Když vloni začalo být v jednu chvíli jasné, že se ve Spojených státech rozhoduje o příštím prezidentovi pouze mezi třemi lidmi, Clintonovou, Sandersem a Trumpem, začal se také vynořovat na první pohled nepochopitelný údaj. Průzkum za průzkumem naznačovaly, že Bernie Sanders by měl v přímém střetu s Donaldem Trumpem lepší výchozí situaci nežli Hillary Clintonová.

To se zdálo být nevysvětlitelné. Přímočará logika by totiž vedla k závěru, že Clintonová jako středová kandidátka statu quo by měla být schopna proti někomu tak vůčihledně odpudivému, jako je Donald Trump, ke všem svým získat ještě i všechny voliče Sandersovy. Jenomže střed v západní politice zmizel.

Směřování západní civilizace se stává natolik očividně neudržitelným, že ke klasické ose levice versus pravice, přibývá ještě jedna nová osa: a tou je intenzita nabízené změny vůči statu quo. Cokoli raději než pokračování stávajícího směřování, stalo se heslem končící éry zkorumpovaného neoliberalismu, o němž se na jeho vrcholu mluvilo jako o „konci dějin“.

V deníku Guardian vloni na jaře o fascinujícím rozdílu v číslech přemýšleli podobně a pokusili se voliče Sanderse odhodlané dát před Clintonovou přednost Trumpovi najít a vyzpovídat. Po celý rok se mi pak jako ozvěna vracela odpověď jedné v článku citované mladé ženy: „Jakkoli strašlivý je Donald Trump, a on opravdu je strašlivý, rasistický, misogynský idiot, nemyslím si, že Hillary Clintonová je v něčem lepší. Myslím, že Trump by mohl vyvolat revoluci, i když proti sobě samému. Dávám přednost chaosu před stagnací.“ Předpokládám, že v sobotu radostně pochodovala na Washington.

Mnozí Sandersovi voliči dali nakonec přednost Trumpovi před Clintonovou, navzdory jeho promyšleně uměřené přímluvě. Stejně tak mnozí navzdory promyšleně uměřené Corbynově přímluvě proti Brexitu, hlasovali pro něj. Podobně u nás přemnozí Dienstbierovi voliči dali svůj hlas posléze Zemanovi, a nikoli Schwarzenbergovi.

Co se stalo v roce 2013 v České republice, děje se nyní v USA: reprezentantem země se stává buran, okázale nezpůsobilý k výkonu role, jíž se ujímá, pohrdající emancipačními snahami ve společnosti a odhodlaný ponižovat celé rozsáhlé, zvláště zranitelné, skupiny v ní. Přesnost popisu je důležitá: Trump a Zeman ještě nejsou fašisté, ale mají k nim blíže nežli ke křesťanským či sociálním demokratům.

Že takové neštěstí postihlo po České republice i Spojené státy, je nicméně svým způsobem dobře. Spojené státy americké jsou totiž zemí, která má všechny předpoklady Trumpa zničit natolik tvořivým způsobem, že přitom znovu získají obdiv celého světa. V tom se ona žena citovaná vloni v březnu Guardianem patrně nemýlí.

↗

Spojené státy americké jsou totiž zemí, která má všechny předpoklady Trumpa zničit natolik tvořivým způsobem, že přitom znovu získají obdiv celého světa. Repro DR

Protestní hnutí, jež by mohlo Trumpa přemoci, současně může dokázat nabídnout východisko ze současné, planetárně tolik tíživé, situace: od změn klimatu, přes až absurdně se prohlubující nerovnost až po tržními principy zdemolované sdělovací prostředky. To vše je třeba metodicky řešit. A rychle. Zatímco Clintonová by přinesla čtyři roky přešlapování na místě, teď může v konfrontaci s Trumpem růst hnutí, která pak přinese skutečně převratnou změnu.

My Češi dnes občas působíme dojmem, jako bychom litovali hlavně toho, že jsme si prozatím nevyzkoušeli jako státní zřízení fašismus. Někdy se zdá, jako bychom se tetelili samým odhodláním to napravit. V naopak USA probleskují mnohé příznaky, že by si tam rádi poprvé vyzkoušeli demokratický socialismus. Bylo to slovo, která Bernie Sanders používal během své kampaně se stejnou samozřejmostí, s jakou Thomas Jefferson používal slovo revoluce.

Ze všech amerických tradic nejpodmanivější je tradice smělého a statečného občanského protestu. Tak Spojené státy vznikly. Příběh Bostonského čajového dýchánku lze vyprávět jako osvobodivě smělý happening proti arogantní zpupné moci, ač se akce zprvu zdála být příliš radikální i pozdějším „otcům zakladatelům“.

