Klinika je jednou z nejlepších věcí, které Prahu 3 za poslední léta potkaly
Matěj Michalk ŽaloudekPražský architekt a předseda žižkovských zelených hodnotí po tři čtvrtě roce roli, již ve městě sehrává žižkovský squat. Přínosnost jeho existence se podle autora ukazuje nejvíce právě nyní, v době uprchlické krize.
Krize humanity v ČR, jak kdosi kdesi trefně přejmenoval současnou uprchlickou krizi, zkazila léto nejednomu z nás. Koncem léta se zdánlivě všechno trochu zlepšilo. Je to zákonitě dojem z bubliny, jejíž hranice se nazírají těžko. Nálady celého obyvatelstva uspokojivě nezměříme, politický kapitál „boje“ proti „islámu“ uceleněji nahlédneme nejdříve za rok podle (ne)úspěchu populistického psychopatismu v podzimních krajských volbách.
Trochu lepší nálada panuje, zdá se, přibližně od zveřejnění Výzvy vědců, za níž navíc v nejrůznějších médiích vystupovalo několik lidí, kteří ve veřejné debatě po dlouhých měsících znamenali konečně závan lidskosti. K výzvě se následně připojili čtyři členové a členky vlády a třináct senátorů a senátorek.
Zdá se také, že kromě SZ se v poslední době lze spolehnout i na postoj nejvyšších činitelů vládní KDU-ČSL . Náladu člověku zvednou i nově vznikající iniciativy, dva tisíce duší, které (snad) mají zájem přijít na sobotní demonstraci, nebo lidé, kteří jsou ochotní strávit hodiny čekáním na nádražích, kde staví vlaky směřující do Německa, a nabízet uprchlickým rodinám pomoc. Pro mě — a nejsem asi sám — se ale symbolem posledního týdne stala sbírka na Klinice.
Živá kulturní instituce
Na konci září to bude tři čtvrtě roku, co Klinika rozvířila politické vody nejen na Praze 3. „Rychlé a poklidné řešení situace“ zahrnující tři antony těžkooděnců v den zasedání zastupitelstva z Kliniky udělalo žižkovské politikum.
Leitmotivem argumentace konzervativní části zastupitelstva byla marginalizace přínosu předloženého projektu autonomního sociálního centra pro Žižkov. A samozřejmě nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Přiznám se, že ani já jsem netušil, jak významnou institucí se Klinika v následujících měsících stane.
Prakticky pokaždé, když přijdu na přednášku, debatu či koncert nebo jen tak na pivo, vyskytuje se na Klinice alespoň dvacet lidí. Že kromě fungujícího stávajícího programu Klinika rozjíždí například jazykové kurzy (jak jinak než zdarma) či otevírá takzvanou Radikální knihovnu, je důkaz, že se stále děje něco nového a že energie je stále dost. Sbírka pro uprchlíky ale předčila vše.
Kdo jiný, když ne my
Původně menší sbírka pro lidi zavřené v Bělé pod Bezdězem se rychle rozrostla a během dvou dnů se ve squatu tři místnosti po strop naplnily darovanými věcmi. V podvečerní špičce auta přivážející dary stojící na blikačku zcela blokovala Jeseniovu ulici a Klinika se začala rychle spojovat s organizacemi zajišťujícími pomoc v Budapešti i jinde a organizovat další potřebné dodávky a lidské zdroje. Najednou se ukázalo, že je třeba dělat něco, co evidentně nikdo jiný v celém městě tak úplně nedělá.
Celý ten smutný a zároveň krásný paradox tedy spočívá v tom, že selhávající složky státu i „tradiční“ občanskou společnost v krizi humanity supluje banda dobrovolníků a dobrovolnic z instituce, kterou se státní správa několik měsíců snažila (a možná i stále snaží) zničit a delegitimizovat. Že ostrovem a symbolem lidskosti v morálně takřka vyprahlé společnosti se stává skupinka lidí, kterými většinová společnost opovrhuje a které mnohdy označuje za největší nebezpečí ve společnosti, ať už to je nálepkování chuligánstvím, narkomanstvím nebo „levicovým extremismem“. A že se tohle všechno financuje „samo“, zatímco oficiální kultura je na Praze 3 podporována například i stotisícovým grantem spolku, o kterém nikdy nikdo neslyšel, se sídlem v domě, kde čirou náhodou bydlí a podniká i radní pro kulturu.
Sociální centrum v pravém slova smyslu
Včera, když se třídila ta nekonečná hora pytlů, jsem v budově napočítal nejméně sto lidí a mnozí tam evidentně byli poprvé. A i ti, co se squattingem nebo „novou levicí“ nemají nic společného, jen už ten protiuprchlický humbuk prostě taky nemohli vydržet, skládali krabice s roztříděnými hračkami pod parapet, kde si někdo zrovna zapomněl antikapitalistickou publikaci.
Připadá mi, že taková setkání jsou strašně důležitá. Že inspirativnější místo teď na Žižkově není. A že Klinika je jednou z nejlepších věcí, které Prahu 3 za poslední léta potkaly.
Kdyby ten politický spor dopadl minulou zimu jinak, sbírka by se prostě uskutečnila jinde, pravděpodobně díky těm stejným lidem, to je jasné. Proč se ale bránit té škodolibé radosti z toho, že se to děje právě tady?