Krize státu v posledních dekádách je spojena s poklesem daňových příjmů. Bez dostatečného výběru daní státy postupně ztrácejí schopnost poskytovat kvalitní veřejné služby, mnohé tyto služby následně privatizují a při to všem ztrácejí důvěru svých občanů a občanek. Vlády na svém právu daně vybírat zatím trvají a běžného člověka nezaplacené daně rychle doběhnou. Velcí ekonomičtí hráči však mají úplně jiné nástroje, jak se danění vyhnout.

Vezměme si třeba nábytkářský gigant IKEA. O jeho účetnických a daňových tricích se píše už mnoho let a minulý pátek o nich vydala detailní zprávu frakce zelených europoslanců a europoslankyň. Právě z této zprávy budu vycházet.

Asi bude pro mnohé překvapením, že IKEA není primárně obchod s nábytkem, ale charitativní nadace. Všechny provozovny této megaspolečnosti jsou přes INGKA Holding BV vlastněny nizozemskou neziskovou nadací Stichting INGKA, která je kontrolována přímo zakladatelem IKEA Ingvarem Kampradem (odtud zřejmě jméno nadace) a jeho rodinou.

V roce 2006 tuto „nadaci“ označil časopis The Economist za nejbohatší a současně nejvíce skoupou nadaci na světě. Díky nizozemskému právu se jedná o nadaci osvobozenou od daní a také o nadaci velmi tajemnou, neboť nemusí zveřejňovat své účetnictví ani příjemce svých prostředků. Nadace s odhadovaným majetkem necelých 50 miliard euro si klade jako oficiální cíl „podporu inovací v oblasti architektonického a interiérového designu“.

IKEA, IKEA a IKEA

Tím ale přehled švédské tvořivosti ještě nekončí. Druhá Kampradova nadace, INTEROGO, sídlí v Lichtenštejnsku a zcela ovládá pro změnu lucemburskou společnost Inter IKEA Holding SA s majetkem asi 15 miliard euro.

Tato společnost kromě jiného vlastní nizozemskou společnost Inter IKEA Systems BV, které všechny prodejny IKEA platí velmi štědré frančízové poplatky (tři procenta z obratu). Ano, IKEA platí IKEA za fančízu IKEA. Poplatky za frančízu totiž podléhají v Nizozemí pouze pětiprocentní dani místo běžné daně pětadvacetiprocentní. Navíc se tím sníží základ daně prodejen v jednotlivých zemích.

Pokud se v tom stále ještě dokážete vyznat, vězte, že bude hůř…

Je tu ještě další entita, lucemburská firma INTEROGO Finance SA, které Inter IKEA Systems (dceřiná společnost Inter IKEA Holding) posílala obrovské prostředky, které se prakticky rovnaly příjmu z frančízových poplatků a v účetnictví Inter IKEA Sytems byly označeny jako „ostatní výdaje“.

INTEROGO Finance, zdá se, přeposílala tyto prostředky do Lichtenštejnska výše představené stejnojmenné nadaci. Celý mechanismus by bylo třeba ještě doplnit vzájemnými platbami dividend a úroků za vzájemné více či méně fiktivní půjčky a obchody a tajnými dohodami s lucemburskými úřady.

Podle evropských zelených se díky tomuto schématu podařilo firmě IKEA za posledních šest let vyhnout zaplacení asi miliardy eur na daních.

Matoušův efekt: kdo má, tomu bude přidáno

Proč by nám ale mělo vadit, že nějaká firma (a IKEA v tom jistě není sama) využívá legálních možností, jak „optimalizovat“ své daňové povinnosti?

Zaprvé se jedná o názorný příklad privatizace zisků za současného přenášení nákladů na společnost. Firma se úzkostlivě a za využití pozoruhodné invence a znalosti právních systémů brání přispět byť jediné euro navíc státům, v nichž žijí její pracující, ale zároveň očekává, že tyto státy budou nadále poskytovat vzdělání, ochranu životního prostředí či zdraví, bez nichž by zaměstnanci a zaměstnankyně IKEA a koneckonců ani jejich zákazníci a zákaznice nemohli dlouho fungovat.

Jednou z klíčových příčin tohoto stavu je fakt, že velké firmy mohou fungovat na nadnárodní bázi, a tak stavět národní vlády jakožto příjemce daní a poskytovatele veřejných služeb proti sobě v sebezhoubné soutěži o „nejlepší podmínky pro investory“. Výsledkem jsou pak mimo jiné i daňové ráje — nelze si nevšimnout, kdeže Kampradovy firmy sídlí: Lucembursko, Lichtenštejnsko, Nizozemí. A to jsem vám ještě zatajil jednu firmu patřící Kampradovým synům v karibském Curacau…

Zadruhé by nám to mělo vadit prostě proto, že je to nespravedlivé. Jak je možné, že jen velcí a bohatí disponují nástroji, které jim umožňují ponechat si více pro vlastní potřeby? Proč nemůže například lékařka snížit svůj daňový základ tím, že „zaplatí“ svému manželovi za péči o děti, když je zrovna v práci? A pak zase naopak? A proč nejsou platby za péči také daněny pětinovou sazbou oproti jinému příjmu?

Zde se v plné ošklivosti ukazuje rozpor mezi ekonomickou a politickou mocí. Úmyslné i neúmyslné nedostatky daňových a jiných předpisů tak v naší společnosti posilují fungování takzvaného Matoušova efektu: kdo má, tomu bude přidáno. Ti, kdo mají ekonomickou moc, ji využívají mimo jiné i k jejímu udržení a dalšímu zvýšení. „Majitel“ IKEA je jedním z příkladů.

Náš společný koláč tedy nekyne, jak by měl. Není pak divu, že z něj zbývá méně pro ty, kteří státem garantované služby potřebují nejvíc.

Měli bychom se definitivně zbavit falešné představy, že jedni potřební ubírají ze společného koláče jiným. Do popředí našeho zájmu by se měl dostat skutečný společenský problém: daňové úniky velkých hráčů.