Vyvolá Trump sám proti sobě revoluci? Doufejme s Amerikou
Jakub PatočkaUSA vznikly z emancipační protestní kultury, je to jejich nejpodmanivější tradice. Paradoxně teprve dnes díky konfliktu s Trumpem může převládnout.
Když vloni začalo být v jednu chvíli jasné, že se ve Spojených státech rozhoduje o příštím prezidentovi pouze mezi třemi lidmi, Clintonovou, Sandersem a Trumpem, začal se také vynořovat na první pohled nepochopitelný údaj. Průzkum za průzkumem naznačovaly, že Bernie Sanders by měl v přímém střetu s Donaldem Trumpem lepší výchozí situaci nežli Hillary Clintonová.
To se zdálo být nevysvětlitelné. Přímočará logika by totiž vedla k závěru, že Clintonová jako středová kandidátka statu quo by měla být schopna proti někomu tak vůčihledně odpudivému, jako je Donald Trump, ke všem svým získat ještě i všechny voliče Sandersovy. Jenomže střed v západní politice zmizel.
Směřování západní civilizace se stává natolik očividně neudržitelným, že ke klasické ose levice versus pravice, přibývá ještě jedna nová osa: a tou je intenzita nabízené změny vůči statu quo. Cokoli raději než pokračování stávajícího směřování, stalo se heslem končící éry zkorumpovaného neoliberalismu, o němž se na jeho vrcholu mluvilo jako o „konci dějin“.
V deníku Guardian vloni na jaře o fascinujícím rozdílu v číslech přemýšleli podobně a pokusili se voliče Sanderse odhodlané dát před Clintonovou přednost Trumpovi najít a vyzpovídat. Po celý rok se mi pak jako ozvěna vracela odpověď jedné v článku citované mladé ženy: „Jakkoli strašlivý je Donald Trump, a on opravdu je strašlivý, rasistický, misogynský idiot, nemyslím si, že Hillary Clintonová je v něčem lepší. Myslím, že Trump by mohl vyvolat revoluci, i když proti sobě samému. Dávám přednost chaosu před stagnací.“ Předpokládám, že v sobotu radostně pochodovala na Washington.
Mnozí Sandersovi voliči dali nakonec přednost Trumpovi před Clintonovou, navzdory jeho promyšleně uměřené přímluvě. Stejně tak mnozí navzdory promyšleně uměřené Corbynově přímluvě proti Brexitu, hlasovali pro něj. Podobně u nás přemnozí Dienstbierovi voliči dali svůj hlas posléze Zemanovi, a nikoli Schwarzenbergovi.
Co se stalo v roce 2013 v České republice, děje se nyní v USA: reprezentantem země se stává buran, okázale nezpůsobilý k výkonu role, jíž se ujímá, pohrdající emancipačními snahami ve společnosti a odhodlaný ponižovat celé rozsáhlé, zvláště zranitelné, skupiny v ní. Přesnost popisu je důležitá: Trump a Zeman ještě nejsou fašisté, ale mají k nim blíže nežli ke křesťanským či sociálním demokratům.
http://www.literarky.cz/politika/svet/23584-promnit-washington-v-majdan
říkal jsem si, to je zase odpad, typický pro současné Literárky..............
....................... ale koukám, že zájem na svržení demokraticky zvoleného prezidenta a státní převrat tady je.
Pro mě ovšem na rozdíl od Jakuba Patočky dosti složitá věc, i když je Trump kretén až na půdu.
Bylo by to lehčí, kdybych věřil Patočkovu, že revolucionáři mají "východisko ze současné, planetárně tolik tíživé, situace: od změn klimatu, přes až absurdně se prohlubující nerovnost až po tržními principy zdemolované sdělovací prostředky."
Jenže myslím, že mají jen slova a slova a slova...............
Je samozřejmě třeba neutápět se ve zhrzenosti a hledět do budoucna. Na mnohém špatném opravdu bývá i něco dobrého. Na druhou stranu bychom si neměli trhat těšínská jablíčka. Američané mají, možná i více než jiné národy, na co navazovat, jsou si toho vědomi, a umějí své počínání do slavného příběhu zapojit. Zároveň jsou však také národem, v němž vlastně asi nikdy nedošlo na hodně všeobecné - generální vystoupení většiny, spíše jen na vytrvalé snažení menšinové, které bylo posléze jakžtakž uznáno ...jako velmi americké. Aktivisté tak mnohokrát udělali velkou službu málo zúčastněným, pomohli ke změnám, které však přesto zaostali za celkovou dynamikou Ameriky, třeba na poli ekonomickém a technickém, i za důslednější realizací komplexnějších projektů jinde. Můžeme doufat, že bychom se mohli brzy stát svědky skutečné emancipace socialistického konceptu v Americe? No, je to docela hezká představa.
Z Evropy víme, že liberálové potírají socialistické aspirace méně účinně než národní konzervativci, kterýž jejich deficit bývá také z podstatných důvodů obnovování vlády jejich nyní opět hlavních oponentů.
Nicméně, po uplynulé době musím ten svůj tehdejší optimismus značně relativizovat. Zdá se totiž, že americká společnost (přinejmenším její velká část) Trumpovu až vysloveně neandrtálsky obhrouble strukturovanou osobnost mezitím velice úspěšně strávila, ba dokonce vysloveně přijala za svou. A tak se v tuto chvíli opravdu nezdá vůbec vyloučené, že Trump bude zvolen ještě i pro příští funkční období; a že se mu skutečně podaří nastartovat úspěšně novou americkou konzervativní revoluci, víceméně přesně tak jak to svého času učinil Ronald Reagan. Jeho obraz světa byl naprosto stejně triviální (neřkuli primitivní) jako D. Trumpa, i u Reagana platilo základní heslo "America first". A - i Reagan měl mimořádnou schopnost oslovit velký dav, který si nechce lámat hlavu nějakými složitými úvahami, nýbrž chce okamžitě prožívat radostný a úlevný pocit z toho, že má svého velkého vůdce, který už všechno zařídí. Ne nadarmo měl Reagan přízvisko "Velký komunikátor". Ta komunikace probíhala jak řečeno na velice triviální úrovni, ale neobyčejně úspěšně. A tak naprosto není vyloučeno, že namísto aby Trump prováděl nějakou "revoluci proti sobě", že daleko spíše provede tu revoluci (či přesněji: restauraci) konzervativní.
Jisté je i to, že dojde ke stmelení opozice.
Které síly ale převládnou je podle mě příliš předčasné usuzovat.
Zmiňovaný hollywoodský happyend se vším všudy by se mi ale moc líbil. Ale pravděpodobnost, že nastane, nevidím příliš vysokou. Tipuji, že to spíš vyšumí nějakou "střední neurčitou" cestou.