Sociální práce, jde to i jinak?

Sociální pracovníci své klienty potřebují jako sůl. Bez nich by přišli o práci i status arbitrů, soudců a dohlížečů, že dobro bude vykonáno. Je tato nadřazenost důvodem, proč tak zarputile odmítají partnerství s těmi, kterým mají být oporou?

He_m_nkova

Rad Hetmánková

15.09.2014 08:00

Ocitáme se v Británii roku 2008. Barking and Dagenham je jednou z nejdeprivovanějších městských částí severovýchodního Londýna. Kdysi prosperující živé dělnické městečko vystavěné kolem automobilky Ford dnes působí jako místo oživlých duchů. Zásah Maggie Thatcher způsobil zastavení výrobních pásů Barkingského Fordu, dělníci zde zůstali. Jejich děti a děti jejich dětí bezcílně bloumají ulicemi ošuntělé čtvrti.

Červené cihlové domky, které obklopují prázdnou fabriku, byly a zůstanou jejich jediným domovem, a tak dnes v Barkingu vyrůstá již třetí generace nezaměstnaných, (někdy nezaměstnatelných) starších i mladých (někdy grázlů), kteří s tepláky u kolen postávají na rozích ulic, kouří tuny skunku, kopou do plechovek od piva a své stejně frustrované nabušené pitbuly oslovují jmény „Maličký”, anebo „Sladký”. Jsou cool, jsou drsní a mají rádi rap.

Jak jsem nedostal job
Na výběrové řízení sociálního pracovníka v Barkingu jsem dorazil v košili a svetru, a navíc v kostěných brýlích. Spolužačka se neubránila poznámce, že mi to sekne jako oxfordskému studentovi. Ze všech účastníků pohovorů jsem dopadl nejhůře. Nemám pitbula ani tepláky, neznám rap, nekouřím trávu a nikdy jsem nežil v britském sociálním bytě. Červený diplom nikoho nijak zvlášť neoslnil. Totální neznalost cockey slangu můj neůspěch zřejmě zpečetila.

Manažer týmu mi taktně sdělil, že je mu to líto, ale hledá skutečného „odborníka”. Navíc ani ti kluci a holky v rolích „uživatelů/ek služeb”, kteří se standardně (na základě legislativních pravidel) v Británii výběrových řízení v sociálních službách účastní, nebyli z mého vystoupení nijak zvláště nadšeni. Uznalé povzbuzení jsem nicméně vyfasoval za svou neutrální genderovou identitu, za status imigranta a za to, že jako bývalý squatter mám přímou zkušenost s bezdomovectvím i policejním násilím, se kterou se tito mladí lidé tak často setkávají.

Vylezl jsem do slunného dne bez práce, ale s úsměvem na tváři. Setkal jsem se s něčím, co je v britské společnosti běžné, říká se tomu pozitivní snaha o dosažení společenské rovnosti skrze zapojování znevýhodněných skupin. Někdo by to nazval pozitivní diskriminací. Sociálně pracovní týmy v Barkingu a Dagenhamu to vidí jinak. Podle selského rozumu totiž chápou, že zmínění lidé mohou být nejen experty na své vlastní problémy, ale hlavně sociální pracovníci jim zkrátka musí být partnery, aby se vůbec někde něco hnulo.

Snaha o záměrné zapojování a zaměstnávání znevýhodněných skupin v oblasti sociální pomoci má v Británii již dlouhou tradici. Konec konzervativně-liberálního thatcherismu totiž přinesl citlivější sociální přístupy, které se postupně ukotvovaly také v legislativě i v etickém kódu sociální práce. V praxi to vypadá tak, že se s cívíčkem a motivačním dopisem při obesílání pracovních nabídek často vyplňujete také krátký dotazník, který zkoumá vaši etnicitu, sexualitu, genderovou identitu, zdravotní status, osobní zkušenost s problematikou, věk a rodičovský status.

Dotazník je dobrovolný, a je zcela na vás, jestli chcete získat extra body třeba za to, že jste v minulosti fetovali. Jste-li černá/černý transgender a chcete pracovat s drogovými queer teenagery někde v Brixtonu – super. Jako bílý middle class rodinný typ byste se uchytili spíše ztěží. Stejně tak je nemyslitelné, že jako muž získáte pracovní pozici v azylovém zařízení pro ženy bez domova. Důvody jsou očividné.

Košťata a lopaty
Jak víme, v České republice obdobné strategie teprve vznikají. Bohužel nelze říci, že principy komunitního plánování, které byly oním britským modelem vdáleně inspirovány, nějak zvlášť fungují. Pokud v českém prostředí existuje nějaké hlubší zapojování uživatelů/ek do sociálních služeb, pak nabírá spíše forem jakéhosi podivného sub-zaměstnávání.

V některých azylových domech lze zaznamenat trend, kdy „klienti” a „klientky” dostanou příležitost placeného úklidu jejich azylu, organizace pomoci drogovým uživatelům Sananim nabízí klientům a klientkám brigádu formou sběru infekčního materiálu a pražská Naděje zase krátkodobé brigády formou pouličních úklidů.

Moment, kdy tyto týmy vyrážejí do ulic (někdy v oranžových vestách), je potvrzující výpovědí, že se o partnerství s uživateli a uživatelkami, dehierarchizaci a antidiskriminační praxi hovořit nedá. Právě naopak. Opravdové inkluzivní přístupy předpokládají dialog a rozhodování o provozu sociálních služeb.

