Pár dní po útoku maskovaných útočníků na žižkovské Autonomní sociální centrum Klinika, ke kterému došlo po protiuprchlických demonstracích, se starostka této městské části vyjádřila, že útok odsuzuje, ale zároveň nechce, aby se stalo ze Žižkova kolbiště.

O pár dní později se k ní přidal i místostarosta za ODS Bellu, který obyvatelům Žižkova z pozice místostarosty na hlavičkovém papíře ODS rozeslal dopis, ve kterém označil Kliniku za bezpečnostní riziko. Podpořil starostku v tom, že nechce z Prahy 3 bojiště, kde si to budou rozdávat radikální a extrémistické bojůvky. Zároveň pan místostarosta prý nemá ambice „pátrat po tom, kdo tyto útoky vyvolává“.

Společně pak připravili usnesení Rady městské části Prahy 3, s nímž tlačí na stát, aby jako vlastník neprodloužil smlouvu Klinice.

Recept na očistu města

Celá tato argumentace, která dělá z terče útoku viníka, útok relativizuje a nemá „ambice pátrat“ po příčinách útoku a konfliktu, je z politického hlediska velice nebezpečná a sama představuje bezpečnostní riziko. Pokud na tuto argumentaci přistoupíme, pak bychom podle stejné nesmyslné logiky mohli označit za bezpečnostní riziko třeba židovské synagogy, protože můžou přitahovat útoky neonacistů, jak ostatně ve svém prohlášení upozornila i Klinika.

Podobně bychom pak ve městě za bezpečnostní riziko mohli označit prodejny kebabů, byty obývané Romy, bary pro homosexuální menšiny, či třeba subkulturní kluby navštěvované alternativní mládeží, protože všechny tyto prostory se již staly terčem rasistických či neonacistických útoků - v logice starostky Hujové a místostarosty Bellua představují bezpečnostní riziko.

Je to v podstatě návod neonacistům, jak rasově, etnicky a politicky „čistit“ město. Neonacisté místa označí a „odpovědní“ politici se od násilí nejdříve distancují, aby pak jejich dílo politicky dokonali.

↗

Podle některých politiků dělá Klinika ze Žižkova bojiště. Z terče útoku se tak dělá viník a podle stejné nesmyslné logiky bychom mohli označit za bezpečnostní riziko třeba židovské synagogy, protože můžou přitahovat útoky neonacistů. Foto youtube.com

Zdá se, že to právě takto funguje. Pod tlakem vedení radnice Prahy 3 UZSVM přehodnotilo svůj původní záměr a nechce Klinice prodloužit smlouvu o výpůjčce. Možná si to Hujová a Bellu neuvědomují, ale nejvíc se teď slaví v neonacistických hospodách a na xenofobních sítích. Pokud si to uvědomují a je jim to jedno, protože přeci „nepátrají“, tak se v důsledcích stávají spojenci útočících neonacistů. Je to normalizační politika, která odstraňuje vše jiné, problematické, pluralitní, nepředvídatelné, zkrátka vše, co nezapadá do stále se zužujících mantinelů, které určují kulturně a politicky omezení aktéři.

Kolbiště za závojem

Rétorika o kolbišti ale odhaluje i politické uvažování Hujové, Bellua a celého vedení radnice Prahy 3. Kolbiště znamená vyhrazené místo střetu, zápasu, ale také arénu či pole působnosti. Kolbiště je místo střetávání a takovým místem byl Žižkov, Praha, Česká republika, Evropa i svět dávno před útokem na Kliniku. Nejen Žižkov je totiž místem, kde se střetávají odlišné politické ideje, ekonomické zájmy, kulturní hodnoty, a kdyby tomu tak nebylo, žili bychom v totalitním světě.

Pokud zájmem developera, který staví třeba zrovna na Žižkově, je mít co největší zisk (jak v diskusi na urbanistické konferenci v Brně jeden upřímně přiznal), pak zájmem místních obyvatel je třeba to, aby se tento na ziskem orientovaný podnikatelský záměr nerealizoval v parku Parukářka. Jejich zájmem je mít přístup k zeleným plochám. A máme tu střet odlišných zájmů, hodnot ale i žitých zkušeností - ze Žižkova se stává kolbiště.

Často ani nevíme odkud developerův nadnárodní kapitál přichází a kam se soukromé zisky zase přesunou, jeho stavby i s důsledky však zůstávají obyvatelům. Je to právě stejné vedení radnice, které je v posledních dvou letech tak vstřícné k developerům a v řadě kauz (výstavba u Parukářky, Nákladové nádraží) jim ustupuje s tvrzením, že hájí soukromé vlastnictví a tím údajně hájí zájem veřejný.

↗

Jakýkoli odpor vycházející z jiných zájmů, než je soukromý zisk ze soukromého vlastnictví, bývá označován za naivitu, či extremismus. Foto Saša Uhlová, DR

Zpravidla je to bohužel přesně tak, že veřejné zájmy narážejí na zájmy soukromého vlastnictví. Možná by tu stálo za to odlišit vlastnictví osobní, například byt, který člověk vlastní, bydlí v něm a užívá ho od toho soukromého, kdy bytů vlastní více, jako investici a třeba je za účelem zisku pronajímá.

V kapitalistické společnosti, kde se prohlubují sociální nerovnosti a neustále rozevírají nůžky mezi těmi, kdo vlastní a těmi, kdo nevlastní, je tak značně tragikomické mluvit o ochraně soukromého vlastnictví a veřejném zájmu jedním dechem. Jsme totiž zpátky na kolbišti. Těch co reálně vlastní je stále méně a tak ta oligarchická menšina potřebuje své soukromé zájmy vydávat za zájmy veřejné a vytvářet zdání, že vlastně ani na žádném kolbišti různých zájmů, idejí a hodnot nejsme. Pak je možné mluvit o hledání shody, která tak znamená asi nějakou předzjednanou harmonii volného trhu a maximalizace zisku.

Tato nalezená shoda, pak často třeba znamená ústupky přemrštěným požadavkům developerů a jakýkoli odpor vycházející z jiných zájmů, než je soukromý zisk ze soukromého vlastnictví, bývá označován za naivitu, či extremismus.

Jsme a budeme na kolbišti, jde o to, jak se různé střety idejí, zájmů a hodnot budou vyjednávat. Zda budou mít podobu argumentační diskuse, protestů, demonstrací, blokád či občanské neposlušnosti. Protože i když to Hujová a Bellu vehementně popírají, tak toto je součást demokratické tradice a emancipačních zápasů. Anebo zda to bude kolbiště plné xenofobního a fundamentalistického násilí, autoritativních úřadů, policejní zvůle či dokonce občanské války jako v Sýrii. Pak bychom se mohli ocitnout v roli těch, kterým Klinika pomáhala.

Svět je zkrátka kolbiště a občas to chce mít ambice hledat příčiny.