Dva silné televizní zážitky: Česká televize začala v hlavních zpravodajských relacích představovat vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše opravdu takovým, jakým je. Pozvolna vytváří pravdivý obraz osobnosti tohoto politika, jeho chování, způsobů vystupování a jednání. Tím dokumentuje také povahu jeho vůdcovské politiky, kterou v rámci svého hnutí ANO razí.

Je to obraz objektivní, jak se od média veřejné služby očekává, a pro Babiše a jeho voliče značně nelichotivý. Tak nám ČT zprostředkovala jeho vystoupení v poslanecké sněmovně, v níž horlil, že se „nebude ospravedlňovat poslancům“ a nějakému gauneru Kalouskovi, ale pouze svým voličům. Jak chce ze společnosti selektovat „jen ty svoje voliče“, nevysvětlil.

Nicméně on to je, kdo rozhodne, s kým a za jakých okolností se bude bavit, a co pravda je, nebo není. Obsáhlá zpráva a závěry vyšetřovací komise ohledně okolností reorganizace Policie ČR je podle jeho slov „prasárna“. Prostřednictvím ČT máme možnost sledovat Andreje jako člověka opojeného vlastní (téměř bezmeznou) mocí a pohrdajícího společností.

Novelu zákona o střetu zájmů pokládá rovněž za prasárnu a za útok proti sobě a — podle jeho slov — „dokud bude součástí českého právního řádu“, budou jeho majetek v hodnotě 70 miliard spravovat dva svěřenské fondy, v jejichž čele stojí jeho nejbližší spolupracovníci z Agrofertu, s dozorem Babišova rodinného příslušníka, jeho ženy. (K tomu premiér Bohuslav Sobotka důvtipně poznamenal: Vlk zákona se nažral a koza obchodních zájmů Andreje Babiše zůstala celá.)

Na druhé straně je to docela pochopitelné, v jeho situaci by to tak udělal asi každý. Novela zákona neřeší morálku té věci ani kulturu politiky. Je to jurodivá situace, k níž v demokratickém politickém systému nemá docházet. Normálnímu člověku by úplně stačilo být magnátem. Ten politický nadúvazek těžko může mít obecně prospěšné cíle, to by přece nebyl magnátem.

A ČT nyní vskutku v rámci pravdivého obrazu představuje Andreje jako jurodivého politika. Nikdo, kdo jeho hysterické výpady sleduje, by nechtěl být jeho spolupracovníkem, ba ani v jeho blízkosti, leda že by sám byl bláznem. On nespolupracuje, ale ovládá. Nelíbí se mi, když pokleslejší novináři (nikoli v MF Dnes či LN) popisují jeho údajný „krysí výraz“, není to hezké, a ani toho není zapotřebí, protože ČT nám toto zprostředkovává autenticky.

↗

ČT začala lídra hnutí ANO konečně zobrazovat takového, jakým skutečně je, jeho chování, způsobů vystupování a jednání. Tím dokumentuje také povahu jeho vůdcovské politiky. Repro DR

Seriál na způsob Underwooda

A opravdu je na co se koukat. Kéž by to ale byly výjevy jen z nějakého filmu, jako je dánský seriál Vláda nebo americký Dům z karet. Myslím, že v dánské Vládě by Babiš zlikvidoval sympatickou premiérku už během prvního dílu a v Domě z karet by splakal nad výdělkem i mocný Underwood.

Babiš je si vědom toho, že ČT nám pozvolna sestavuje takový Andrejův seriál na způsob Underwooda (tedy zloducha ničeho se neštítícího, jenž to dotáhl až na prezidenta), proto již v předstihu ČT žaloval a poslal stížnost k televizní a rozhlasové radě. A nyní budeme sledovat druhé dějství. Pokud náš babišovský dokumentární seriál bude pokračovat a Rada obhájí veřejnoprávní práci ČT, nazve to Andrej prasárnou, svinstvem, možná i hůře, a bude se snažit ČT sám ovládnout a zastrašit, popřípadě prosadit, aby se Český rozhlas a Česká televize staly státními.

Pak by generálním ředitelem obou spojených státních médií mohl jmenovat Roberta Šlachtu (dozor nad ním by vykonával nějaký Babišův rodinný příslušník), a opět by koza zdánlivě zůstala celá. Jak pevné postavení má v naší společnosti veřejnoprávní médium, jímž vskutku je pouze ČRo a ČT, asi brzy zjistíme, a revolverově řečeno „bude to boj“. Možná skrytější než v případě reorganizace policie, ale pro obhajobu demokratické politiky mnohem důležitější.

Souboj dvou potravinářských magnátů vysílala rovněž ČT: film Hej Rup (1934) od Voskovce a Wericha. Zlomyslný, lstivý, stařičký a nenapravitelný Babiš se u nich jmenuje Worst a ten druhý, co o všechno přišel, prozřel, zmoudřel a vrhl se na sociálně orientovanou komunitní politiku, se jmenuje Simonides a hraje ho Werich. Na rozdíl od staršího Pudru a benzínu má Hej Rup zásluhou režiséra Martina Friče a scenáristy Václava Wassermana pevnou dějovou kostru, vynikající je kamera Otty Hellera. Děj nebudu připomínat, pouze obrazně řečeno jde o jakýsi „Babišův konec“.

Scény se „zlatými stříbrnými hodinkami“, „plotostřižnou“ nebo žehlením kalhot pomocí parního válce vešly do lidového vypravěčství. Podstatnější jsou scény, které kdysi ušly mé (a možná naší) pozornosti. Jak Werich, když jsou s Voskovcem v bezdomovecké ubytovně (předchůdce například lodi Hermes, současné ubytovny pro bezdomovce v Praze na Vltavě), na palandě nahlas počítá své miliony, kam se mu poděly. Furt mu to nesedí. A pod ním jiný bezdomovec počítá své desetníky, a taky mu to furt nesedí. A Werich se na něj obrátí o pomoc, „když pán je taky přes ty finance“, ale pak nad ním bezmocně mávne rukou: „Vidím, že jste detailista.“

Scéna, kdy V + W jako dva nezaměstnaní zvolna kráčejí po silnici a zpívají píseň Ze dne na den (Ježkova hudba). Ta se nese v rozsahu jen několika tónů a kamera jako prostřihy zabírá dráty vysokého napětí, sloupy elektrických rozvodů, detaily průmyslových zařízení, silnici ubíhající nikam či ke komínům a dýmu v dáli.

Poselstvím filmu není ani tak budovatelské úsilí, ale občanská rovnost; Simonides (továrník) je roven Filipovi (nezaměstnaný, proletář, kterého hraje Voskovec) a jeden druhému dělají tajemníka, střídají se, což je u nich obvyklé. Voskovcova role je trochu nevděčná, nezaměstnaného nemůže karikovat ani jinak zesměšňovat, a přesto musí být komický.

Slavná scéna s „maslostrojem“ za našich časů komunistickým výkladem zastírala zesměšnění sovětských budovatelsko-zlepšovatelských frází a hesel.

Napadá mě: kdyby se na tento film V + W o občanské rovnosti a solidaritě díval Andrej Babiš, jak by ho pochopil? Pochopil by v humoru a nadsázce i jeho (s prominutím) morální poselství, nebo by zůstal u zlatých stříbrných hodinek v horkém asfaltu? Spíše by neshledal důvod, proč se na to vůbec dívat.