Nikdy jsme se neměli líp, pochvalují si mladí a úspěšní obyvatelé měst nebo přestárlí politici v pohodlných pašalících. A důlní a zemědělská média jim v tom sekundují a pochvalují si, jak nám roste ekonomika a klesá nezaměstnanost. Nezaměstnanost je prý tak nízká, že už ani nejde jednoduše sehnat zaměstnance.

Makej a zmrzni

A když už se podaří nějakého zaměstnance na mizerně placenou práci najít, tak si klidně umrzne. Tak jako během víkendu umrzl hlídač parkoviště. Nestalo se to někde v zapadlé vesnici Šumavy, kde by hlídal GAZíky a třásl se strachy před útokem vlčí smečky. Stalo se to v Praze v Karlíně, tedy uprostřed celkem nóbl čtvrti, v jednom z nejbohatších měst planety.

Umrznutí není úplně typický pracovní úraz, pokud tedy nepočítáme sibiřské gulagy, ale tam zase asi nějaké normy bezpečnosti práce nebyly hlavní prioritou. Proto je alarmující, že v „nejlepším z možných světů“ si klidně nějaký neodpovědný hlídač umrzne a vzbudí tak pohoršení — byť ne všeobecné, protože ekonomickým optimistům je to jedno.

↗

A když už se podaří nějakého zaměstnance na mizerně placenou práci najít, tak si klidně umrzne. Tak jako během víkendu umrzl hlídač parkoviště. Repro DR

Nebo že by to byla chyba zaměstnavatele, který není schopen zajistit bezpečné podmínky pro výkon práce? Není to divné, že v době, kdy je prý problém sehnat zaměstnance na jakoukoli práci, nemá hlídač ani dostatečné oblečení či přístřeší, které by ho ochránilo před smrtí mrazem? V mírném pásmu v srdci Evropy?

V Uruguayi zredukovali smrtelné pracovní úrazy na nulu tím, že z nich udělali kriminální čin, jehož pachateli jsou přímý nadřízený a ředitel firmy. Nejenže tedy pozůstalí dostanou vysoké odškodnění, ale odpovědní vedoucí putují do vězení v lepším případě za zabití, v horším za vraždu.

Očekávám, že naši zastánci pracující chudoby budou firmu provozující parkoviště ještě obdivovat, že snižuje nezaměstnanost. Je nepochybné, že by to mohlo přitáhnout i další investice, třeba až z daleké Bangladéše, protože zaměstnavatelé se nemusí bát, že by tu kdokoli dbal o nějaké ubožáky, kteří zcela jistě kvůli vlastní neschopnosti umřou na pracovišti.

Smrdíš — chcípni

Mrazy si však vybraly i další oběti našeho skvělého systému. Zahynuli minimálně čtyři bezdomovci. Další možná ještě objevíme časem, ale třeba si taky s jejich těly poradí příroda, a nebudou tak zatěžovat ani náš sociální systém (hrazením pohřbu), ani úklidové služby.

Naše policie, která má pomáhat a chránit, dokázala strašit se samopaly čtrnáct dní, aby zastrašila teroristy. Naštěstí se žádný terorista neobjevil, protože při schopnostech našich strážníků by to byl skutečný masakr. Nicméně naivní občan by si řekl, že když se takhle dokázali připravovat na teroristy, že by snad mohli zvládnout i něco jednoduššího, jako je například ochrana lidských životů v době nižších teplot.

Evidentně ne. Místo toho, aby zkontrolovali místa, kde se bezdomovci vyskytují, seděli na strážnicích olepených ohmatanými pornoplakáty a popíjeli nějakou echt nechutnou kávu. Pokud vám ji někdy nabídnou, nechte se od nich raději zmlátit.

Pomáhat a chránit není floskule, ale potřebuje to překlad. Policie totiž pomáhá jen těm mocným a chrání je před občany, kterým by bez policejní péče mohl být celý tenhle režim ukradený. Chránit ty, kteří ochranu skutečně potřebují, není na pořadu dne. Příkladem je karvinský bezdomovec, který zemřel na lavičce.

Karvinští občané si ho všimli až kolem poledne. Pak teprve zavolali policii. Představa, že v některém z našich měst může půl dne sedět mrtvola v parku, mě naplňuje směsicí odporu a děsu. Nechutnou neschopnost komunální politiky řešit sociální problémy ukazuje právě příklad Karviné.

„Lidé bez domova — často opilá, otrhaná a mnohdy zapáchající individua, které potkáváme v ulicích — jsou řadě lidí trnem v oku. Zakázat jim pobyt na veřejnosti nelze, a tak se strážníci snaží o to, aby kolemjdoucí obtěžovali co nejméně.“ Takhle psal nějaký sociálně citlivý novinář z Karvinského a Havířovského Deníku před pár lety. Vypadá to, že o víkendu strážníci a policie dotáhli svůj úkol k dokonalosti. Zmrzlý bezdomovec na lavičce nesmrděl, nikoho neobtěžoval, a tak by ho tam nechali klidně sedět celý den. Takhle nějak si to karvinští představovali?

