Krize státu v posledních dekádách je spojena s poklesem daňových příjmů. Bez dostatečného výběru daní státy postupně ztrácejí schopnost poskytovat kvalitní veřejné služby, mnohé tyto služby následně privatizují a při to všem ztrácejí důvěru svých občanů a občanek. Vlády na svém právu daně vybírat zatím trvají a běžného člověka nezaplacené daně rychle doběhnou. Velcí ekonomičtí hráči však mají úplně jiné nástroje, jak se danění vyhnout.

Vezměme si třeba nábytkářský gigant IKEA. O jeho účetnických a daňových tricích se píše už mnoho let a minulý pátek o nich vydala detailní zprávu frakce zelených europoslanců a europoslankyň. Právě z této zprávy budu vycházet.

Asi bude pro mnohé překvapením, že IKEA není primárně obchod s nábytkem, ale charitativní nadace. Všechny provozovny této megaspolečnosti jsou přes INGKA Holding BV vlastněny nizozemskou neziskovou nadací Stichting INGKA, která je kontrolována přímo zakladatelem IKEA Ingvarem Kampradem (odtud zřejmě jméno nadace) a jeho rodinou.

V roce 2006 tuto „nadaci“ označil časopis The Economist za nejbohatší a současně nejvíce skoupou nadaci na světě. Díky nizozemskému právu se jedná o nadaci osvobozenou od daní a také o nadaci velmi tajemnou, neboť nemusí zveřejňovat své účetnictví ani příjemce svých prostředků. Nadace s odhadovaným majetkem necelých 50 miliard euro si klade jako oficiální cíl „podporu inovací v oblasti architektonického a interiérového designu“.

IKEA, IKEA a IKEA

Tím ale přehled švédské tvořivosti ještě nekončí. Druhá Kampradova nadace, INTEROGO, sídlí v Lichtenštejnsku a zcela ovládá pro změnu lucemburskou společnost Inter IKEA Holding SA s majetkem asi 15 miliard euro.