Velkodušný Andrej
Táňa FischerováAutorka vysvětluje českému superoligarchovi, co je a co není charita. Babišovy peníze, které velkodušně rozdává, měl zaplatit státu na daních, charitu provozovat z poctivě vydělaného a nedělat si z ní politickou propagandu.
Svět nebyl nikdy uspořádán spravedlivě. Vždycky tu byli ti, kdo si dovedli uloupnout z celkového koláče statků nepoměrně více než jiní, často na úkor těch, kdo se na dobrém výsledku podíleli vlastní dřinou a prací. Proto se vždy objevovali reformátoři sociálních i ekonomických systémů, a proto se také vytvořil proud charity, milosrdné lásky, který se snaží alespoň trochu napravit nespravedlnost a umožnit důstojný život těm, kdo si sami nepomohou.
Tuto úlohu plnila většinou církev, někdy mecenáši z řad mocných. Bylo možné si takto vykoupit i špatné svědomí. O prodávání odpustků a kritice této praxe se vedly ve středověku spory, kdy šlo mnohým o život. Jan Hus a další by mohli vyprávět.
Praxe odpustků samozřejmě nezmizela, jenom nabrala v našem moderním světě nové formy, které vypadají líbivě a přijatelně. Celý dnešní finanční a ekonomický systém, který je založen tu na skrytém, tu na veřejném, neboť zákony krytém přerozdělování bohatství od chudých k bohatým, kumuluje prostředky v rukou úzké vrstvy. Aby to nebylo tak křiklavé a do očí bijící, zakládají firmy i mocní jednotlivci nadace, které v očích veřejnosti vyspravují nefunkční systémy naší doby a vylepšují jim pověst.
Co také s množstvím peněz, které nemohou utratit ani dědici dědiců těchto mocných kruhů? V každé zemi se utvářejí takovéto „elity“. Dnes navíc vstupují houfně do politiky, aby svou moc a bohatství kumulovali a zákonně pojistili. Na jedné straně tak udržují systém, ve kterém mají veškeré výhody ve vlastních rukou, na druhé v tomto systému potřebují vypadat jako lidé dobří, kteří se přece dělí s ostatními.
Vždy se říkalo, že při dávání pravá ruka nemá vědět, co dělá levá. Lidé opravdu soucitní, kteří chtějí pomáhat, to dělají většinou v tichosti a po celý život. Dlouhá léta jsem uváděla Adventní koncerty České televize a po několik let, asi až do své smrti, mi rok co rok posílala jedna důchodkyně sto korun, abych je zaslala na konto koncertů s tím, bohužel víc nemá, protože ještě podporuje vnuky na studiu a nechce, aby o tom věděli. Připomínala onu biblickou vdovu, která dala téměř všechno, co měla, kdežto ostatní dávali z velkých přebytků. To je skutečný dar.
Korunové dluhopisy, ze kterých se neplatí daně, většina odborníků považuje za legální, ovšem někteří dodávají „ale není to hezké“. Proč naši zákonodárci vůbec kdysi uzákonili takovouto nehezkou zvláštnost, je otázka, na kterou nám už nikdo neodpoví. Jistě někdo z těch, kdo tento zákon uvedli v praxi věděl, že to opravdu není hezké, jiní pak jsou nevědomí a zvedají ruce, protože se to od nich očekává.
A pak, oklikou přes páně Kalouskovy státní dluhopisy náhle objevili mnozí, kterým se platit daně nikdy nechce, i když podnikají v naší zemi, že si mohou „optimalizovat daně.“ No nekupte to.
Andrej Babiš sice ví, že je to tak křišťálové, že už to ani křišťálovější být nemůže a že je to legální, ale nakonec přece jenom budou volby. Peníze, které měly být součástí rozpočtu a pomáhat tam, kde jich je zapotřebí, se přece mohou proměnit v dar a milosrdenství a udělá to dobrý dojem.
Jistě: vždy se najdou lidé vděční za jakoukoli pomoc, to ale nic nemění na tom, že peníze, které Andrej Babiš a další nezaplatili na daních, měly pomáhat systémově a dlouhodobě v oblasti sociálních programů, ve vědě, kultuře, zdravotnictví, v ekologii, a tak dál.
Andrej Babiš není velkodušný. Je nemravný. Cynismus a manipulace s námi občany jsou nástroje nepřijatelné a hodné opovržení.
A bohužel víc a víc takových se dere do politiky a nejen u nás. Výjimkou potvrzující pravidlo je snad Rakousko. ...A Bhután :)
Díky za pěkný článek, JB.
