Plný význam zveřejnění tak zvaných Panama Papers, odhalujících masivní rozsah daňových úniků a skrytých finančních operací, organizovaných panamskou agenturou Mossack Fonseca, doceníme teprve s časem. Až čas zejména ukáže, zda bude dopad „největšího úniku dat v dějinách“ závažný nejen pro některé konkrétní exponované případy, jež jejich odhalené finanční machinace přivádějí do úzkých, ale zda se promítne i do systémových opatření.

Svůj význam mají všechny jednotlivé případy, které jsou v Panama Papers obsažené, ač některé z nich vzhledem k obrovskému rozsahu materiálu zřejmě bohužel nedojdou pozornosti, již by zasluhovaly. Hlavní smysl uniklých dat je ale v tom, co nám jejich celek říká o povaze společenského systému, v němž žijeme.

V tomto ohledu jsou základní informace tři. Za prvé: definiční parametry současného uspořádání zásadně a mimořádně nespravedlivě zvýhodňují privilegovanou elitu superbohatých lidí před všemi ostatními. Podobně jako v sovětském socialismu tu vzniká jakási exkluzivní třída těch, kteří jsou si rovnější, a zbytek nás ostatních, kteří jsme si pouze rovni. Obnovuje se situace: oni a my.

Oni nemusí platit poctivé daně, oni si mohou zařídit podvodné formální domicily v jiných zemích jako Petra Kvitová v Monaku, nebo mohou využívat služeb křiváckých panamských korporací jako Petr Kellner či Daniel Křetínský, oni se mohou dostávat k formálním zaměstnaneckým poměrům na vnitru či stovkami a tisíci jiných formálních a neformálních cest k financování svých benefitů z veřejných rozpočtů, jako třeba Andrej Babiš na Čapím hnízdě. Oni ale současně mají nepřiměřený vliv na vytváření pravidel pro nás ostatní, jež pak sami nedodržují.

My naproti tomu nejenže daně platíme, ale ještě jsme vystaveni propagandě o tom, že jednotná sazba daně, která krutě dopadá na sociálně nejslabší segmenty společnosti, je výrazem spravedlnosti, že skutečným problémem jsou údajné daňové úniky drobných živnostníků, které hodlá pronásledovat Andrej Babiš (aby si potom z jejich daní nechal vyplácet dotace na svoje nerentabilní podnikání). My jsme ti, jimž pak političtí reprezentanti elity superbohatých říkají, že jsme si „žili nad poměry“, takže se v zájmu politiky škrtů „musíme uskromnit“.

Za druhé, není principiálního rozdílu mezi usmoleným typem postkomunistického kapitalismu, který zde vznikal v rámci polistopadové transformace a který Václav Havel v jednom z řady svých výtečných momentů překřtil na kapitalismus mafiánský, a mezi tím, co jsme si představovali jako jakýsi „fajnovější“ spořádanější kapitalismus anglosaský či zcela jiným typem regulace svázaný kapitalismus německý či skandinávský. Pravda je taková, že úplně každý kapitalismus má nepřemožitelné sklony se mafiánským stát, jak ilustrují podvody Volkswagenu, či mazané daňové úniky firmy IKEA.

Jinak řečeno korupční síla peněz, která se zvyšuje s mocninou jejich koncentrace, se projevuje úplně v každém společenském či politickém rámci. K mentalitě kapitalismu patří, že vše má být na prodej: nejen běžné zboží či služby, ale i veřejné mínění, obrazy skutečnosti, politická rozhodnutí, rozhodnutí veřejné správy i možnost skrýt finanční transakce, či neplatit daně, tedy pokud vychází levněji nežli samo jejich placení.

