Deník Referendum Domov

Vypadá to, jako by toho Rusnokova vláda v demisi do svého konce chtěla zvládnout v oblasti koncepčních materiálů co nejvíc. Rozhodování o prolomení těžebních limitů se naštěstí pod tlakem vzdala. Ve hře jsou ale další neméně důležité věci. Mezi ně patří i „Koncepce sociálního bydlení v ČR“, materiál, jenž měl být původně vládě předložen už v polovině loňského roku, nakonec se tam ale dostává až nyní. V ČR jde o první materiál svého druhu.

Po zpracování dokumentu, jenž by definoval sociální bydlení a vymezil jeho cílovou skupinu a principy jeho podpory státem, volá celá řada subjektů mnoho let. Po jeho prostudování ale nelze než konstatovat, že očekávání nenaplňuje, ba právě naopak.

Realizace návrhů, jež jsou v něm obsaženy, může vést k zakonzervování stavu, kdy se sociální bydlení zaměňuje za segregované ubytovny, v nichž je nucena živořit stále větší část obyvatel, a z nichž prakticky neexistuje cesta zpět ke standardnímu bydlení, a jež jsou součástí výnosného byznysu s chudobou.

Co je na koncepci špatného?
Koncepci vytvořilo Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), které má bytovou politiku ve své gesci, ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV). Problematický byl bohužel už samotný proces vzniku dokumentu.

Za zavřenými dveřmi svých pražských kanceláří jej sepsali úředníci, kteří se nijak nezajímali o zkušenosti těch, kdo se každodenně zabývají pomocí lidem, kteří ztratili domov, jsou jeho ztrátou ohroženi nebo žijí v nevyhovujícím bydlení, a nezajímali se ani o zahraniční praxe v této oblasti.

Ministerstva sice uspořádala dva kulaté stoly (jeden k analytické části, druhý k návrhové části), kde dostaly vybrané subjekty prostor k vyjádření k již fakticky dokončenému materiálu, prakticky žádné z desítek zásadních podnětů ale rezorty nevzaly v potaz. Účast expertů na kulatých stolech byla ministerstvy následně zneužívána jako prostředek pro odrážení kritiky.

Na výtku, že do procesu přípravy dokumentu nebyli zapojeni odborníci z praxe, ministerstva odpovídají, že jej konzultovala s Agenturou pro sociální začleňování i s Platformou pro sociální bydlení. Na připomínku, že oba tyto subjekty Koncepci ostře kritizují, odpovídají, že jiná odborná veřejnost s ní ale souhlasí.

O jaké subjekty jde, odhalil minulý týden náměstek MMR Miroslav Kalous: Jde prý o Sdružení nájemníků ČR, Radu seniorů ČR a zástupce ombudsmana, Stanislava Křečka (tedy představitele úřadu, který dlouhá léta prosazoval zcela odlišnou představu sociálního bydlení, než jaká je nyní obsažena v návrhu koncepce).

Základ celé koncepce se tedy nezměnil ani po „konzultacích“ s odborníky. Koncepce staví především na posílení sociální práce, především té vykonávané obcemi. Ministerstvo pro místní rozvoj se totiž domnívá, že hlavním problémem lidí vyloučených z bydlení je absence sociálních dovedností pro udržení si bydlení.

V koncepci se doslova píše, že „získáním dostatečných kompetencí k samostatnému bydlení by klient měl dosáhnout cíle, tj. samostatného bydlení“. Druhou novinkou má být investiční podpora ubytoven. Z textu koncepce to díky úřednické hře se slovy není zcela zřejmé.

MMR totiž pod tlakem kritiky ubytovacího byznysu postupně v textu nahrazovalo ubytovny novými výrazy – objekty pro sociální bydlení, zařízení pro sociální bydlení a nakonec domy pro sociální bydlení. Význam však zůstává stále stejný. Stále jde de facto o segregované ubytovny se sdílenými funkcemi, jež neumožňují dostatečně kvalitní a důstojné bydlení, a jež drží lidi v začarovaném kruhu sociálního vyloučení.

