V posledním týdnu jsme se opět dozvěděli několik věcí, které všichni víme již velmi dlouho. Jsme chudí. Ne snad, že bychom měli v zemi velkou skupinu lidí, jež jsou chudší než ostatní. Naopak, můžeme se hrdě poplácat po zádech. Česká republika má z celé EU nejnižší riziko pádu do chudoby a zároveň nejmenší příjmovou nerovnost. My jsme zemí rovnostářskou, u nás jsme chudí všichni stejně.

Ukázal nám to předseda vlády, který zřejmě za více než tři roky premiérování neměl možnost v této zemi cokoli ovlivnit či změnit, a tak si musí ty největší pecky nechat až po volbách. Když to vyjde, budeme danit bohaté. Takové ty bohaté, kteří se mohou poměřovat se zametači chodníků v Lucembursku. Našim všemocným mediálním analytikům neuniklo, že hranice 50 000 coby mez bohatství je směšně nízko, a smích nás dokonale přešel ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na tuto zázračnou metu u nás dosáhne jen desetina nejbohatších.

Tato šokující data samozřejmě nenechala nikoho klidným. Ihned jsme vyrazili jako jeden muž…do boje za záchranu bohatých. Co si to vůbec ty komunisti zas.... dovolujou, snižovat daně 90 procentům z nás? Jak si to vůbec představujou, zavádět u nás velmi, velmi krotkou verzi něčeho, co je na západ od nás úplným standardem? Copak oni neví, že od vyššího zdanění bohatých je už jen krůček ke gulagům a politickým procesům?

Strašidlo zhoubného levičáctví obchází naší zemí a děsí děti i starce. Naštěstí je tu však naděje. TOP 09, ta jediná skutečná alternativa pro moderní, liberální, progresivní městské voliče s městským smýšlením vydala Vizi pro naší krásnou zemi v roce 2030. Dozvíme se v ní toliko to, že alfou a omegou této země je střední třída.

To jsou zřejmě ti učitelé, doktoři a drobní živnostníci, kteří v současnosti mohou jen tiše závidět nástupní mzdu prodavačkám v Lidlu. Jsou to krásní lidé, chytří a kulturní. Mají však velký problém, a tím je naprosto zbytečně přebujelá solidarita s chudšími lidmi. Důchodcům, matkám samoživitelkám a dlouhodobě nezaměstnaným tady lijeme své poctivě vydělané bohatství do chřtánů a střední třída úpí. Nakonec je budeme volit hlavně my mladí lidé z měst, kterým chtějí zavést školné, protože Dominik je na Facebooku vtipný a Kalousek jezdí na Trutnoff a miluje dalajlamu.

Mezitím tady jednotná fronta Zemanů, Robejšků, Okamurů, Klausů mladších a dalších bubáků vede lítý boj prostého lidu proti elitám. Ten rozdíl je jednoduchý: miliardáři Andrej Babiš a Petr Kellner jsou typickými zástupci prostého lidu, zatímco student humanitních věd, který maká za šede na hodinu v kavárně a ve volných chvílích dobrovolničí v nezisku, je elita.

Podivné porevoluční sebevnímání

Chci říct, že u nás na věci reagujeme divně. Jsme schopní neuvěřitelné solidarity s bohatými. Když na světlo světa vyplyne globální průšvih se skořápkami v daňových rájích, jen pokrčíme rameny. „Nu což, kdybych já byl milionář, taky bych nechtěl platit daně. Chraň vás ruka páně, milí zákonodárci, něco s tím dělat. My všichni totiž MOC dobře víme, že každá koruna, kterou stát sebere nejbohatším, seberou nejbohatší nám.“ Jakmile se ale stát rozhodne udělat něco pro nás, tušíme lumpárnu a řveme „Komunismus!“ Proč? Protože postkomunismus.

↗

Způsob, jakým v České republice chápeme vztah občanů k demokratické moci, formovaly dvě protikladné, ale v něčem komplementární postavy polistopadového vývoje. Foto Česká televize

Ať se nám to líbí nebo ne, naše porevoluční sebevnímání, celý způsob, jakým v České republice chápeme kapitalismus a vztah občanů k demokratické moci, formovaly dvě v mnohém naprosto protikladné, ale v něčem komplementární otcovské postavy: Václav Havel a Václav Klaus.