Kvůli tomu se společenský systém sesouvá do stavu, v němž se dynamicky prohlubují společenské rozdíly mezi elitou superbohatých a všemi ostatními, přičemž soustavně narůstá podíl těch, kteří jsou bezprostředně ohroženi chudobou; střední třída se smršťuje. Politika, která jsouc ve vleku svých sponzorů a přátel z prostředí elity superbohatých není schopna tento základní problém dneška řešit, sklouzává do stavu, v němž naplňuje ironickou definici Franka Zappy: stává se „zábavní divizí vojensko-průmyslového komplexu“.

Zvláště odpudivým motivem, jejž Panama Papers odhalily, je systematické skupování lukrativních nemovitostí, do nichž si spojení gauneři všech zemí ulívají své před daněním ukryté či z kriminálních aktivit propírané prostředky. Jakpak by mohlo být pro nastupující generaci Londýňanů dostupné bydlení, když jim volnotržní ekonomika nabízí skvělou příležitost svobodně soutěžit s arabskými šejky? Komu patří nemovitosti v Praze? V centru Brna prý podstatná část z nich, podobně jako v Karlových Varech, ruským zbohatlíkům.

↗

Korporace Mossack Fonseca nabízí vše, co takový Petr Kellner, Daniel Křetínský či Vladimír Putin potřebují: korporátní služby, bankovní služby, jachty a exkluzivní služby online. Repro DR

A za třetí: Panama Papers pomáhají zbortit mýtus o tom, že demokracie si s kapitalismem nějak zvláště rozumí, že jsou spojeny vztahem osudové náklonnosti. Ve skutečnosti se jedná o dva odlišné přístupy k organizaci společnosti, jeden vychází z principů politických, druhý z principů ekonomických; a jejich vztah je častěji konfliktní nežli symbiotický.

Album postav, které se zatím z panamských dokumentů vynořily, vykresluje docela jinou afinitu elity globálního kapitalismu nežli k demokracii. Máme tu Petra Kellnera, Daniela Křetínského, Lionela Messiho, Pedra Almódovara, šéfa chilské pobočky Transparency International Gonzala Delaveaua, nového šéfa FIFA Gianniho Infantina, otce Davida Camerona, islandského premiéra Sigmundura Gunnlaugssona, lidi z nejbližšího okolí Vladimíra Putina, Si Ťin-Pchinga, rodinu azerbajdžánského diktátora.

Fakt, že se v Panama Papers scházejí oligarchové, finanční mogulové, globální celebrity, zkrátka příslušníci elity superbohatých, spolu s hlavami autoritářských režimů, včetně čínského a ruského, napovídá, že současný typ globálního kapitalismu má svou skrytou podstatou mnohem blíže k autoritářskému uspořádání nežli k demokratickému. A zásadně odlišný typ reakcí na Panama Papers v zemích autoritářských, nežli v zemích demokratických, příchylnost globálního kapitalismu k vládě pevné ruky stvrzuje plně.

Zatímco představitelé demokratické politiky, od Bohuslava Sobotky po Baracka Obamu volají po dalekosáhlých reformách, a předvoj mezinárodní progresivní politiky od Bernieho Sanderse, přes Pabla Iglesiase až po Jeremyho Corbyna či jeho stínového ministra financí Johna McDonnela se předhání v návrzích, jak daňové ráje zlikvidovat, reakcí segmentu politické třídy, který reprezentuje elitu superbohatých, je bagatelizace jako v případě Petra Fialy či vytáčky jako v případě Davida Camerona.

Ještě výmluvnější jsou reakce na úrovni států. Zatímco v jedné z modelových demokracií, na Islandu, už padl premiér, zatímco v Británii se Cameron dostává do úzkých, zatímco Francie vrátila Panamu na černý seznam „nespolupracujících daňových jurisdikcí“, Rusko označilo zveřejnění dokumentů za projev „putinofobie“ a Čína rovnou zablokovala na internetu všechny texty, které se Panama Papers týkají. Vypovídají-li dokumenty z panamského úniku zásadně o podstatě současného globálního kapitalismu, pak reakce na něj ozřejmují, zda je jeho ochráncem spíše demokrat, nebo autokrat.