Navržená Koncepce sociálního bydlení je v mnohém v rozporu s tím, jak problém rámuje a jaká řešení nabízí „Koncepce prevence a řešení problému bezdomovectví v ČR do roku 2020“, již vláda schválila letos v létě. Tu z velké části sepsali odborníci z neziskového sektoru a akademické obce, kteří návrhy řešení navázali na široké chápání bezdomovectví, jak je definuje evropská typologie bezdomovectví (ETHOS).

Ta za bezdomovce považuje nejen lidi žijící na ulici či ve vybraných pobytových zařízeních sociálních služeb, ale také lidi přebývající v ubytovnách. Ubytovny jinými slovy chápe jako problém, který je třeba řešit prostřednictvím zpřístupnění standardního bydlení, nikoli jako řešení.

Koncepce sociálního bydlení ovšem zásadní otázku, jak zvýšit dostupnost standardního bydlení pro ty, kdo jsou z něj vyloučeni, prakticky vůbec neřeší (s výjimkou opatření, jež by mělo snížit práh, jímž jsou dnes pro mnohé nízkopříjmové domácnosti kauce).

Typologie ETHOS dále definuje situace nejistého a nevhodného bydlení. Koncepce prevence a řešení problému bezdomovectví tak rovněž na rozdíl od Koncepce sociálního bydlení klade zásadní důraz na prevenci ztráty bydlení.

Jedním ze základních nedostatků Koncepce sociálního bydlení je, že v ní chybí vymezení cílové skupiny domácností, které by měly mít právní nárok na zajištění sociálního bydlení ze strany státu. O tom komu má být jaká forma pomoci poskytnuta, mají podle ní rozhodovat sociální pracovníci zaměstnaní obcemi.

Řada odborníků a organizací pracujících s lidmi bez domova se dlouhodobě shoduje na tom, že by měl být připraven zákon o sociálním bydlení. Jeho schválení ovšem koncepce nenavrhuje. Zákon samozřejmě není vše řešící a zásadní je, jaký bude jeho obsah.

Legislativní vymezení sociálního bydlení by mělo přinést nejen definici toho, co sociální bydlení je a co není, vymezení jeho cílové skupiny, ale také jasnou definici povinností státu a obcí při poskytování sociálního bydlení a vytvoření nástrojů finanční podpory.

Zarážející je, jak ministerští úředníci, ale i zákonodárci zákon podceňují a odmítají ho tu s argumentem, že žádný zákon nikomu byt nezajistí, jindy s argumentem, že by se jím stejně nikdo neřídil. Chtějí nám snad politici a zákonodárci svými pochybnostmi říct, že Česká republika není právní stát, ve kterém jsou zákony dodržovány? A že se s tím dokonce ani nepočítá?

Podle náměstka Miroslava Kalouse z MMR (ODS) „ukládat obci povinnost, že má postavit určité procento bytů, ve kterých budou bydlet lidé, kteří si nejsou schopní své bydlení zajistit, dost dobře nejde, protože ta obec ani neví, kolik takových bytů může potřebovat. A v okamžiku, kdy se problém vyřeší, tak jí ty byty, pakliže by jí té obci stát něco nařídil, ona by nějaké byty vybudovala a pak by je nepotřebovala, tak není dost dobře zřejmé, co by s těmi byty dělalo.“

Vypadá to ale, že si M. Kalous a ministerstvo nejdřív vytváří vlastní opozici a pak ji i samo oponuje. Nikdo netvrdí, že je v prvé řadě nutné nové byty stavět. Na tom si trvá právě samotné ministerstvo, které by rádo budovalo – sice ne byty, ale nové, prý lepší, ubytovny.

V České republice je přitom podle posledního sčítání lidu, bytů a domů kolem 600 tisíc volných bytů. Jistě, část z tohoto počtu slouží rekreaci a část je nevyužitelná z jiných důvodů. Koncepce se přesto strukturou a možností využití volných bytů a stávajícího bytového fondu obecně vůbec nezabývá.

