V jedné ruce Big Mac, ve druhé bible, za pasem kolt, na krku šátek a na hlavě kovbojský širák. Módní vlnu roku 2017 diktují politici. Donaldem Trumpem posedlého Miloše Zemana můžeme mít za průkopníka.

Navázal sociálně demokratický ministr vnitra s národně sociálním viděním světa Milan Chovanec. To když se přidal k běsnění proti evropské směrnici regulující držení střelných zbraní a navrch přihodil změnu preambule Ústavy ČR, v níž by rád viděl výslovnou zmínku o právu lidí se ozbrojovat. Na toto téma vsadil jako na trumf v předsjezdové přetahované s Jeronýmem Tejcem.

Ale nečekejme, že v pondělí Chovancův zápal pohasne. Kdo viděl, jaké hosty si nedávno pozval na tiskovku ve vládní Strakově akademii, musel být z naivismu vyléčen. Prim hrál jakýsi zbrojař, celý v černém, se zkříženýma rukama a pohledem jako břitva. Evropskou unii přirovnal k protektorátu a konstatoval, že bruselské směrnice mu můžou být ukradené. Vše se odehrálo v předvečer 25. února, takže jeden si nemohl nevzpomenout na Lidové milice. Pán by se ale nejspíš raději připodobnil k agilním domobrancům zpoza velké louže.

Dalo se čekat, že ani Andrej Babiš, jehož s Chovancem co nevidět spojí cesta do Ameriky po bohu prezidenta Zemana, nezůstane pozadu. Trumpovi fandí, s migranty by taky zatočil, jen od těch pušek se drží dál. Jestli má nějaké převratné, ba revoluční myšlenky, týkají se především zdejšího ústavního systému. Shodou okolností také 25. února v Deníku zalitoval, že k nám Václav Havel nedovezl prezidentský systém, který teď Trumpovi umožnil po nástupu jít do kanceláře a rozhodovat bez koaličních jednání, komisí, rad.

Odpalované ohňostroje nápadů

Do hrnce, za který by se nestyděli ani Pejsek s Kočičkou, ještě k americkému většinovému systému přihodil švýcarská referenda, jednací řád německého Bundestagu a estonský způsob výběru daní. Ovšem ze všeho nejvíc mu imponuje feudál Karel IV, rozhodující na počkání. Na sněmu ANO pak zcela vážně navrhl redukci poslanců z dvou set na sto jednoho. V případě Senátu uvažuje o zrušení, jak bývá zvykem u stran, kterým se moc nedaří v něm uchytit.

Ústavní právník Jan Kysela to vidí dokonce přísněji než já. Babiš mu víc než Texasem zavání nefalšovanou Latinskou Amerikou. Šéf ANO v polemice s ním vytáhl pro změnu Velkou Británii. A načrtl černočerný obraz České republiky: koaliční vlády, které padají, přeběhlíci, korupce, chaos.

Andreji Babišovi se pletou typy parlamentarismu, způsoby vládnutí, ústavní pravidla a volební systémy. Druhý nejvlivnější člověk ve státě by mohl mít lepší znalosti oboru, ve kterém se pohybuje. Odvolávat se na občany, kteří nemají důvěru v politiku, nechodí k volbám a stát mají za nefunkční, nestačí.

Přímá úměra mezi počtem placených politiků a stavem země neexistuje. Jako voliči bychom si navíc měli přát co nejsilnější (nejpočetnější) reprezentaci našich názorů, ne prořezávání poslanců jako v lesní školce. V poměrném systému, který počítá s vyjednáváním a nalézáním kompromisů, mám slušnou naději, že v parlamentu a třeba i ve vládě bude moje vidění světa zastoupeno. U většinového bych při vítězství protistrany mohl propadnout apatii.

Kromě toho méně zákonodárců znamená jednak slabší kontrolu, ale také jednodušší manipulaci jimi. Ať lobbisty, partajními sekretariáty nebo oligarchy kombinujícími politickou, ekonomickou a mediální moc. Ve skutečnosti kobliháři Babišovi — jenž neúctu k parlamentarismu dokládá neúčastí na jednání Sněmovny, do níž byl zvolen, interpelace nevyjímaje — nezáleží na kvalitě demokracie a právního státu, nýbrž na podlézání nejspodnějším kritickým náladám voličů a na prostoru pro sebe samého (aby mohl autoritativně rozhodovat bez diskuse a ohledu na druhé).

Stejně účelově uvažuje Silvio Berlusconi v Itálii. Chvíli horuje za většinový, pak za poměrný volební systém — podle toho, jak se mu to hodí. Ale kdo ví, třeba si to s Babišem budeme muset také vyzkoušet, aby všichni pochopili a naložili s ním jak s Berlusconim.

Ústava si lehkou reformu v řadě paragrafů zaslouží. Ale důkladně prodiskutovanou, bez ohňostroje nápadů odpalovaných hala-bala v předvolební kampani.

Aby bylo panoptikum úplné, Babišova přístupu se v Lidových novinách 8. března, těsně před oranžovým sjezdem, zastal Miroslav Jansta, vlivný zákulisní aktér a člen ČSSD. Zatímco zakopaného psa větři ve „špidlismu“, centralismu a Sobotkově úřednickém chování, tak s Babišem, útoky na nějž se mu nezamlouvají, dokáže souznít i v jeho přístupu k Senátu. Pojistku demokracie v něm Jansta nevidí, tou je přece prezident.

Asi je Babiš dobrý manažer. Snad má šmrnc i jeho řízení resortu financí. Možná není jen sobec a i na vývoji společnosti mu záleží. ANO ať si organizuje, jak se mu zlíbí. Ale Babišův amatérský přístup k ústavním principům a parlamentarismu je varovný. Jím vedená jednobarevná vláda by byla vážnou zatěžkávací zkouškou. Kdyby sám získal ve Sněmovně většinu, šlo by o vážné riziko. A v případě ústavní většiny by to bylo na úprk hodně daleko.

Tím spíš nechápu jeho nahrávače zleva. Vadí mi též, jak do sebe jako ozubená kolečka v orloji zapadají představy vícero politiků, kteří nectí středoevropskou tradici, ukotvenost a politickou kulturu České republiky. Obzvlášť pozoruhodné je, když se v extravagantních představách, inspirovaných americkým světem pistolníků, přímo volených starostů a šerifů od rány, předhání ANO s ČSSD. Odmítli jsme snad kdysi radar USA v Brdech jen proto, abychom později z celé republiky udělali Divoký západ?