náměstí Republiky, najednou zněla hluše, až průvod utichl docela. Když prošli, komentoval je jeden pán své ženě rozhořčeně: „Už jen proto, že smějí tohle křičet, by měli dnešek slavit.“ A na druhé straně se mladý muž ostatních ptal: „Co to bylo za ocasy? To byla Dělnická strana?“

Tak také může vypadat dialog o sociálních právech ve svobodné společnosti. Dialog o tom, co lidi, kteří sedí proti mně, trápí nejvíc. Vlastně spíš monolog.

Ředitel školy mě představil, ale zkraje jsem rozpačitá. Uvědomuju si, že nemůžu mluvit o svobodě. S plnou vahou mi nesmyslnost celé situace dochází až tváří tvář lidem, kteří byli potrestáni jejím odnětím. Začnu tedy vyprávět o svém dětství, i o tom, co si pamatuju z návštěv ve vězení, a cítím, že třída ožívá. Zvedají se a jdou si sednout blíž, obklopí mě v těsném kroužku. Vyprávím a po chvíli se ptám i já. Zajímá mě, jak to oni vidí, co pro ně změna režimu znamená.

Nejsem překvapená stesky po sociálních jistotách. Vězni nejsou jediní, kdo o nich mluví. Neslyším poprvé, jak strašně nízká je minimální mzda, ani jak těžké je si najít práci, i to, jak obtížné je sehnat bydlení, které by s tou nízkou mzdou člověk uplatil a mohl k tomu ještě jíst. Existenční úzkost je ale o to vyšší, že trestaní se na svobodu vrací s cejchem mukla. Takového hned tak někdo nezaměstná, nikdo se nehrne do toho, aby mu pronajal byt. Oni vědí, že si svou situaci způsobili sami, ale vědomí vlastní viny jim proti strachu z budoucnosti nepomůže.

Návrat do normálního života nezvládnou všichni, někteří ho možná ani neplánují, ale další by chtěli a pak je velice důležité, jaké podmínky je při odchodu z vězení čekají. To může sehrát zásadní roli u těch, kteří mají dobrou snahu, ale nemají jí nekonečně.  

Foto Saša Uhlová, DR

Rozhovor se stočí i k aktuálnímu dění, slyšeli, co se stalo předešlý den v Praze. Někdo nadhodil: „To je hrozný, co dělá ten Zeman, že jo?“ a další se smál: „To jsou taky dobrý paka tam venku, oni si zvolej prezidenta, a pak proti němu protestujou!“

V tu chvíli se mi vybaví vypjaté emoce na demonstracích pro Zemana i proti němu. I nenávist, kterou jsem chvílemi cítila. Nedokážu vysvětlit, že protestují ti, kteří ho nevolili. Nemám chuť vyprávět, co se dělo na výročí revoluce v pražských ulicích, později mi dochází, že asi proto, že se trochu stydím. Za nás, za ty lidi venku, kteří mají na rozdíl od vězňů svobodu a využívají ji k tomu, že se zavírají ve svých táborech. Proti těm druhým.

Pokračujeme v rozjímání nad výhodami a nevýhodami zřízení, ve kterém žijeme. Možnost vycestovat je jednoznačně výhoda. Aspoň pro ty, kteří o ní sní. Nebo mají příbuzné v cizině. Dál nějak nevím a tak mě napadá, že tam možná sedí někdo, kdo seděl už před revolucí. Jeden se našel. Pokládám otázku, jak by popsal rozdíly mezi tehdejším a dnešním vězením. Přemýšlí, pak pomalu začne: První rozdíl je, že tehdy se muselo makat. Jak jste přišli, hned druhý den jste šli do práce.

A tu vypukne vřava. Všichni volají: to by bylo výborný. Zaplatili bychom si vězení, ven bychom šli bez dluhů a možná si něco i ušetřili. Kdyby tak byla práce! To se tenkrát měli, že mohli makat.

Vzpomínám si v tu chvíli na jinou věznici, kde se pracovalo za odměnu. V Jiřicích, kde jsem dnes, není možnost pracovat vůbec. Jediné rozptýlení tak skýtá možnost chodit do školy. Díky tomu, že do ní chodí, nemusejí za vězení platit. Jinak se totiž ke všem obavám z návratu přidává i obava z narůstajícího dluhu, který musí vězeň uhradit, když se vrátí na svobodu. Resocializace by byla těžká i s efektivní pomocí. Bez pomoci, zato s dluhem, je ještě obtížnější. Chvílemi cítím ze svých posluchačů strach. Někdo by řekl, že je to strach ze svobody. Jenže ke svobodě patří i důstojnost. Jinak ji redukujeme na to, že můžeme hulákat, co chceme. Stejně nás nikdo neslyší.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.