Hlavním tématem letošních voleb jsou peníze. Rozpočet, nedostatek peněz, dluhy minulé i budoucí, dluhy faktické i hypotetické. Stále dokola: peníze, veřejné výdaje, rozpočet... Trochu pod tou palbou zapomínáme, že nejen z peněz je člověk živ. A také, že jsou dluhy a dluhy.

Chvílemi se zdá, že to jediné, o čem ve volbách rozhodujeme, jsou finance. Jako bychom nevolili své zástupce a potažmo budoucí vládu, ale co nejúspornější rozpočet. Absurdita celé situace mi vyvstala v korespondenci s jedním kamarádem. Diskutovali jsme o blogu Miroslava Macka, který napsal, že „V Česku platí přímé daně jen jedna třetina lidí, nejmenší počet z celé Evropy. A jen tato třetina lidí by měla mít hlasovací právo!“ Kamarád, kterého jsem až dosud považovala za pravicového liberála, k tomu dodal: „Aby při rozhodování o veřejných výdajích bylo nějak zohledněno, jakou měrou volič do rozpočtu přispívá, mi nepřijde nefér.“

Tak. Člověk, který sám sebe označuje za demokrata, klidně připustí myšlenku, že volební právo budou mít jen někteří. Nebo je jedni budou mít víc než druzí. Důchodci, studenti, nezaměstnaní a matky na mateřské by byli ze skupiny vyvolených vyňati. Prý to tak už bylo, není na tom tedy nic divného. Všeobecné hlasovací právo je totiž asi přežitek.

Po této zajímavé rozepři jsem šla na návštěvu k přátelům. Zemřel jim příbuzný, který už několik let spolu se svým bratrem bydlel v autě na ulici. Rodina se obává o pozůstalého bratra, je totiž vážně nemocný a nechce jít k lékaři. Prosili mě, jestli bych nějakého lékaře nesehnala. Nějakého takového, který by byl ochoten jít k bezdomovci. Samozřejmě by mu zaplatili. Na ruku. Jsou na to zvyklí. Tímto způsobem si vymáhají potřebnou péči a pozornost, které se jim jinak nedostává.

Oni sami bydlí v ubytovně ve třiceti metrech čtverečních, kde platí osm tisíc měsíčně a kam je v noci chodí legitimovat policie a navštěvuje je "sociálka", aby se ujistila, že se řádně starají o děti. A to přesto, že „na sociálce“ nejsou, nenechávají si dorovnávat příjmy do životního minima, právě proto, že se „sociálky“ bojí. Sehnat důstojnější bydlení je obtížné. Takové lidi nikdo nechce.

Otec od této rodiny se mě také ptal, zda bych nevěděla o někom, kdo by ho zaměstnal. Myje okna, je pracovitý, spolehlivý, ale nikdo ho nechce. Jestli bych se za něj tedy někde nepřimluvila. Zaměstnají ho leda tak načerno, a on už by po těch letech rád nějakou jistotu.

Nejhorší lež, kterou nám zastánci úspor v zájmu budoucnosti vsugerovali, je představa, že chudí lidé jsou zákonitě vyžírkové a chtějí parazitovat na systému. A zejména pak na nás, poctivcích, kteří pracujeme do úmoru. Socky by nejraději jen celé dny ležely a občas zaběhly k lékaři s nějakou nevýznamnou bolístkou, aby promrhaly ty naše těžce vydělané peníze.

Znám desítky lidí, kteří žijí mimo sociální systém (kolik jich je ve skutečnosti se mohu jen s hrůzou domýšlet). Od státu peníze neberou, nebo jen málo, draze a nestále bydlí, lékařů se bojí, a tak k nim raději nechodí. A pracují načerno. Stávají se snadným zdrojem příjmů nejrůznějších podvodníků. Takových, kteří půjčují peníze na vysoké úroky. Takových, kteří jim pronajmou byt, vyberou zálohy na tři měsíce dopředu a pak vymění zámky. Takových, kteří je načerno zaměstnají a pak jim nedají výplatu. Tito lidé se neumějí bránit, nejsou hloupí, žijí jen mimo systém.

Ale hlavně! Nejsou plátci přímých daní. Asi proto by neměli rozhodovat o veřejných výdajích. Anebo snad ve volbách nejde jen o ten rozpočet?