Vlastně už tehdy se v Americe formovaly tři základní politické tendence trvající dodnes: konzervativní a často cynický mocenský pragmatismus, idealismus vyznávající opatrnou a pozvolnou sociální emancipaci a radikální protestní hnutí prosazující systémové změny s cílem nastolit spravedlnost.

To má svůj odraz nejen v politice, ale i v umění, v celku tamější kultury. Takovou Ameriku v Evropě obdivujeme: proto dostali Nobelovy ceny jak Obama — jako příslib změn, jenž se nakonec spíše nenaplnil, tak i Bob Dylan — jako umělec tvořivě zpracovávající tradice lidové protestní a emancipační hudby i poezie.

Snad mohou tedy přece jen mít pravdu desetitisíce Sandersových voličů, kteří nedbali jeho doporučení a šli volit Trumpa. Chtěli, aby se konečně — proboha už — aspoň něco změnilo. Zda to byla správná úvaha, ukáže se velmi rychle. Například tváří tvář klimatickým změnám prostě už nezbývá nijak mnoho času.

Je nutné nejen porazit Trumpa, ale udělat to způsobem, který od základu změní Ameriku a skrze ni i svět. Tak, aby dějiny lidu Spojených států, jak je popisuje ve své klasické knize Howard Zinn, od Indiánů, černochů a odborářů, přes ženské aktivistky, hipíky, ochránce přírody a umělce, až po miliony a miliony uprchlíků, z nichž země znova a znova čerpala svou sílu, nakonec dospěly k rozuzlení, po němž všichni toužíme: k hollywoodskému happyendu.

v jedné ze svých posledních prací velký britský historik Eric Hobsbawm ukázal, že nikdy neexistoval žádný Divoký Západ: v jeho domnělé éře se tam žilo bezpečněji nežli dnes.  Westerny nejsou ničím jiným nežli moderním americkým mýtem: vytvářejí fascinující pohádkové kulisy, jež lze osazovat příběhy s archetypálními ději tak, aby dávaly smysluplný vzor lidem v době ustavování masové kultury moderní Ameriky.

Málo se ví, že nejoceňovanější film žánru, Zinnemannovo V Pravé poledne, je alegorií zápasu s antikomunistickými hony na čarodějnice v padesátých letech minulého století. Takový kontext je dobře si připomenout i proto, že pokud má Trump v americké politice vůbec nějakého předchůdce, je jím zajisté senátor Joseph McCarthy.

Ač klasická struktura westernu je jasná, dobro se utkává ze zlem a vždy nějak zvítězí, od šedesátých let se psaly a natáčely různé revize žánru. Totálně deziluzivním obrazem zkázy je Doctorowův western Vítejte do zlých časů. Právě tak by mohl znít titulek většiny zpráv o Trumpově vstupu do Bílého domu.

Amerika je živa z příběhů, jako je V pravé poledne (nejpromítanější film všech dob v Bílém domě), anebo Schaeferův Jezdec z neznáma, v němž se hlavní hrdina najednou zjeví, skromně udělá, co je třeba, a zase pokračuje dál. Američané na takových příbězích vyrůstali, někdy se o nich říkává, že jsou velkými dětmi, jak pro vášnivě projevované emoce, tak pro náruživou potřebu rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Má to zajisté i svou temnou stránku. Američané až příliš často vítězili také v nevědomosti, v zaslepenosti, v nadutosti. Veliká většina Trumpových voličů je přesvědčena všemu navzdory o tom, že právě on je zosobněním dobra. Spojené státy americké jsou také velmocí cynického tmářství. Dnes je právě taková jejich podoba doslova v sedle. A nelze vyloučit, že se v něm udrží.

Prozatím vždycky se tam ale nakonec ukázala jako jejich tradice slabší. Bernie Sanders k naplnění obrazu Jezdce z neznáma nakonec neměl vloni daleko. A soudě dle protestních akcí z poslední soboty, možná přijde Ameriku zbavit Trumpa nějaká žena. Nic by nebylo příhodnější.

Američané ve své většině chtějí být vzorově dobří. Bude se to odrážet v jejich protestním hnutí v příštích čtyřech letech. A přejme jim i sobě, aby se jim skrze ně konečně poprvé podařilo nastolit to, oč od roku 1776 usilují: ke všem lidem i k přírodě spravedlivou demokracii. Paradoxně možná ještě nikdy nebyli tak blízko.