Mráz místo terorismu
Tomáš TožičkaEkonomika roste, vláda slibuje sociální byty, ale na ulici umírají lidé. Lidé bez domova i chudí zaměstnanci se stávají oběťmi bezohledného systému, jak dokládá Tomáš Tožička ve svém komentáři.
Nikdy jsme se neměli líp, pochvalují si mladí a úspěšní obyvatelé měst nebo přestárlí politici v pohodlných pašalících. A důlní a zemědělská média jim v tom sekundují a pochvalují si, jak nám roste ekonomika a klesá nezaměstnanost. Nezaměstnanost je prý tak nízká, že už ani nejde jednoduše sehnat zaměstnance.
Makej a zmrzni
A když už se podaří nějakého zaměstnance na mizerně placenou práci najít, tak si klidně umrzne. Tak jako během víkendu umrzl hlídač parkoviště. Nestalo se to někde v zapadlé vesnici Šumavy, kde by hlídal GAZíky a třásl se strachy před útokem vlčí smečky. Stalo se to v Praze v Karlíně, tedy uprostřed celkem nóbl čtvrti, v jednom z nejbohatších měst planety.
Umrznutí není úplně typický pracovní úraz, pokud tedy nepočítáme sibiřské gulagy, ale tam zase asi nějaké normy bezpečnosti práce nebyly hlavní prioritou. Proto je alarmující, že v „nejlepším z možných světů“ si klidně nějaký neodpovědný hlídač umrzne a vzbudí tak pohoršení — byť ne všeobecné, protože ekonomickým optimistům je to jedno.
Nebo že by to byla chyba zaměstnavatele, který není schopen zajistit bezpečné podmínky pro výkon práce? Není to divné, že v době, kdy je prý problém sehnat zaměstnance na jakoukoli práci, nemá hlídač ani dostatečné oblečení či přístřeší, které by ho ochránilo před smrtí mrazem? V mírném pásmu v srdci Evropy?
V Uruguayi zredukovali smrtelné pracovní úrazy na nulu tím, že z nich udělali kriminální čin, jehož pachateli jsou přímý nadřízený a ředitel firmy. Nejenže tedy pozůstalí dostanou vysoké odškodnění, ale odpovědní vedoucí putují do vězení v lepším případě za zabití, v horším za vraždu.
Očekávám, že naši zastánci pracující chudoby budou firmu provozující parkoviště ještě obdivovat, že snižuje nezaměstnanost. Je nepochybné, že by to mohlo přitáhnout i další investice, třeba až z daleké Bangladéše, protože zaměstnavatelé se nemusí bát, že by tu kdokoli dbal o nějaké ubožáky, kteří zcela jistě kvůli vlastní neschopnosti umřou na pracovišti.
Smrdíš — chcípni
Já také nemohu poslouchat ty pochvalné řeči na "naši" současnou růstovou ekonomiku (jakou proboha "naši", že?) vyznačující se skvělou minimální nezaměstnaností. Jako by snad stupeň nezaměstnanosti byl kritériem šťastného života všech.
Dnes už si také dovoluji tvrdit, že naše společenské uspořádání po roce 1989 není lepší než to komunistické před r. 1989. A to právě pro tu systémovou sociální bezohlednost. Pro tu děsivou hrůzu, že lidé umírají mrazem. Pro tu zrůdnost, že někdo může být vyhnán na ulici, zbaven střechy nad hlavou.
Chování poslance, pana Bartoška z KDU, je opravdu odpudivé a na nejvyšší míru cynické. Nemůže však být pro nikoho přemýšlivého znakem pádu konzervativních křesťanských hodnot do nějakého klerofašismu. Jednak by na to sám pan Bartošek nestačil a jednak se se stejným cynismem běžně setkáváme i jinde než na půdě KDU. Nadto se v české katolické církvi takové postoje mezi klérem nevyskytují. (Pokud samozřejmě dáme stranou některé nemístné výroky kardinála Duky, které však také nelze označit za klerofašistické.)
Dobrou noc a ještě jednou díky, za pravdivý obraz naší společnosti postavené na moci mamonu.
Jiří Vyleťal