Při nedávném schvalování rozpočtu na rok 2017 jsme opět nebyli ušetřeni tradičního bonmotu prezidenta republiky, který by rád navrhl Andreje Babiše na Nobelovu cenu za ekonomii. Nevěřil totiž tomu, že s takovými rozpočtovými výdaji může vláda dosáhnout vyrovnaného rozpočtu.

Nezapomněl se také zmínit, že již dnes pátrá po adrese nobelovského výboru. Doufejme jen, že po něm pátrá se stejnou intenzitou jako po článku Ferdinanda Peroutky.

Média nás masírují senzační zprávou, že se Česká republika po dvaceti letech dočkala vyrovnaného rozpočtu. Dokonce máme i přebytek. Kdo za tento úspěch ale opravdu může? Může za to ministr financí tím, jak řídí jemu svěřený resort? Je skvělý hospodář?

Podle mého názoru určitě ne. Naopak. Ukazuje to spíše na špatné řízení resortu financí, které již od dob Miroslava Kalouska není schopné správně namodelovat příjmy a výdaje státního rozpočtu. Ba dokonce ani hospodářský růst.

Ten předchozí, na jehož konzervativní verzi byl státní rozpočet stavěn, opět nebyl správný. Můžeme polemizovat nad tím, do jaké míry to byl účel a do jaké míry to byla pouze náhoda chybného součtu a předpokladů. Přeci jen je před volbami a výsledek přebytku se hodí, že...

Pokud se však podíváme do jádra rozpočtu, přebytek vůbec nepřinesly daně a jejich výběr, za což by se dal úspěch do jisté míry přisoudit právě ministrovi financí. Jsou to totiž především příjmy z EU, které vytvořily finanční polštář, a se kterými se k velkému překvapení ministerstva financí nepočítalo.

Jak je to tedy ve skutečnosti s loňským přebytkem? Velmi často se upozorňuje na to, že se u nás dobře vybírají daně, a že díky jejich vyššímu výběru se těšíme přebytku rozpočtu. Ano, máme vyšší výběr daní, který odráží vývoj ekonomiky a především opatření, která současná vláda zavedla v oblasti boje proti daňovým únikům.

Tento výběr ale není ničím, s čím by ministerstvo financí při modelování sedmdesátimiliardového schodku pro rok 2016 nepočítalo. A tak po detailnějším nahlédnutí do rozpočtové rozvahy můžeme zjistit, že se daně vybíraly dle očekávání okolo či mírně nad 100 %. U inkasa DPH dokonce méně.

Komu se dařilo, tak to jsou naše podniky. Ty odvedly oproti původnímu plánu o deset miliard korun do rozpočtu navíc. Úspěšný byl také výběr majetkových daní, kterých se vybralo na 122 % oproti očekávání. To však přineslo do státní kasy o „pouhé“ dvě miliardy korun více.

Velice úspěšné bylo i inkaso sociálního a zdravotního pojištění, ve kterém se odrazila vyšší zaměstnanost a dlouho očekávaný růstu platů a mezd. Za zmínku však stojí, že tyto peníze nevybírá Ministerstvo financí, ale Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Kouzlo přebytku je ale skryto jinde. Současné vládě se totiž podařilo napravit chyby předchozích vlád a efektivní vyčerpání evropských fondů z období 2007—2013 přineslo až 61,8 mld. Kč navíc, se kterými ministerstvo financí při návrhu loňského rozpočtu jednoduše nepočítalo.

Plnění tohoto ukazatele bylo dokonce až na 164,5 %. A tyto prostředky nyní přitekly do státní kasy. Kdyby tomu tak nebylo, státní rozpočet by se dávno nacházel v deficitu tak, jak bylo vládou naplánováno.

Argument o nedostatečných investicích je třeba při pohledu na detail rozpočtu ihned odmítnout. Vláda sice zdědila „bártovského“ kostlivce zastavených stavebních projektů, nevýkupu pozemků a nedokončenou EIA u strategických staveb. Ten dlouhodobě podlamuje naše stavebnictví, nebyl ale tak silný, aby podlomil výdajovou stránku rozpočtu. Investiční transfery Státnímu fondu dopravní infrastruktury byly dokonce oproti plánu vyšší o dvě miliardy korun.

Celkově však byly výdaje státu oproti původnímu plánu nižší o jednatřicet miliard korun a ušetřené peníze tedy hledejme jinde. Především u jednotlivých resortů. Či v nižších než předpokládaných výdajích na sociální dávky!

Osobně si myslím, že přebytkový rozpočet je důvod k radosti. Otázkou však zůstává, kdy budeme konečně sestavovat státní rozpočet postavený na reálných predikcích. Kdy začneme konečně realizovat příjmy a výdaje, které odrážejí plán?

Pokud by byl postaven na reálných číslech, mohli jsme si ušetřit iluzi o skvělém hospodáři, finančním manažerovi, člověku na svém místě. Pokud by totiž ministr financí takto střílel čísla od boku i ve svých firmách, došel by s nimi leda k bankrotu (pokud by si pro něj dříve nedošel Finanční úřad).

Možná, až jednou bude někdo ministerstvo financí opravdu řídit, dočkáme se i normálního plánování příjmů a výdajů, na kterém můžeme reálně stavět zkvalitňování veřejných služeb, škol, nemocnic apod. Takhle to ale bohužel zatím není na Nobelovu cenu za ekonomii, takhle je to zatím jen na dostatečnou z počtů.