Skupina lidí rozvinula aktivitu v Jeseniově ulici v Praze na Žižkově. Reakcí byla snaha skupinu aktivistů z budovy vypudit. Uváděl se jednoduchý důvod: užívají budovu protizákonně bez souhlasu majitele a bez patřičného vyrovnání s majitelem.

Je zvláštní, že represivní orgány byly hned připraveny zasáhnout proti tomuto porušení zákona, a odpovědné instituce nenapadlo jakkoli postihovat majitele, jímž je stát, který porušoval základní, dokonce ústavně definovanou povinnost.

Listina základních práv a svobod v článku jedenáct deklaruje právo vlastnit majetek a jedním dechem uvádí, že vlastnictví zavazuje. Konkrétně pak dál uvádí v bodu tři tohoto článku, že nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Úřad povinný pečovat o budovu svou povinnost zanedbal. Tím ovšem dostávají šrám právní kroky proti uživatelům prostor. Již to není nestranné vymáhání práva, nýbrž nasazení represivních složek při sporu dvou subjektů podle principu, že majitel je vždy v právu, i když dikce ústavního dokumentu je jiná.

Mimo jiné i díky zásahu tehdejšího viceprimátora Matěje Stropnického se nakonec ukázalo, že právo se nemusí prosadit jednostrannou represí. Komunitě, která v budově rozvinula aktivitu, majitel prostory zapůjčil a jejich působení legalizoval. Ověřilo se, že v demokracii to nemusí být tak, jak se kdysi vyslovil Roman Joch, že všechna práva lze redukovat na jediné, na právo vlastnit, a když toto právo je ohroženo, mohou prý všechna ostatní být suspendována.