V pátek prolétla internetem zpráva o vážných komplikacích, které znesnadňují prodloužení smlouvy žižkovskému autonomnímu centru. Klinika je v ohrožení. Po útoku maskovaných mužů přicházejí velmi špatně načasované problémy s byrokracií.

Nečekaný problém přichází bezprostředně po tom, co vyjádřilo místu podporu mnoho politiků ze všech politických koutů. Ještě ten večer zjišťuji, že tato zpráva nezasáhla jenom mě. Na jinak veselém setkání, kterého se ten večer zúčastním, se téma nejisté budoucnosti Kliniky vrací. Novináři jsou ochotni ji usilovně bránit, někteří doufají, že přežije, jiní už jí prorokují konec. Všichni jsou ale bez výjimky jednotní v pevné podpoře.

Nakonec ještě při odchodu doporučuje jeden rodič druhému klub mamatata, který na Klinice sídlí. Přinejmenším příští týden se v klubu ještě mohou jejich děti potkat.

Nikdy jsem nebyla v užším okruhu lidí pečujících o Kliniku. Když byla na podzim 2014 svolána obrovská demonstrace na její podporu, zmizela jsem z Jeseniovy ulice ještě předtím, než se těžkooděnci pustili do mých kamarádů a dalších lidí, kteří před vchodem do Kliniky seděli na zem.

Když se médii prohnala první vlna zpráv o uprchlících a podmínkách, ve kterých se nachází, přinesla jsem na Kliniku jen oblečení, plenky a mýdla. Příběh o složitém přesunu materiální sbírky do Maďarska dodávkami a vlaky jsem jen na místě vyslechla. Nemusela jsem s napětím sledovat zprávy o průjezdnosti hranic a vstávat ve čtyři ráno, abych stihla doručit materiální pomoc tam, kde byla třeba.

Činnost Kliniky spojená s uprchlickou krizí se snad nejčastěji používá k jejímu očernění. Často se o této činnosti mluví také v souvislosti s útokem na Kliniku ze začátku února. Právě tato sbírka ale byla ukázkovým příkladem toho, v čem je projekt Kliniky nejsilnější - solidarity.

Klinika umožnila lidem reagovat láskou, nejen strachem. Za poměrně krátkou chvíli, kterou jsem na Klinice během sbírky strávila, se to zde jen hemžilo lidmi. Přijela mladá žena s autem plným oblečení, které podle svých slov „nasbírala v okolních vesnicích“. Firma, jejíž jméno klinikáři nikdy nezveřejnili, darovala obrovské bedny plné spacáků a karimatek.

Prostředí Kliniky umožňovalo rozvoj schopnosti dnešní dobou tlumené - svobodné imaginace. Byla místem, kde se stávalo nemožné možným. V době, kdy se stávají největšími komunitními a volnočasovými centry obchodní domy, nenabízela Klinika zcela zdarma jen program. Nedaleko za vstupními dveřmi byly věšáky na šaty, oblečení bylo ale volně k dispozici. Ze Zdrojovny bylo možné si odnést cokoli zdarma. Právě se rozjížděl projekt, jehož cílem bylo umožnit si tu vyprat oblečení.

Klinika umožňuje žít způsobem života, o kterém jsme byli přesvědčováni, že není možný. Žít bez neustálé bilance příjmů a výdajů.

Nejde jen o relativizaci logiky něco za něco. Klinika inspiruje společnost ještě zásadnějším způsobem. Psycholog Morgan Scott Peck píše o tom, že jedním z největších kolektivních hříchů této doby je profesionalizace. Rozdělení lidí striktně podle zaměstnání a těžké přesahování těchto hranic nás od sebe odděluje a umožňuje vysokou míru krutosti.

Je pro nás nemožné být v kontaktu s tím, kdo vyrábí naše jídlo. Nemůžeme pohladit zvíře, které sníme. Nemůžeme se usmát na švadlenu, která nám ušila kabát. Profesionalizace umožňuje, aby zvířata, která jíme i lidé, kteří pracují na zboží, které užíváme, trpěli ve skutečně nelidských podmínkách.