Skutečné řešení bezdomovectví neznamená je zvládat, ale ukončovat
Gaby KhazalováBrněnské zastupitelstvo bude v úterý schvalovat na české poměry revoluční projekt sociálního bydlení. Reportérka DR Gaby Khazalová detailně představuje jeho východiska, principy a cíle.
„Bydlení si člověk musí zasloužit.“ Omílaná poučka, z níž vychází současný systém prostupného bydlení, odhaluje, proč se v České republice nedaří účinně potírat bezdomovectví. Předpokládá totiž, že bydlení je schopnost, které se člověk musí nejprve naučit. Tedy že nízkopříjmová rodina na ubytovně má dosáhnout na vlastní bydlení až ve chvíli, kdy se zbaví všech sociálních problémů a prokáže, že si byt opravdu zaslouží. Vymanit se z krizové situace jde ale jen těžko bez jistoty střechy nad hlavou.
Toto pojetí opouští takzvaný přístup Housing First. Namísto toho, aby kladl důraz na to, co všechno musí rodina udělat, aby byla pro bydlení „způsobilá“, jí ho přímo poskytne a zaměří se spíše na pomoc s jeho udržením. Učení nám jde nakonec mnohem lépe za běhu. A právě na tomto, od dosavadní praxe odlišném, přístupu staví brněnský projekt rychlého zabydlení rodin, o němž bude v úterý hlasovat zastupitelstvo.
V rámci pilotního projektu město poskytne bydlení a sociální služby padesáti rodinám. Cílem je zajistit jim stabilní bydlení a odpovídající pomoc si je dlouhodobě udržet. Má ale také zjistit, nakolik je koncept fungující ve Spojených státech a několika evropských zemích aplikovatelný v českém prostředí.
Bezdomovectví je především problémem perspektivy. První, a v České republice doposud převládající, říká, že bydlet se musí umět a že bydlení není samozřejmostí. Druhá, kterou chce prosadit brněnská koalice složená z hnutí ANO, lidovců, Žít Brno a zelených, naopak tvrdí, že bydlení je základní potřeba, kterou umí každý s různou mírou podpory.
První pohled často svádí k přijetí modelu zásluh. Lidé bez domova jednoduše musí prokázat svoje schopnosti, aby bydlení získali. Zahraniční výzkumy i zkušenosti z českého prostředí ale ukazují, že k vytouženému cíli dojde málokdo.
Umíte bydlet?
Když nastoupil psychiatr Sam Tsemberis na psychiatrickou kliniku v New Yorku, zaznamenal znepokojivý fakt: velké množství lidí s psychickými problémy ukončilo léčbu neúspěšně a opětovně skončilo na ulici. Lineární rezidenční léčba neboli prostupný systém bydlení pro lidi s psychiatrickou diagnózou byl v osmdesátých letech minulého století obecně aplikovaným systémem podpory bydlení. V principu spočíval v představě, že léčba a bydlení jsou navzájem podmíněné. Pokud se člověk úspěšně neléčí, nemůže samostatně bydlet.
Různé systémy prostupného bydlení pro lidi v bytové nouzi fungují stále po celém světě. Česká republika není výjimkou. Kdo jednou o bydlení přišel, musí nejprve vyřešit své problémy a „naučit“ se znovu bydlet. Klient tak prochází několika stupni bydlení, během nichž jsou prověřovány jeho kompetence, a v ideálním případě ho čeká odměna v podobě vlastního bytu.
Praxe však ukazuje, že zásluhový systém je neefektivní: tato „léčba“ lidi bez domova k získání samostatného bydlení ve většině případů nepřiblíží. V průběhu devadesátých let proto Tsemberis přišel s modelem Housing First, do češtiny volně překládaným jako Bydlení především, který léčbu a bydlení striktně odděluje.
Celý článek je koncipován tak, aby potvrdil tvrzení autorky. Srovnávat sociální systém USA s našim je nesmysl. Rovněž tak tvrzení, že tisíce dětí jsou kvůli nevyhovujícím bytovým podmínkám v dětských domovech. Převody dluhů mezi nájemci jsem nikdy neregistroval. A tak by se dalo pokračovat.
Za poslední dvě léta jsem získal jakousi zkušenost s lidmi, čerpajícími příspěvky na bydlení. Začnu tedy u té bezzásluhovosti. Minulý týden jsem měl rozhovor s jednou paní, bydlící na ubytovně. Má pět dětí a šesté čeká. Její děti starší 6 let zatím ještě nechodí do školy, ani školky, neboť ještě nosí plíny a jsou celkově dosti zanedbané. Paní mi tvrdila, že když má tolik dětí, tak se přece stát musí postarat o to, aby kvalitně bydlela. Její manžel nepracuje, ona také ne, i když by to nebyl problém. Na ubytovně bydlí i její tchán, rovněž nepracuje. Položme si tedy otázky. K čemu tyto lidi motivuje současný sociální systém? K čemu je motivuje bezzásluhové bydlení? K čemu bude motivovat jejich děti, pro něž jsou rodiče vzorem chování? Otázky, proč si lidé bez svého bydlení klidně pořizují 6 dětí a proč teď další, když nejsou schopni se postarat ani o ty předešlé, si raději neklaďme...
Problém ubytoven je také jen jedním z důsledků bezzásluhovitosti. Pokud se města snaží naučit uživatele svých bytů, aby žili jako ostatní populace, tedy vzali svůj osud do svých rukou, pak díky státní podpoře ubytovacích mafií tato snaha výjde vniveč. Proč by se měli ubytovaní snažit, když mají jinou variantu, takovou, kde se snažit vůbec nemusí? Na ubytovně nemusí nic. Je hanbou, že se o tuhle lidskou devastaci zasluhují i státem financované organizace. A ještě se tím chlubí!
Nechápu také, kde autorka bere jistotu, že by romská rodina se dvěma dětmi nemohla získat městský byt, nebo pronájem v soukromí? Dnes už, bohužel, stěhují ubytovací mafie své klienty do bytů v domech, odkud utekla většinová populace, aby si zajistila běžný standard bydlení. A nejen to. ÚP vyplácejí i kauce na bydlení, takže sociálně slabí mají dost šancí bydlet v běžných bytech.
O toto bydlení však není mezi nimi zvláštní zájem. Museli by se totiž začít o sebe starat. A to, jak jsem psal, na ubytovnách nemusí. Což dokládá to, že když se objevilo stanovisko poradního sboru MV k novele zákona o bydlení, tak lidé, přesunutí z ubytoven v Bohumíně do městských bytů, pláchli zpět na tyto ubytovny.
Celý projekt tedy ve mě budí dojem, že zase někdo bude čerpat státní peníze pod bohulibým dojmem, že se snaží pečovat o chudé. To je dnes jeden z největších tunelů za státní kasy. Za dva roky bude konstatováno, že se projekt nevydařil a je třeba vymyslet další.
Dokud zde nebude fungovat motivační sociální systém, vždy bude dostatek lidí, na které se dají takto čerpat prostředky. A vo tom to je!