V případě, že zmíněná osoba drží v ruce koště, je bez debat, že taková „spolupráce” (často placená částkou hluboko pod stokorunu na hodinu) zcela jistě participativní princip nepředstavuje, ne-li vylučuje. Přesto se takové iniciativy v českém prostředí nějak záhadně nazývají „zapojováním uživatelů” (user involvement).

Jak vypadá patnerství?
Jsme na stejné lodi – socky (rozuměj sociální pracovníci) i klioši (rozuměj uživatelé služeb). Chceme přece, aby se žilo lépe. Jak se ale budeme chovat k někomu, kdo je naším klientem/klientkou, a jak se budeme chovat k někomu, kdo je naším partnerem?

Zkostnatělé užívání termínu „klient/klientka” v terminologii české sociální práce napovídá, že cesta k lepším zítřkům bude ještě dlouhá. Nicméně, pokud budou sociální pracovníci schopni přeformulovat negativní terminologii a s ní náhled na cílové skupiny, existuje šance, že i u nás nastane opravdové britské sci-fi.


Jako inspirace může sloužit organizace Jako doma, která spolupracuje se ženami bez domova. Foto web jakodoma.org

Dosáhneme stavu, kdy uživatelé a uživatelky budou participovat v auditech a hodnoceních organizací. Budou vedeni k aktivismu a vykračovat s bannery v rukou při politických akcích, budou vést kampaně a lobbying jak na místní, tak i na národní úrovni. Tak jako v UK budou participovat při fundraisingu a při řízení organizací prostřednictvím členství v interních i externích řídících orgánech. Budou se podílet na veřejných projevech a spolupráci s médii.

Budou schopni/y kriticky hodnotit mediální zpracování „jejich” tématu, skrze vlastní produkci, komentování, editaci a šíření publikací, webů a videí. Uživatelé a uživatelky budou centrem PR a marketingových strategií organizací, nikoli organizace samotné, tak jak tomu je dosud. Samozřejmostí bude i spolupráce při výzkumech, kdy se uživatelé a uživatelky zapojí v roli zkoumaných i výzkumníků.

Není to fikce. Jednu z mnoha takových studií nedávno úspěšně provedla například britská organizace St. Mungo. Tématem byly ženy bez domova, které samy, po obdržení intenzivního tréningu, zkoumaly ženské bezdomovectví.

Férová anti-diskriminační praxe a „zapojování uživatelů” může nicméně jít ještě dál. Pokud jsou cílové skupiny schopny svůj fenomén zkoumat a pojmenovat, proč by se v rovných počtech a za rovnou finanční odměnu nemohly dělit o příspěvky na konferencích? Jste sociální pracovník či pracovnice anebo akademik/akademička a při četbě těchto slov vás jímá hrůza?

Důkazy o funkčnosti těchto přístupů existují. Přesvědčit vás mohou výsledky práce zmíněné organizace St. Mungo, anebo v českém prostředí pak aktivity společnosti Jako doma, která realizovala konferenci k bezdomovectví, kde početně dominovaly panelistky z řad žen bez domova.

Útok na ego?
Třešničkou na dortu je „děsivý” stav, kdy nábor a výběr personálu sociálních služeb probíhá striktně za přítomnosti „klientů”, tak jak již odhalil příběh v úvodu článku. Dovedete si to představit? Zvládnete po třech letech studia sociální práce na univerzitě skousnout fakt, že si vás „klienti” nevyberou? Zřejmě bude záležet na tom, jak křehké máte ego.

Lze vás však povzbudit, že přestože byste od výběrka odcházeli bez práce, vězte, že jste nadmíru přispěli k rozvoji sociální rovnosti a zřejmě jste posílili sebevědomí klientů a klientek, kteří vás odmítli. Namísto oranžové vesty a košťete, jste lidem bez hlasu dali pocítit kontrolu nad jejich vlastním životem. Vyslyšeli a respektovali jste je. Mohli jste si pogratulovat, neboť zmocňování znevýhodněných (empowerment) a zvyšování jejich kapacit jste přeci museli ve škole probírat.

Přes optimistickou notu tohoto článku, je jasné, že zapojování uživatelů není jednoduchá práce, a rozhodně se neděje sama od sebe. Změna, pokud má nastat, bude postupná a přijde zespodu - z iniciativy uživatelů/ek samotných, i svrchu - vládními nařízeními. Sociální pracovníci a pracovnice (uprostřed) jsou nicméně již teď odpovědní za nastartování tohoto procesu.

Jedině oni mohou současnou elitářskou a mocenskou politiku ve službách zatrhnout. Záleží pouze na nich, kdy budou připraveni mezi své kolegy přivítat opravdové parťáky - Romy, Romky, ex-uživatele/ky, trans lidi, gaye, lesby, lidi se zkušenostmi života na ulici, či ex-obyvatele a obyvatelky dětských domovů.

Již dnes se mohou inspirovat prvními českými vlaštovkami nového přístupu - organizací Jako doma, která spolupracuje se ženami bez domova, Brněnskou iniciativou Narativ, která na své podzimní konferenci představí kolaborativní přístupy a položí publiku otázku: „Kdo je tady expert“, a pozornost si jistě zaslouží také pražský Drop-in, který již léta cíleně a úspěšně zaměstnává pracovníky z řad ex-uživatelů/ek drog na rovných pracovních pozicích.

Příklady dobré praxe zkrátka existují jak u nás, tak v zahraničí. Lze pouze doufat, že se jejich počet bude zvyšovat a že se České republice nevyhnou ani legislativní změny které, stejně tak jako v UK, přinutí sociální služby k aktivní inkluzivní a antidiskriminační praxi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.