Tyto byty by přitom mohly přispět k vytváření rozptýleného, nesegregovaného bydlení pro nízkopříjmové domácnosti. V zahraničí existují mechanismy, jak takový bytový fond lidem v nouzi zpřístupnit a zároveň snížit rizika pronajímatelů (dobrým příkladem jsou tzv. sociální nájemní agentury fungující mimo jiné v Belgii).

Komu prospěje obrana ubytoven
Jedním z nejhlasitějších obránců ubytoven a odpůrců zákona o sociálním bydlení je právě náměstek ministra pro místní rozvoj Miroslav Kalous. Podle něj ubytovny staví bariéru mezi tím mít střechu nad hlavou a být na ulici. Ve své filozofii, ale pomíjí, že řada lidí končí v ubytovnách právě proto, že jsou z nájemního bydlení ve vlastnictví obcí vystěhováváni a „jejich“ byty jsou prodávány třetím osobám.

Pro řadu osob se také nájemní bydlení stává finančně nedostupné. Ubytovny tak nejsou poslední dobou pomocí pro lidi bez domova, ale spíš poměrně výkonnou fabrikou na jejich výrobu. V posledních třech letech dochází k zásadní změně účelu ubytoven z krátkodobého ubytování na dlouhodobé bydlení celých rodin, které tak ztrácí možnost na nalezení kvalitnějšího nájemního bydlení.

Ministerstvo se ohání tím, že koncepce předpokládá zvýšení hygienických a technických standardů ubytoven, takže už by nemělo docházet k tomu, že dospělí, ale i děti budou žít na naprosto nevyhovujících místech.

Podle Platformy pro sociální bydlení jsou ale ubytovny pro dlouhodobé bydlení nevyhovující jako takové. Lidem zde chybí jistota bydlení, soukromí a podnětné prostředí pro rozvoj dětí. Nucené sdílení sociálních zařízení a kuchyní pak zavdává příčinu vzniku každodenním konfliktům.

Agentura pro sociální začleňování ve svých materiálech uvádí, že obyvatelé ubytoven jsou na základě svého bydliště stigmatizováni, což často vážně omezuje jejich šance v dalších oblastech sociálního života.

Výzkumy ukazují, že lidé na ubytovnách nežijí, protože by tento typ zařízení upřednostňovali před jinými formami bydlení, ani na nich dlouhodobě nesetrvávají z vlastní vůle, jak se domnívá zmiňovaný Miroslav Kalous. Naprostá většina lidí, kteří je obývají, by ráda získala standardní nájemní bydlení (viz videa Platformy)

Život na ubytovně přibližuje na základě svých zkušeností prodejce Nového prostoru Petr Bláha: „Na ubytovně jsem neměl soukromí. Chyběly mi tak základní věci, jako mít bezpečné místo, kde bych si mohl nechat své nejdůležitější věci, peníze. Byl jsem nucen sdílet pokoj s lidmi, které jsem vůbec neznal, a nikdy jsem nevěděl, co bude další den. Dnes bydlím v bytě, mám rodinu, a postupně začínám pevně stát na vlastních nohou.“

Jak dál?
V programovém prohlášení připravované koaliční vlády (ČSSD, ANO a KDU-ČSL) je formulován závazek připravit zákon o sociálním bydlení. Také premiér Rusnok při jednání s Platformou pro sociální bydlení v pátek 13. prosince připustil, že jeho vláda přenechá projednání připravené koncepce nové vládě.

A právě to by bylo podle Platformy pro sociální bydlení nejrozumnější. Současnou koncepci odmítnout a připravit nový materiál, jehož součástí bude právě zákon, a který nebude odrážet jen zájmy lobbyistických skupin, ale i zkušenosti neziskových organizací pracujících s lidmi bez domova a především bude naplňovat potřeby samotných lidí, kteří nemají to štěstí žít v důstojném a kvalitním bydlení.

Autoři jsou členy Platformy pro sociální bydlení