Bezdomovectví je ucpaná vana, do které nekontrolovaně přibývá vody. Doposud jsme tuto vanu nechávali přetékat a tvářili se, že situaci zvládáme. Pětičlenná rodina v jednom pokoji špinavé ubytovny, platící předražený nájem — to je častý obrázek řešení pro lidi bez domova.

Více než deset let zavádíme systémy, které k vlastnímu bytu přiblížilo jen zlomek lidí. Bydlení je přitom předpokladem pro plnohodnotný život. Základní lidské právo na bydlení se v Brně poslední dobou dostává z roviny fikce.

Díky spolupráci Platformy pro sociální bydlení a vedení města navštívili v posledních týdnech Brno dva významní hosté: Katherine Gale, bývalá vedoucí meziresortní komise pro řešení bezdomovectví vlády USA a Volker Busch-Geertsema, koordinátor Evropské observatoře pro bezdomovectví.

Jejich práce pro město je nadějným začátkem na změnu. Pozváním město symbolicky deklarovalo svůj zájem o ukončování bezdomovectví namísto pouhého zmírňování jeho důsledků. Jak poznamenal profesor Busch-Geertsema na úterní tiskové konferenci: „Česká republika má jedinečnou šanci neopakovat chyby západních zemí a zvolit fungující a efektivní systém sociálního bydlení.“

Návštěva obou expertů je předzvěstí nového přístupu k problematice bezdomovectví v České republice. Jejich odbornost tkví především v přímé zkušenosti s řešeními, které se v jejich zemích prokazatelně neosvědčila, a s tím, jak je změnit na progresivní politiku skutečně odstraňujcí bezdomovectví.

Platforma pro sociální bydlení i primátor Brna se shodli na tom, že v současné chvíli město potřebujeme především lokální data, která by srovnala úspěšnost přístupu Housing first a v současnosti používaných přístupů.

Město si uvědomuje, že se vana bezdomovectví rychle plní a hrozí, že přeteče. Abychom tomu zabránili, musíme zastavit naplno otevřený kohoutek. Jinými slovy potřebujeme efektivní prevenci. Koncept Housing first je šancí vanu odšpuntovat. Brno udělalo první krok k tomu, aby se nepřelila.

Během Vaší návštěvy jste se setkal s politiky, sociálními pracovníky a navštívil i jednu z brněnských ubytoven. Jak hodnotíte zdejší přístup k problematice bezdomovectví a sociálnímu bydlení?

Nedostatečnou pomoc lidem, kteří si nemohou dovolit vlastní bydlení, a jejich exkluzi vnímám jako velký důvod k obavám. Stejně tak diskriminaci určité části populace v přístupu k bydlení.

Na druhou stranu potenciál pro nalezení řešení situace je poměrně velký. V porovnání s napjatým realitním trhem v zemích západní Evropy je tu dostatečný počet volných bytů. Během návštěvy jsem pozoroval i silnou vůli a motivaci se problémem zabývat ze strany mnoha aktivistů. Zdá se, že možnosti jak získat přístup k běžnému trvalému bydlení tu jsou.

Především je nutné poučit se z chyb, které udělalo mnoho západních zemí před vámi. Vybudovali paralelní systém bydlení, jako jsou azylové domy či ubytovny, který se ukázal být nákladný a neefektivní.

Prováděl jste pilotní projekty konceptu Housing first v několika evropských městech a úspěšnost udržet si bydlení byla poměrně vysoká. Koncept je zavedený například v Dánsku či Finsku. Ale je aplikovatelný i na Českou republiku, případně na země, které mají méně rozvinutý systém sociálního zabezpečení?

Slabý sociální systém je samozřejmě problematický. Zásadní otázkou je, kdo bude platit za nájem a služby, pokud se klientovi ani po poskytnutí bydlení například nepodaří sehnat práci. V případě vysoké míry nezaměstnanosti nebo diskriminace na pracovním trhu, je to problém.

Vezměte si příklad USA, kde rozhodně žádný silný systém sociálního zabezpečení není. Pomoc je tam často mířena na lidi s mentálními poruchami, protože mají nárok na příspěvky na bydlení. V každém případě se vždy musíte ujistit, že Housing first může být financováno i z externích zdrojů.

V České republice je však v poskytování příspěvků podle mě mnohem lepší situace než například v Maďarsku, kde byla během testování úspěšnost nižší než v ostatních městech.

V českých zemích však zároveň začala platit novela zákona v hmotné nouzi, která může způsobit, že města některým lidem právě doplatky na bydlení přestanou vyplácet. Mnoha rodinám tak hrozí vystěhování z ubytoven…

Ano, o tom jsem slyšel. Ale je to právě koncept Housing first, který je řešením. V případě jeho zavedení se o ubytovnách vůbec nemusíme bavit, protože tu jednoduše nebudou. To, že provozovatelé ubytoven dávky zneužívají a poskytují předražené bydlení je samozřejmě problém.

Řešením však není dávky přestat vyplácet, ale naopak poskytnout klientovi běžné bydlení.

V Brně je v současné chvíli asi 1200 prázdných městských bytů, které by mohly být využity. Kromě argumentu, že jsou některé ve špatném stavu, často slyšíme obavy z vytváření vyloučených lokalit…

Požadavek určitého sociálního mixu je skoro dogmatem. Já s ním i částečně souhlasím. Ale musím dodat, že o diverzitě má smysl mluvit až tehdy, když jsou šance chudých lidí na získání bydlení navýšeny. Pokud máme možnost kohokoli, kdo to potřebuje, ubytovat, nemůžeme se odvolávat na obavy ze vzniku vyloučených lokalit.

Tímto argumentem ve skutečnosti sami vylučujeme — vylučujeme určitou část lidí z přístupu k bydlení. Pokud je požadavek mísení různých skupin v rámci jednoho místa opravdu tak významný, tak je tedy podle něj rozmísťujme. Ale nikdy ne za cenu toho, že by se šance kohokoli na bydlení měly snížit.

Ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje, že obce by měly povinně pět procent bytů ve svém vlastnictví využít na sociální bydlení. Ty se samozřejmě obhajují pravomocí nakládat se svým majetkem. Jak by podle vás měla spolupráce mezi samosprávou a státní správou probíhat?

V otázce bydlení je vždy problém dekoncentrace pravomocí. Situace, že města nechtějí bezdomovectví řešit a argumentují ve stylu „pokud budeme vstřícní, zaplaví nás vlna bezdomovců“, je častá. Právě proto je nutná určitá úroveň národní legislativy. Můžete mít státem určené povinnosti a zároveň ponechat městům volnější ruku v jejich implementaci.

Nelze dopustit, aby se lidé byli nuceni stěhovat z jednoho místa na druhé. V Německu je například legislativně zakotveno, že člověku, který se přestěhuje, platí sociální služby město, ze kterého odešel. Měla by tedy určitě existovat společná regulace pro všechna města, resp. strategie řešení bezdomovectví, konkrétní způsoby pak mohou být ponechány na samosprávě.