Ne snad, že by byla nouze o politická témata. Jistě by se mohlo a snad i patřilo psát o Trumpově jurodivém třeštění, o posledních výstřelcích jeho českého dvoudomého kumpána Zembiše, či dokonce o něčem tak efemérním, jako jsou nejposlednější čeští Trumpovi emisaři Tejc se Zimolou, kteří zas jistě budou ve svých veřejných deníčcích kňourat, jak jim křivdíme, i když o nich vůbec nepíšeme. Zatím.

Jest se ovšem co obávat, že všechna tři témata tu přetrvají ještě i po té, co roztaje sníh: odtud parafráze slavného fejetonu Ludvíka Vaculíka z listopadu 1981, v němž se namísto o poměrech rozhodl psát o něčem nesporně užitečném. O hnoji.

Letošní čarovně krásná zima dává nám Husákovým dětem vzpomenout na to, za jakých jsme vyrůstali. Právě na zimu z přelomu let 1981 a 1982 mám velmi konkrétní vzpomínku, protože tehdy jsem se nejvíc v životě cítil být hokejistou.

Většina tehdejších dětských obyvatel brněnské, takřka horské, čtvrti Kohoutovice by vám jistě jako já potvrdila, že naše zimy vypadaly všechny jako letošní leden. Jen začínaly v listopadu a končily v březnu. Pranostiky tehdy ještě platily. Je třeba popravdě uznat, že nejen Ivan Mládek, ale také zimy byly za Husáka podstatně lepší.

Pamatuju si, že jsem doma mrskl aktovkou do kouta, vzal běžky a šel do lesa, někdy s tátou, někdy s mámou, někdy s oběma, někdy sám — ale to spíše až v čase výročních fejetonů z cyklu Srpnový rok. Jezdily se okruhy po hřebeni kopce Holedná, kudy jsem až letos poprvé mohl provézt svou sedmnáctiletou dceru. Roky tam nebyl kloudně sníh, anebo jen tak kratince, že jsme se nesetkali.

Ověřil jsem si, že mě vzpomínky neklamou a na kopci Holedná se vyskytuje okruh popírající fyzikální zákony, neboť běžkař, ač stále jede z kopce, na konci cesty se ocitne v totožném bodě, z nějž vyrazil. Je to nejtajuplnější místo v Brně a zjevuje se jen ve sněhu a jen zasvěceným.

Onu památnou zimu mezi lety 1981 a 1982, jak už to tak za Husáka bývalo, soudruzi někde udělali chybu, nestihli pro děti z nově vystavěných paneláků dokončit ZŠ Pavlovská, pročež žáci do ní zapsaní museli chodit na ZŠ Chalabalova. Po týdnu se tu v jediné budově střídaly děti obou škol v odpolední a ranní výuce. Chodilo se tak zvaně na směny.

Zima byla tehdy obzvlášť štědrá. Na hřištích mezi ulicemi U Velké ceny a Žebětínská tatínci udržovali led a každé ráno, než jsme vyrazili na odpoledne do školy, sešla se tu banda kluků a hrál se hokej. Obdivovali jsme Martince a Balderise a jak si to dnes tak vybavuju, hráli jsme podobně dobře jako oni.

Dmul jsem se pýchou, když strýčci, kteří nás chodili s psíky i bez nich okukovat, obdivovali mou hokejku značky Vítěz Speciál, jejíž dva exempláře pro mě schovával dědeček, který dělával řidiče autobusu hokejistů Komety Brno v jejím zlatém období a pro vnuky je dostal snad od samého Bubníka. Má hokejka Vítěz Speciál prý byla vyrobena z rumunského javoru a vyznačovala se tím, že neměla zahnutou špičku.

Hokej na bruslích jsem hrál naposledy v zimě 1991, ale vůbec mi to nešlo; patrně kvůli bruslím. Od té doby už nikdy, až letos. Z brněnské přehrady vznikl vlivem přejícího počasí podivuhodně kouzelný přírodní park zimních sportů. Běžkaři se na čím dál přemrzlejším sněhu těšili z dokonale rovné a vábivě dlouhé cesty až k hradu Veveří i dál, zatímco na jezeře na Rakovci u přehradní hráze se rozzářil nespočet svépomocně zbudovaných kluzišť.

Po synech, kteří mě přerostli i svými chodidly, zdědil jsem brusle, a tak jsem jedno ráno před pár dny vzal jejich nejmladšího sourozence, s nadějí, že jemu bych ještě mohl stačit, hrát hokej. Rázem jsem pochopil, proč se můj jen o jeden rok starší vrstevník Jágr nemůže tak krásné hry nabažit. Nakonec jsem to byl já, kdo žadonil, abychom ještě nešli domů, a dokonce jsem chlapci na chvíli půjčil foťák, aby se zabavil.

↗

Dokonce jsem mu na chvíli půjčil foťák, aby se zabavil. Foto Tomáš Patočka

Pak jsme šli ještě několikrát. Vždycky se přišel někdo zeptat, zda si nemůže zahrát s námi, anebo jsme sami oslovili někoho, kdo vypadal bezprizorně, procházeje kolem s bruslemi zavěšenými na hokejce.

Všechno to byli případy jako my: obstarožní brusle i hokejky vytažené ze sklepa, vábení úkazem po mnoha a mnoha letech laskavě zamrzlého přehradního jezera. Na hokeji je skvělé, že člověk může bruslit s oporou hole, a přitom se tvářit, že s ní má mnohem závažnější úmysly.

Stalo se před pár dny, že k nám vprostřed hokejového klání přiběhlo děvče, asi čtrnáctileté: prý její bratr spadl na klouzačce a nemůže se hýbat. O kousek dál skutečně ležel hoch, nějaký jiný chlapec se nad ním skláněl. Vmžiku jsme volali známé číslo a křikli jsme na asi desetičlennou tlupu studentů a studentek hrajících na hřišti pár metrů od nás (dokonce přitom uplatnili kouzelný prastarý rituál rozhazování hokejek), zda mezi nimi není zdravotník.

Během chvíle se hoch, který byl při vědomí, ale evidentně otřesený, ocitl pod hromadou bund a kožichů, aby neprochládal. Zůstal u něj jeden kompetentní člověk a ostatní se vrátili ke hře, aby neočumovali. Za pět minut přijela na skútru záchranka. Za dalších deset už zdravotnice pomaličku vedla chlapce k sanitce čekající na břehu. Říkal jsem si: Fungující stát... Kdo by to byl čekal? Náš zápas mezitím skončil 10:9, malý hoch dal dospělým tři góly, vesměs mazaně jako Martinec.

Sníh co nevidět roztaje a tak počítám, že se všichni k sobě začneme chovat zase jako obvykle: strašně. Je přitom jasné, že letošní zima se nejspíš nebude už zase mnoho let opakovat, a to z důvodů, o kterých se dnešní dospělé Husákovy děti v čele s Trumpem tváří, že ani neexistují.

Naději čerpám z Vaculíkova psaní o hnoji. Mělo magické účinky, neboť trvalo to pak už jen — tehdy zhola nepředstavitelně kratinkých — osm let a přišla revoluce. Tak uvidíme, co čeká nás, než příště zase na měsíc zamrzne brněnská přehrada.