Je třeba zabít otce
Filip SchneiderProč se u nás veřejné mínění zarytě zastává bohatých a odmítá solidaritu s nebohatými i těmi docela chudými? Nad tímto a dalšími prazvláštními jevy se zamýšlí v komentáři Filip Schneider.
V posledním týdnu jsme se opět dozvěděli několik věcí, které všichni víme již velmi dlouho. Jsme chudí. Ne snad, že bychom měli v zemi velkou skupinu lidí, jež jsou chudší než ostatní. Naopak, můžeme se hrdě poplácat po zádech. Česká republika má z celé EU nejnižší riziko pádu do chudoby a zároveň nejmenší příjmovou nerovnost. My jsme zemí rovnostářskou, u nás jsme chudí všichni stejně.
Ukázal nám to předseda vlády, který zřejmě za více než tři roky premiérování neměl možnost v této zemi cokoli ovlivnit či změnit, a tak si musí ty největší pecky nechat až po volbách. Když to vyjde, budeme danit bohaté. Takové ty bohaté, kteří se mohou poměřovat se zametači chodníků v Lucembursku. Našim všemocným mediálním analytikům neuniklo, že hranice 50 000 coby mez bohatství je směšně nízko, a smích nás dokonale přešel ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na tuto zázračnou metu u nás dosáhne jen desetina nejbohatších.
Tato šokující data samozřejmě nenechala nikoho klidným. Ihned jsme vyrazili jako jeden muž…do boje za záchranu bohatých. Co si to vůbec ty komunisti zas.... dovolujou, snižovat daně 90 procentům z nás? Jak si to vůbec představujou, zavádět u nás velmi, velmi krotkou verzi něčeho, co je na západ od nás úplným standardem? Copak oni neví, že od vyššího zdanění bohatých je už jen krůček ke gulagům a politickým procesům?
Strašidlo zhoubného levičáctví obchází naší zemí a děsí děti i starce. Naštěstí je tu však naděje. TOP 09, ta jediná skutečná alternativa pro moderní, liberální, progresivní městské voliče s městským smýšlením vydala Vizi pro naší krásnou zemi v roce 2030. Dozvíme se v ní toliko to, že alfou a omegou této země je střední třída.
To jsou zřejmě ti učitelé, doktoři a drobní živnostníci, kteří v současnosti mohou jen tiše závidět nástupní mzdu prodavačkám v Lidlu. Jsou to krásní lidé, chytří a kulturní. Mají však velký problém, a tím je naprosto zbytečně přebujelá solidarita s chudšími lidmi. Důchodcům, matkám samoživitelkám a dlouhodobě nezaměstnaným tady lijeme své poctivě vydělané bohatství do chřtánů a střední třída úpí. Nakonec je budeme volit hlavně my mladí lidé z měst, kterým chtějí zavést školné, protože Dominik je na Facebooku vtipný a Kalousek jezdí na Trutnoff a miluje dalajlamu.
Václav Klaus = ekonomická transformace, tržní ekonomika bez přívlastků, stranický politický systém bez občanské společnosti. Potom konvergoval čím dál více k národovecké konzervativní pravici až dokonvergoval do populistického tábora Le Pen, Farage, Trumpa apod.
Myslím, že současné největší nebezpečí pro naši demokracii není dědictví dvou zmíněných Václavů, ale populismus Zemana a Babiše, jimž oba Klausové přizvukují. Populismus ještě neznamená zrušení demokracie, pokud občané udrží smysl pro demokratickou pluralitu, včetně nejen demokratických levicových, ale i pravicových stran. V tomto smyslu může být levicový populismus (viz Latinská Amerika) stejně nebezpečný jako pravicový populismus, ten náš, protože oba populismy nás mohou dovést k nějakému typu autoritativního režimu.
Pravděpodobně jediným z našich politiků, který by se mohl hodit pro rekonstrukci operace Anthropoid, na oslavu jejího 75. výročí, je Andrej Babiš.
Většina politiků, ať dobrých nebo zlých, představuje určitý myšlenkový směr a má za sebou houf následovníků, nebo aspoň nohsledů. Jejich smrt nevymaže jejich způsob myšlení, naopak mu může dodat váhu, a jestli se na jejich místo nepostaví někdo nový okamžitě, bude to jen proto, že se o roli vůdce jejich myšlenkového směru popere větší počet zájemců..
Andrej Babiš není jako oni. Ten nemá žádnou myšlenku, jen si dovede vždy pohotově přisvojit tu, které se zrovna tleská. A nemá nástupce, je to Vůdce, jehož hnutí je plně závislé na jeho vůli, nikdo kromě něj v něm nemůže nic rozhodnout. Když zmizí, nepoperou se jeho nohsledi o místo v čele všech, ale rozhádají se a rozejdou, protože není žádná myšlenka, která by je spojovala, kromě Vůdce je nic pohromadě nedrží.
Všechny naše politiky, kteří nám škodí, potřebujeme zabít symbolicky, a to vesměs obnáší nechat je fyzicky žít, aby mohli sebe a své myšlenkové směry historicky znemožnit. Jen u Andreje Babiše by pomohlo, kdyby fyzicky zmizel.
Připomeňme si jenom, z čeho vlastně vůbec takové hnutí jako ANO vzniklo: především z pocitu naprostého z h n u s e n í české společnosti z jejích politiků. A to jak z těch pravicových, tak ale i těch "levicových". Proto byly svého času natolik populární "úřednické" respektive technokratické vlády především Jana Fischera: protože zde rázem zmizelo to trapné běžné politikaření, ty kohoutí boje o moc na politickém hnojišti; a lidé začali mít pocit, že se konečně dělá "normální", věcná politika.
Fischer nakonec ale nebyl schopen dostát této roli, kterou mu přidělila náhoda - protože není nakonec ničím více nežli právě jenom takovým technokratem.
Zatímco Babiš - ten stejně tak může uspokojit tu potřebu společnosti po "nepolitické", čistě věcné politice; ale na rozdíl od Fischera má Babiš i určité osobní kouzlo. I když je to - trochu paradoxně - právě svým způsobem "kouzlo normálnosti". Babiš dokáže okouzlit tím, jak je naprosto přirozený. I když jsou názory, že on se tak chová vykalkulovaně - nelze to vyloučit, ale podle mého názoru on prostě vůbec nemá potřebu se tady stavět do nějaké pózy. On je prostě takový, jaký je - a to mu lidé berou.
Dozajista, celé ANO j e ve své konkrétní podobě a organizaci Babišův produkt a je jím naprosto dominováno; ale bylo by naprosto povrchní celou tu šíři a sílu tohoto hnutí ve společnosti redukovat jenom na hru babišovských miliónů respektive miliard.