Identita jedince je značně odvozena od podoby systému, tedy prostředí, v němž žije. Každý jedinec proto představuje specifický dokument doby, ve které žil a žije. Andrej Babiš byl významnou figurou v době před listopadem 1989 a je jí i po něm.

Andrej Babiš na první pohled nevypadá jako myslitel, ale zdání klame. Jako jeden z mála má výše vyřčenou poststrukturalistickou tezi v malíčku. Foucaltovy složitě psané spisy dokáže vtěsnat do jedné věty: „Jsem váš matrix, vy jste si mě zplodili.“ Vždycky věděl, že systém je prvotní, že jedinec je proti němu trpaslík. Ví proto, že si se systémem musí umět porozumět, za normalizace i teď. Proto je jeho biografie doslova případovou studií našeho systému.

Božská hra

Babiš ví, co je systém zač, a ví, že musí systém hanit, aby získal voliče. Rozhlašuje: „všichni kradnú, tradiční strany se zdiskreditovaly, Kalousek — symbol korupce…“ A má pravdu, voliči to cítí a funguje to na ně. Že on je také systém, a dokonce mnohem více než Kalousek se Zemanem dohromady, to už se od něj samozřejmě volič nedozví. A nedozví se to ani z novin, které vlastní.

Lidé, když nepracují, se chtějí především bavit, aby zapomněli na většinou neveselou realitu, ve které pracují. To Babiš opět moc dobře ví, protože pracovní realitu u nás do začne míry vytváří zase on. Vedle toho má dostatek poradců, kteří mu prozradí, že žijeme ve společnosti, co se rozhodla „ubavit k smrti“. Andrej Babiš na sebe dobrovolně a ochotně bere podobu šaška a lidi ho milují. A Babiš se baví s nimi: „bože, jací vy jste blbci,“ říká si v duchu.

Okázale demonstruje nekompetenci, říká nesmysly, protiřečí si a vůbec si s tím neláme hlavu. Může si to se svými miliardami dovolit. Nic neriskuje, už si jenom hraje. Politika musí politika především bavit. To je nejlepší zdroj motivace. Tak jako politika bavila Václava Klause, ještě stále baví Miloše Zemana a Miroslava Kalouska, baví také Andreje Babiše. Koncipoval si ji totiž jako vzrušující hru. Někdo kvůli tomu musí strnule sedět celé hodiny před monitorem počítače a kazit si oči, nikoliv však Babiš. Může svou hru hrát reálně, s reálnými lidmi. A to už je něco. To si zatím mohlo dovolit jen těch pár skutečně „vyvolených“. Babiš si užívá slast z božské režisérské pozice ve hře s názvem Řídit stát jako firmu.

Přitahuje ho to tak, že vstane ráno ve čtyři hodiny, aby mohl být už v půl šesté v Kolíně na vlakovém nádraží a rozdávat koblihy lidem, co skutečně musí takhle brzo ráno uhánět do práce. Mantinely hry jsou omezeny jen představivostí, ničím jiným. K podobnému hraní žádné etické normy potřeba nejsou, naopak.

Babiš nemá problém lhát, jako když tiskne. Lže obchodním partnerům, lže lidem ve svých fabrikách, lže koaličním partnerům, lže voličům. Přesně ví, co lidé chtějí slyšet: „V byznysu vše funguje na podání ruky. Kdybych někoho jednou podrazil, nikdo už se mnou nebude spolupracovat.“ Bývalí majitelé Kosteleckých uzenin by mohli vyprávět. Zemědělec Rada by mohl vyprávět. Mlžení kolem emise korunových dluhopisů Agrofertu hovoří samo za sebe.

Politická pozice Babiše je velmi nejasná, mění se podle potřeby. Z nedodržování programu se nařknout nedá, protože žádný propracovanější program Hnutí ANO nemá. Babiš je slizce kluzký a z každé kritiky díky tomu jednoduše vyklouzne.

Voličům, většinou nikoli zaměstnavatelům, ale zaměstnancům, říká, že dává práci desetitisícům lidí. Ve skutečnosti jeho firmy ždímou zaměstnance jako citron. Nezáleží na tom, jestli zrovna vykosťujete hovězí na lince, nebo pracujete v top managementu Agrofertu. V prvním případě musí dvacet pět zaměstnanců zvládnout to, co dříve více než sto lidí. Ve druhém případě je veřejným tajemstvím, že před prvními parlamentními volbami si manažeři Agrofertu po řadu měsíců moc času se svými rodinami neužili.

