Plný význam zveřejnění tak zvaných Panama Papers, odhalujících masivní rozsah daňových úniků a skrytých finančních operací, organizovaných panamskou agenturou Mossack Fonseca, doceníme teprve s časem. Až čas zejména ukáže, zda bude dopad „největšího úniku dat v dějinách“ závažný nejen pro některé konkrétní exponované případy, jež jejich odhalené finanční machinace přivádějí do úzkých, ale zda se promítne i do systémových opatření.

Svůj význam mají všechny jednotlivé případy, které jsou v Panama Papers obsažené, ač některé z nich vzhledem k obrovskému rozsahu materiálu zřejmě bohužel nedojdou pozornosti, již by zasluhovaly. Hlavní smysl uniklých dat je ale v tom, co nám jejich celek říká o povaze společenského systému, v němž žijeme.

V tomto ohledu jsou základní informace tři. Za prvé: definiční parametry současného uspořádání zásadně a mimořádně nespravedlivě zvýhodňují privilegovanou elitu superbohatých lidí před všemi ostatními. Podobně jako v sovětském socialismu tu vzniká jakási exkluzivní třída těch, kteří jsou si rovnější, a zbytek nás ostatních, kteří jsme si pouze rovni. Obnovuje se situace: oni a my.

Oni nemusí platit poctivé daně, oni si mohou zařídit podvodné formální domicily v jiných zemích jako Petra Kvitová v Monaku, nebo mohou využívat služeb křiváckých panamských korporací jako Petr Kellner či Daniel Křetínský, oni se mohou dostávat k formálním zaměstnaneckým poměrům na vnitru či stovkami a tisíci jiných formálních a neformálních cest k financování svých benefitů z veřejných rozpočtů, jako třeba Andrej Babiš na Čapím hnízdě. Oni ale současně mají nepřiměřený vliv na vytváření pravidel pro nás ostatní, jež pak sami nedodržují.

My naproti tomu nejenže daně platíme, ale ještě jsme vystaveni propagandě o tom, že jednotná sazba daně, která krutě dopadá na sociálně nejslabší segmenty společnosti, je výrazem spravedlnosti, že skutečným problémem jsou údajné daňové úniky drobných živnostníků, které hodlá pronásledovat Andrej Babiš (aby si potom z jejich daní nechal vyplácet dotace na svoje nerentabilní podnikání). My jsme ti, jimž pak političtí reprezentanti elity superbohatých říkají, že jsme si „žili nad poměry“, takže se v zájmu politiky škrtů „musíme uskromnit“.

Za druhé, není principiálního rozdílu mezi usmoleným typem postkomunistického kapitalismu, který zde vznikal v rámci polistopadové transformace a který Václav Havel v jednom z řady svých výtečných momentů překřtil na kapitalismus mafiánský, a mezi tím, co jsme si představovali jako jakýsi „fajnovější“ spořádanější kapitalismus anglosaský či zcela jiným typem regulace svázaný kapitalismus německý či skandinávský. Pravda je taková, že úplně každý kapitalismus má nepřemožitelné sklony se mafiánským stát, jak ilustrují podvody Volkswagenu, či mazané daňové úniky firmy IKEA.

Jinak řečeno korupční síla peněz, která se zvyšuje s mocninou jejich koncentrace, se projevuje úplně v každém společenském či politickém rámci. K mentalitě kapitalismu patří, že vše má být na prodej: nejen běžné zboží či služby, ale i veřejné mínění, obrazy skutečnosti, politická rozhodnutí, rozhodnutí veřejné správy i možnost skrýt finanční transakce, či neplatit daně, tedy pokud vychází levněji nežli samo jejich placení.