Byl to tatíček Klaus, kdo nám vysvětlil, že jediným možným volným trhem jest volný trh bez přívlastků, ničím neregulovaná neviditelná ruka trhu, která za nás zařídí všechno. Jakákoli snaha jej třeba jen trošku regulovat je návratem před rok 89, levice je sprosté slovo, a když slyšíme slova „občanský aktivista“, měli bychom správně slyšet „odpůrce demokracie“. Demokracie má totiž právě jednu jedinou podobu: Zvolte si politickou reprezentaci a do dalších voleb pak držte hubu.

Je to vlastně dost zvláštní, tatíček Klaus nepatří v této zemi k nejmilovanějším lidem. Jeho nejvěrnější nohsledi sdružení pod názvem Strana svobodných občanů se plácají pod pětiprocentní klauzulí a jeho méně věrní nohsledi pod názvem ODS na ní útočí shora.

Přesto mám pocit, jako by duch všemocného Václava každý den promlouval miliony úst, a to i těch úst, která pro něj samého nemají jediného milého slova. Stačí říct jedno z těch sprostých slov: regulace, intervence, životní prostředí, odbory, Evropská unie. Ti všichni nechtějí nic jiného než nás zbídačit a zotročit. Člověk je totiž skutečně svobodný jedině tehdy, když ho nechrání zákoník práce ani kolektivní smlouva. Teprve tehdy můžeme dýchat svobodu plnými doušky, když se nikdo nesnaží omezovat zrůdné koncentrace smogu kolem nás. Opovažte se nám kdokoli vzít naše svatosvaté právo být lacinou montovnou Evropy.

Nedá se však říct, že by k tomuto názoru nebyla opozice. Ale jak vypadá? O tom, že Zeman je spíše než opozicí pouze mírně keynesiánštější variantou téhož, víme dlouho. Kdybychom pak třeba i zapomněli, stačí si počkat na nejbližší vyjádření k libovolnému aktuálnímu tématu. Transparentnost je proti národním zájmům, Evropská unie směřuje k totalitě, ekoaktivisté jsou opět největším nebezpečím v naší zemi a „český Donald Trump“ gratuluje k vítězství v amerických prezidentských volbách Institutu Václava Klause. Druhou opozicí je pak naše progresivní levice. Idealisté, Zelená re:vize, post-autonomisté, čtenářstvo DR a A2larmu. Kolik toho je? Deset, dvacet tisíc hlav? Víc? Někdy mám pocit, že tak s půlkou se znám jménem.

Zbytek je Havel. Plít naň nechci, Bůh je mi svědkem, že k osobě Václava Havla chovám obrovský obdiv. Za jeho myšlenky, za jeho texty, za jeho zásluhy pro Českou zemi. Jednu věc mu ale zazlívám: havlovská opozice proti duchu tatíčka Klause není opozicí politickou, ale opozicí estetickou. Uvězněnou v rovinách post-materiálních, marxovské nadstavbě, klausovské „třešničce na dortu“.

Není to opozice kolektivního proti individuálnímu, veřejného proti soukromému, demokratického proti autoritářskému, solidárního proti sobeckému. Je to opozice krásného proti ošklivému, vznešeného proti vulgárnímu, duchovního proti profánnímu. Havel tak v rovině oné materiální, ekonomické základny v podstatě úplně vyklidil cestu. Do vznešených výšin symbolických přenesly se naše národní rozpory. Debaty o distribuci statků ve společnosti, o sociálním systému, zdravotnictví, podobě naší ekonomiky a rozvoji našeho průmyslu nás nejsou hodny, pohádejme se raději o našem vztahu k Tibetu. Za zákon o sociálním bydlení do ulic nejdeme, zavolejte, až zase Zeman řekne cosi vulgárního. Politická angažovanost je cosi nepříjemného, špinavého, pěstujme raději ducha vznešeného občanství.

Havlovská opozice je pak přelétavá. Tu její libost usedne na Zelené, tu na lidovce, tu na TOPku. Může se zamilovat do Pospíšila, Sobotky či Hermana, dle toho, kdo právě stojí na straně krásného a ušlechtilého. Hned ale frnkne, jakmile na scénu vstoupí otázky materiální. Tehdy totiž vše krásné přestává být krásným.

Co dál? Naše demokracie vstoupila již do věku mladé dospělosti. Nastal čas, aby se od otců emancipovala a začala hledat vlastní štěstí. Je třeba zabít Václava Havla, je nutné zabít Václava Klause. (DISCLAIMER: To je metafora. Nezabíjejte skutečného Václava Klause. Prosím, nedělějte to. Jakože vážně. Třeba i kdybyste to měli už dlouho v plánu, fakt to nedělejte, nějakej osel by si to pak mohl vyložit, že jsem vás k tomu navedl já. Děkuji.)