Při všem poukazování na osobu pana Babiše bychom neměli zapomínat na fakt, že na vině nemravné nerovnosti nejsou jenom jednotlivci, kteří z ní dokáží těžit pro sebe, ale celý systém. Systém, který jsme si tu bezmála všichni po listopadu 89 s nemalým nadšením a slepou vírou vytvořili. Jak mnozí z nás, kteří se dnes cítíme být kdesi dole a prožíváme zklamáni, tak ti nahoře, kteří jednak využili konexí z dob komunismu a dali se do podnikání ve velkém stylu, a pak také ti, kteří se hbitě naučili obratnosti ve vlastní prospěch, jež nový systém nabízel a nabízí. Nebo jsme si tu snad téměř všichni po listopadu 1989 nemysleli, že komunisté hospodařili naprosto špatně, že soukromé je v principu lepší než kolektivní, že svobodný trh je samospásná metoda na úplně všechno, že na zprivatizování státního majetku vydělají úplně všichni a že Václav Klaus je geniální ekonom, který všechno za rok za dva vyřeší za nás?
Že jde prioritně o vinu systému a nikoliv vinu mocí momentálně disponujících jednotlivců, je vidět na každém kroku. Nenastěhovala se k nám snad chudoba dávno před ministrováním pana Babiše? Co by tak asi malá Nina a jí podobné děti dostaly od sociálního systému pod kuratelou ministrů financí jako byl pan Kalousek, pan Klaus a možná i pan Sobotka? Kolik podnikatelů, jimž všechny polistopadové vlády klestily cestu k bohatství na úkor chudých, by asi poslalo (a také poslalo) Nině a dalším potřebným dětem po miliónu za dob ministerských předchůdců pana Babiše?
Aby mi bylo správně rozuměno: nehájím pana Babiše a jeho skutky, ale jde mi o uznání omylů a učinění pokání nás všech. Nejen těch, kteří z nespravedlivého systému těží, ale i těch, kteří zůstávají na jeho chvostu.
Bez vyznání viny, pokání a odpuštění se totiž k ničemu lepšímu nedopracujeme. A to ani tehdy ne, až se zase někdy bude Evropa – podobně jako v roce 1989 – obracet vzhůru nohama.
Váš Jiří Vyleťal
Na druhou stranu považuji selhání zdejší občanské soudnosti - ve srovnání s našimi nejen východoevropskými souputníky - za relativně nedrastické.
dovolím si podat vysvětlení k Vašim reakcím na můj vstup do diskuse. Snad by to mohlo být užitečné pro vzájemné porozumění.
Ano, jistě, leckdo může považovat občanské postoje z doby po listopadu 1989, které jsem vyjmenoval, a Vy jste je po mně okopíroval, za takové, že dohromady nesouvisí. Já si to však nemyslím. To proto, že všechno toto v tehdejší společnosti doslova rezonovalo a podle toho se také udál následující vývoj. Omlouvalo se Klausem avizované utahování opasků, velebila se privatizace a v tisku se jako spasitelé oslavovali první velkopodnikatelé. Hanobili se odbory a ušklíbalo se nad kolektivní správou čehokoliv (členové bytových družstev dychtili po převedení bytů do osobního vlastnictví). Kuponové knížky byly vydávány za záruku podílu všech občanů na prosperitě privatizovaných státních podniků a Václav Klaus platil obecně za spasitele. Tolik tedy k souvislostem.
Píšete, pane Kolaříku, že všichni si nemysleli to, co uvádím já. Já ale přece netvrdím, že si to všichni mysleli. Píši přece „téměř všichni“; vždyť jste to sám po mně okopíroval.
Ano, máte pravdu, že současný velice bídný stav české politiky je důsledkem předchozího vývoje a předchozích národních selhání. To jistě je, ale není to rozhodující důvod našeho dnešního marasmu. Ten totiž leží úplně jinde. Vidět to lze na tom, že problémy západních společností od USA přes Německo až k nám jsou – co do principu – úplně stejné. Tím důvodem je vláda mamonu nade vším.
O co v západním světě vlastně šlo po roce 1989? Myslím, že odpověď nemusíme dlouho hledat: Zaprvé o otevření a ovládnutí nových trhů v zemích nedávných sovětských satelitů (včetně Ruska samého) korporacemi s rozvinutou nadstátní působností. Zadruhé o skoupení – přirozeně že za pověstnou „babku“ - zásadních hospodářských aktiv zemí za včerejší železnou oponou investičními podnikateli ze západu. Oboje se beze zbytku podařilo. Samozřejmě, že za velmi aktivního přičinění místních správ. Výsledek je takový, že nám dnes nepatří už ani voda pod zemí, po které šlapeme.
Byla šance se tomu ubránit? Nebyla. Touha lidu po iluzorním západním blahobytu, naivita jedné části politické reprezentace, chtivost moci druhé části politické reprezentace a pak zejména aktivita poradců zahraničních, neoliberalismu oddaných, finančních institucí, to vše byly danosti, proti nimž tu nestála žádná síla. Ostatně, ve všech někdejších satelitech Moskvy, a do jisté míry i v Rusku samotném, to dopadlo stejně. (Není jistě náhodou, že status quo je dnes pojištěn půjčkami, které zadlužené státy splatit nikdy nemohou. Viz Řecko.) Pokud tomu nevěříte, pane Kolaříku, přečtěte si Naomi Kleinovou a její Šokovou terapii, nebo naši Ilonu Švihlíkovou a jistě i leccos dalšího.
Mějte se moc hezky. Vše dobré Vám přeje, Jiří Vyleťal