Na mrazu, nebo v teple noclehárny? Ptejme se lidí samých

Fatima Rahimi

Reportáž Fatimy Rahimi ukazuje, že k lidem bez domova musíme přistupovat jako k partnerům, ne jako k pacientům, kteří si mají zasloužit náš vděk. Teplo noclehárny nemusí být vždy lepší než mráz na ulici.

„Rtuť teploměru padala v Praze ráno k minus 15 stupňům Celsia, noclehárny pro lidi bez domova byly přesto obsazeny jen na 85 procent,“ informovala 7. ledna Česká televize. Podobně referovala další celostátní a regionální média. V lednu přišlo o život z důvodu podchlazení nejméně šest lidí bez domova.

V České republice je zhruba 65 tisíc registrovaných lidí bez domova, ve skutečnosti jich však může být mnohem více. Každou zimu se část z nich ocitá v ohrožení života a někteří z nás se ptají sami sebe, jak jim pomoci mrazy přečkat. Obvykle máme za to, že od toho tu jsou noclehárny. Část lidí bez přístřeší je přitom nevyužívá, přestože teploty v noci klesají hluboko pod nulu. Co je příčinou?

Noclehárny: jasná volba?

Venku mrzne. Stojím spolu s dalšími sedmi muži nedaleko zastávky metra Vltavská. Všechny je spojuje jeden osud — nemají kde bydlet. Nejmladšímu z nich, Jakubovi, je dvacet sedm let. Poprvé utekl z domu ve svých šestnácti. Pohádal se s nevlastním otcem, který fyzicky ubližoval jeho matce. Do dětského domova nechtěl. „Mám mladší sestru, mamka s ním zůstává kvůli ní,“ vysvětluje Jakub.

V Praze využívá nocleháren osmdesát procent lidí, zbytek z různých důvodů nechce. Foto img09.deviantart.net

„Dušan je na ulici už dvacet dva let,“ ukazuje Jakub na kulhajícího muže. „Minulý týden málem zemřel, měl zápal plic, ležel týden v nemocnici. Dneska ho propustili, takže je zase na ulici,“ pokračuje. Dušanovi je čtyřicet pět let, na zádech má starý batoh a v ruce berle, které dostal v nemocnici. Zkouším s ním mluvit, ale neodpovídá. Jako by mě ani neslyšel, prohodí si berle a odchází pryč.

Ostatní hrají kostky. Nabízejí mi, ať hraji s nimi. Zkouším házet první hod. Nedaří se mi posbírat potřebné body a končím hned v prvním kole. „Proč nešel do noclehárny?“ ptám se. Odpovědi se chopí sedmapadesátiletý Jiří, který je šestnáct let na ulici. Sám by do noclehárny nešel, má svůj stan a raději přespává pod mostem, kde má soukromí. Nemusí také opouštět své věci. Ostatní mu přitakávají.

V Praze žije podle analýzy magistrátu čtyři až pět tisíc lidí bez domova. Nocleháren jich využívá zhruba osmdesát procent, ostatní zůstávají na ulici. Celoročně funguje noclehárna Hermes, v době mrazu se otevřely další noclehárny na Vackově ulici a v Michli. Všechny jsou v době mrazu bezplatné, v některých však platí přísnější podmínky, jako je zákaz konzumace alkoholu. Třeba noclehárna Hermes dokonce vyžaduje předložení občanského průkazu — lidé bez přístřeší ho přitom většinou vůbec nemají.

×