Když Babiš láká oběť do pasti, nelituje času. Za majiteli firem, které posléze ovládl, jezdil opakovaně k nim domů. A tam žadonil a žadonil, takže nelituje ani cti. Stejně tak objíždí voliče. Hra je hra. Ve hře může v civilu čestný muž hrát darebáka. Anebo, jako v případě Babiše, může darebák hrát čestného muže.

Typickou charakteristikou Babišovy hry o řízení státu jako firmy je zdůrazňování vlastní ublíženosti. Jako by se všichni neustále proti Babišovi domlouvali a ohrožovali ho. Dosavadní vrchol této pózy znamenalo prezentování sebevraždy provozního ředitele Masozávodu Hodice jako důsledek snahy zbavit se politika Babiše. Sebevraždě manažera ve skutečnosti předcházel ututlaný smrtelný úraz jiného zaměstnance, který byl podmíněn zastaralým pracovním vybavením. Tomu aktuálně konkuruje jen další Babišův skandál s osočováním České televize za to, že mu klade nepříjemné otázky.

Zrcadlem systému

Babiš je systém a systém je Babiš, tak jako každý z nás. Jeho možnosti jsou však mnohonásobně větší. Kdyby měl Masarykův rozhled, mohl by systém významně proměnit k lepšímu. Jenže jeho schopnost vidět „za systém“ je nulová. Stal se „úspěšným“ právě proto, že je slepým otrokem systému. Intuitivně si se systémem vzájemně velmi rozumí. Cítí se v systému jako ryba ve vodě, přesněji jako žralok v moři.

Babišova spanilá jízda započala v roce 1969 studiem gymnázia ve švýcarské Ženevě a má stále stoupající trend. Viděn s odstupem, rok 1989 nebyl pro Babiše takovým zlomem, jak by se mohlo očekávat. To ostatně platí i v případě většiny obyvatel tehdejšího Československa. Razantně se život proměnil jen nemnoha z nich. V první řadě disidentům, kteří se z vězení nebo kotelen přesouvali do prestižních funkcí. V druhé řadě vysokým funkcionářům KSČ, jejichž éra skončila a sklízeli zasloužené opovržení. I těch však bylo jen několik desítek. Většina společnosti proplula turbulentním obdobím bez nutnosti cokoliv vysvětlovat a obhajovat.

Podobně jako Babiš, který svou existencí dokazuje, že období před a po roce 1989 se vyznačují větší kontinuitou, než jsme si ochotni a schopni připustit. Stoprocentní volba Babiše předsedou „hnutí“ ANO se odehrávala v prostředí top podnikatele, ale proběhla ve stylu volby Gustáva Husáka generálním tajemníkem ÚV KSČ.

Babišovým „příspěvkem“ státu a společnosti je tak především drzost povýšená na ctnost — pojetí vlastního života jako zákeřné hry s ostatními. Rozumný člověk se logicky ptá, proč šel Babiš do politiky. Má to zapotřebí? Z domněnky, že šel sloužit voličům, už Babiš ty bystřejší dávno vyléčil.

Alternativní odpověď zní, že si rozšířil své herní pole. Dokáže to však maskovat jako pokus o vybudování Občanského fóra číslo dvě. Volební úspěch „hnutí“ ANO je Babišovým skutečně mistrovským tahem. Vydal se po stejné stezce jako Václav Klaus v roce 1992, který ukradl občanům jejich fórum poprvé. A podařilo se mu nevídané — znovu ukrást už jednou ukradené přesně dvacet let poté. Na rozdíl od Klause k tomu nepotřeboval žádné ideje. Nebylo to potřeba, většina společnosti o ně už nestojí.

Andrej Babiš reprezentuje vylepšenou generaci lumpa pro 21. století a spojuje v sobě to zásadní jak z normalizace, tak z devadesátých let. Bez přehánění nejvýrazněji reprezentuje to, co jsme z normalizace vytěsnili, ale nevyřešili. Reprezentuje také to, co jsme po roce 1989 nezvládli. Proto Andrej rozumí nám a my rozumíme Andrejovi. Máme ho rádi jako sami sebe nebo někoho z rodiny a s radostí ho volíme. Záměrně říkám my. Babiš není problém jen voličů hnutí ANO. Babiš je náš společný problém.