Na výdobytcích politického systému demokracie elita superbohatých, autoritářských vládců, daně řádně neplatících miliardářů, celebrit, zajisté ráda parazituje: od přístupu k špičkovému zdravotnictví či dalších výdobytků výtečných veřejných vzdělávacích systémů, přes právní prostředí chránící jejich dílem nelegitimně nabyté majetky, až po nejrůznější požitky plynoucí z života ve svobodě. K benefitům se hlásí, náklady ale velkopansky přenechávají společnosti. Občany tak degradují na poddané.

Nový směr demokratické politiky

Podobně jako sovětský socialismus, ani globální kapitalismus nelze reformovat. Je třeba jej odstranit a nahradit jej demokracií.

To v ekonomice znamená nejen narovnání daňového systému a dalších mechanismů robustního přerozdělování příjmů i majetku, ale daleko větší podíl občanů na ekonomické samosprávě i mnohem důkladnější veřejnou kontrolu veškerých ekonomických aktivit. Hospodářství se musí opět vrátit pod striktní kontrolu politických institucí. A politika musí vůči ekonomice disponovat mnohem mocnějšími zbraněmi nežli dnes. Vzestup politiky nové humanistické levice v západních demokraciích je motivován právě tím.

Jistě se obnoví debaty o nutnosti mnohem masivnějších systémů mezinárodní demokratické samosprávy, o prohloubení OSN. Nepochybně se bude debatovat také o úloze médií: jak chránit jejich svobodu, pluralitu, nezávislost a kvalitu.

Co to znamená pro českou debatu? Nečekejme zázraky hned. Nestane se přes noc, že by se hněv frustrovaných segmentů veřejnosti obrátil od znevýhodněných skupin obyvatelstva, kam ho zaměřují oligarchy vlastněná média, právě k nim, k jejich vlastníkům. Vědomí, jemuž se postaru říkalo „třídní“, se tu teprve probouzí. Součástí debaty se tu ovšem dříve či později bude muset stát i otázka, jak z vlivu globálního kapitalismu vymanit i média: možná se tu propracováváme k poznání, že jiná, nežli veřejnoprávní, by vůbec existovat neměla.

Ale zatímco daňové úniky Petry Kvitové ještě vloni nevzbudily zásadnější pozornost, zatímco desítky článků publikované na téma daňových úniků za dobu existence našich novin neučinily z tématu jednu z os diskuse o veřejných rozpočtech, Panama Papers to mohou změnit. Možná i my Češi se blížíme pochopení, že příčinou neblahého stavu společnosti není nepřizpůsobivost nejchudších či vyloučených, bída či náboženské vyznání uprchlíků, ale obžerství a zpupnost českého segmentu příslušníků nadnárodní superbohaté elity: a začneme se politicky jako správní vlastenci organizovat v duchu národních — masarykovských — tradic k demokratismu, k socialismu, k humanismu.

Základním politickým konfliktem dneška je střet mezi demokracií, odhodlanou hájit co nejrobustnější střední vrstvu, pečovat o její zájmy a kompetenci, včetně zájmu na dobře fungujícím tržním prostředí, a kapitalismem, který primárně hájí zájmy elity superbohatých. Narovnaní groteskně pokřiveného daňového systému, ale dnes již i nepřijatelně nespravedlivé distribuce majetku, patří k definičním rysům demokratické politiky: přesně řečeno podle toho se dnes pozná.

Oprava a omluva:

V původní verzi článku vydané 6. dubna 2016 jsme uváděli, že se v Panama Papers vyskytuje i jméno českého tenisty Tomáše Berdycha. Tato informace nebyla pravdivá. Zprávu v tomto smyslu vydala ČTK, odkud ji převzala řada dalších médií. ČTK se za nepravdivou zprávu 9. dubna 2016 Tomáši Berdychovi omluvila. My sami jsme informaci dostali od právníků Tomáše Berdycha bohužel až s velkým časovým odstupem. Tomáši Berdychovi i našim čtenářům se omlouváme.