V pátek prolétla internetem zpráva o vážných komplikacích, které znesnadňují prodloužení smlouvy žižkovskému autonomnímu centru. Klinika je v ohrožení. Po útoku maskovaných mužů přicházejí velmi špatně načasované problémy s byrokracií.

Nečekaný problém přichází bezprostředně po tom, co vyjádřilo místu podporu mnoho politiků ze všech politických koutů. Ještě ten večer zjišťuji, že tato zpráva nezasáhla jenom mě. Na jinak veselém setkání, kterého se ten večer zúčastním, se téma nejisté budoucnosti Kliniky vrací. Novináři jsou ochotni ji usilovně bránit, někteří doufají, že přežije, jiní už jí prorokují konec. Všichni jsou ale bez výjimky jednotní v pevné podpoře.

Nakonec ještě při odchodu doporučuje jeden rodič druhému klub mamatata, který na Klinice sídlí. Přinejmenším příští týden se v klubu ještě mohou jejich děti potkat.

Nikdy jsem nebyla v užším okruhu lidí pečujících o Kliniku. Když byla na podzim 2014 svolána obrovská demonstrace na její podporu, zmizela jsem z Jeseniovy ulice ještě předtím, než se těžkooděnci pustili do mých kamarádů a dalších lidí, kteří před vchodem do Kliniky seděli na zem.

Když se médii prohnala první vlna zpráv o uprchlících a podmínkách, ve kterých se nachází, přinesla jsem na Kliniku jen oblečení, plenky a mýdla. Příběh o složitém přesunu materiální sbírky do Maďarska dodávkami a vlaky jsem jen na místě vyslechla. Nemusela jsem s napětím sledovat zprávy o průjezdnosti hranic a vstávat ve čtyři ráno, abych stihla doručit materiální pomoc tam, kde byla třeba.