Švýcarská skrýš před daněmi a kriminálem

Byla to líná pracovní síla? Byl to přebujelý sociální stát? Nebo to bylo celé trochu jinak? Kauza banky HSBC, která svým klientům pomáhala v daňových podvodech, ukazuje, že důvody veřejného zadlužení mohou být jinde.

Ve chvíli, kdy se veřejné zadlužení stalo hlavním ekonomickým tématem, kdy se Evropou šíří strach z terorismu, kdy na každém rohu někdo vyhlašuje válku korupci a kdy národní státy zoufale hledají svou vlastní identitu v globálním kapitalismu, nám švýcarský bankovní systém poskytl čerstvé téma k zamyšlení.

Před pikolou, za pikolou…
Původně britská banka HSBC – nyní jedna z největších nadnárodních bankovních institucí světa – na přelomu století zakoupila menší švýcarskou banku. Na běžné akvizici by nebylo nic zvláštního, kdyby tamní IT specialista Hervé Falciani neukradl detaily 100 000 bankovních účtů a neposkytl je prostřednictvím francouzských daňových úřadů světu.

Jak ukazuje postupné vyšetřování, švýcarská pobočka byla opravdovou Pandořinou skříňkou. Na světlo světa vyplouvají mohutné daňové úniky a utajované transakce mocných lidí z byznysu i z politiky. Mezi podezřelými klienty lze nalézt vysoce postavené politiky s korupční minulostí z Evropy i Asie, příbuzné afrických diktátorů, překupníky zbraní z celého světa, sankciované oligarchy z Ruska, americké drogové dealery nebo lidi napojené na teroristické skupiny.

Vedle obrovského tlaku na škrcení sociálního státu se snažíme naučit žít s daňovými ráji a švýcarskými daňovými skrýšemi. Foto Hans Olav Lien, Wikimedia

V žádném případě se nejedná o náhodu, že se právě taková společnost soustředila ve švýcarské pobočce. Nejenže švýcarský bankovní systém poskytuje větší „soukromí“ pro bankovní klienty, ale bankéři ženevské pobočky HSBC prý dokonce potenciální movité zákazníky na možnosti daňových úniků a zatajování finančních transakcí lákali.

Ze zřejmých důvodů k tomu nepoužívali osvědčené marketinkové metody v televizních spotech nebo na billboardech…

Bavme se i o příjmech, nejen o výdajích
Jedním z hlavních ekonomických témat dneška je veřejný dluh. Vyjednávání řeckého ministra financí Janise Varufakise o řeckém dluhu je momentálně v hledáčku většiny světových médií. Všichni se překřikují, co vlastně způsobilo takové zadlužení nejen Řecka, ale vlastně všech států.

Byla to líná pracovní síla, která si dlouhou dobu žila „nad poměry“? Byli to mocichtiví politici, kteří v zájmu znovuzvolení rozhazovali peníze, kde se dalo? Nebo snad ziskuchtiví politici, jejichž korupční chování vyžadovalo dluhové financování? Nesou vinu mocenské skupiny, které využívají státního rozpočtu k vlastnímu obohacování? Nebo snad přistěhovalci, kteří místo práce marní čas jejím hledáním? Není tak na vině zneužívání státní sociální politiky?

Všechny tyto kolikrát komické domněnky mají jedno společné – týkají se pouze výdajové strany státních rozpočtů. Přitom existuje i příjmová strana, která je v rozpočtovém účetnictví stejně důležitá.

Paradoxně tak existuje obrovský tlak na škrcení sociálního státu, a současně s tím se snažíme naučit žít vedle daňových rájů a švýcarských daňových skrýší. Odhalení podvodníků v HSBC naznačuje, že možná bojujeme s oběťmi namísto viníků.

Kdo má moc, ten má moc
Historie ukázala, že finanční instituce jsou vždycky o krok před legislativou. Právní opatření proti špatnému chování finančních institucí jsou vždy jen reakcí na nějakou tu novou kličku. Ať už to bylo obcházení limitů na riziková aktiva v předvečer krize 2008 nebo kauza manipulace s mezibankovní úrokovou mírou LIBOR (ve které figurovala i HSBC), za níž padla největší pokuta Evropské komise v historii.

Ad hoc regulace a pokuty skutečný problém neřeší. Vždy je jen otázkou času, až se někomu podaří najít jinou škvíru v zákonech a s touhou po enormním zisku do ní vklouzne. A když to nevyjde, jako deus ex machina přispěchá stát a banku zachrání. Ta to pak s nálepkou „too big to fail“ může zkusit znovu.

Činnost bankovních regulátorů jako prevence špatného chování může fungovat jen do té doby, dokud jsou bankéři relativně apatičtí. Kdykoliv totiž mohou zneužít své moci, proti které je vyslanec regulačního úřadu nebo zkorumpovatelný politik téměř bezbranný.
Nesouměřitelnost mezi reálnou mocí finančního sektoru a demokratických institucí umožňuje existenci „ostrůvků finanční deviace“, které skrývají všechny možné přečiny – od korupce přes obchod s drogami až po terorismus.

Přímým důkazem moci peněz může být reakce španělské vlády na odhalení 650 daňových podvodníků se švýcarským účtem u HSBC, která umožnila hříšníkům doplatit utajené daně a vyhnout se tak několikaletým trestům odnětí svobody.

Možnost vykoupit se z vězení nemá obdobu ani ve známé společenské hře Monopoly. S nálepkou „too big to jail“ se ale dotyčným ulehčují pravidla.

Dominance ekonomické síly nad tou politickou se dostala za hranici únosnosti. Kauza švýcarské pobočky HSBC dokázala, že svoboda finančních společností není svobodou člověka. Dokud bude ekonomická síla znamenat větší moc a jiná pravidla, nemůžeme mluvit o demokracii.

Přestaňme se zajímat o to, zde je někdo „příliš velký, aby padnul“ nebo „příliš velký na vězení“. Ptejme se, zda je někdo prostě „příliš velký“.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jste mlady autore, mate sanci. Čtvrtek, 19.Února 2015, 09:09:28

Zkuste svolat na staromak demonstraci proti Vladimiru Dlouhemu, agetovi banky Goldman-Sachs, ktera pripravila rozkradeni Recka. Copak asi dela ten vytecnik ted v Cechach ? Myslite si ze pracuje pro blaho lidu ? Vzpomente si na nej, az bude v ulicich "ceska Syriza". Sobotka ani Dolejs ji ovsem nepovede.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.