To není jen obraz zvrácenosti našich „bezpečnostních“ služeb, ale celé naší společnosti.

Bydlení za zásluhy — nová lidovecká politika

Jak si máme vysvětlit, že lid, který si podle posledního průzkumu přeje — překvapivě racionálně — zajištění sociálního bydlení, si volí představitele, kteří to radikálně odmítají? Příkladem je dačický zastupitel a člen poslanecké sněmovny Jan Bartošek — člen KDU-ČSL. Ten na svůj facebookový profil napsal: „Odmítám, aby stát rozdával byty. Každý, kdo má zkušenosti s placením nájmu nebo hypotéky, ví, že bydlení je nákladná a zásluhová věc.“

Reagoval tak na článek, který píše o akci podporovatelů zákona o sociálním bydlení. Asi nikoho nepřekvapí, že poslanec nerozumí psanému textu a nemá ani potuchy o možné podobě zákona, který se jeho vlastní strana zavázala prosadit. Poslanci jsou jen obrazem společnosti, která si je zvolila. Kdyby to nebylo tolik žalostné, chtělo by se říci, že je to tak správně. Nepřekvapí nás bohužel ani to, když se od takového hloupého prohlášení nedistancuje samotné vedení strany. Možná se totiž jeho názor zase tak neliší.

Sociální bydlení neznamená žádné rozdávání. Znamená zpřístupnění bydlení i těm, kteří prostě na tržní nájmy nemají, protože si v naší zchudlé ekonomice nejsou schopni vydělat dost na to, aby pokryli často nestydaté požadavky nájemců. Nebo jim na to nestačí jejich starobní či invalidní důchod. Ale znamená to také zpřístupnění důstojného bydlení i pro ty, kteří si za svou situaci mohou sami. Třeba tím, že vychovávají více dětí a třeba sami, že nezvládli partnerský rozchod, že se nervově zhroutili, že spáchali trestný čin a po návratu z vězení nemají kam jít — takových důvodů bychom našli stovky.

A pak tu máme další skupinu lidí, která je ohrožena bezdomovectvím. Jsou to děti z dětských domovů, které tam sice úřady pořád posílají, ale po ukončení pobytu ve státní instituci jim nikdo není schopen zajistit potřebnou podporu ani v oblasti materiální, ani asistenční. A do dětských domovů se navíc často dostaly proto, že jejich rodiče neměli kde bydlet.

Volá-li KDU-ČSL po zásluhovosti, co tím vlastně myslí? Účast v druhém či třetím odboji? Hrdinou za záchranu lidského života? Uskutečnění vysoce ceněného a celospolečensky prospěšného skutku či stvoření velkolepého uměleckého díla? Těžko předpokládat, že by v KDU-ČSL byli vůbec schopni uvažovat tímto směrem. Zásluhy jsou pro ně jen vydělávání peněz, které stačí na pokrytí vysokého nájmu či hypotéky.

To je smutný propad této konzervativní strany, která byla tradičně postavena na vzájemnosti života ve společenství, udržování tradic a na solidaritě. Místo toho se nám tu otevírá obraz jediné hodnoty lidského života: schopnost vydělat dost peněz — zřejmě čím více, tím lépe. A to bez jakéhokoli ohledu na společnost. Osoba poslance Bartoška z KDU-ČSL tak může být pro někoho obrazem pádu konzervativních křesťanských hodnot do progresivního klerofašismu.

Český mráz jako terorista kapitalismu

Mrazy v českých městech nebývají naštěstí tak tuhé. I tomu vděčíme za relativně malý počet obětí. Neschopnost politiků, úředníků a především policie zajistit alespoň během těch několika málo dní bezpečí těm nejzuboženějším obyvatelům našich měst je alarmující.

Dvě dekády se špatně potýkáme s následky — s existencí bezdomovců v našich městech. Úřady a policie se je snaží někam vyhnat, ale není kam. Politici pro ně vymýšlejí nové koncentrační tábory. Lidé se bezdomovců štítí a požadují radikální řešení.

Dvě dekády nedokážeme řešit příčiny vzniku bezdomovectví. Především zajistit mzdy, za něž se dá důstojně žít i bydlet. Důstojně pracovat v důstojných podmínkách, v nichž zbídačení dělníci neumírají zimou. A dále zajistit dostupné bydlení, které by zajistilo normální život i lidem, kteří by se jinak k žádnému solidnímu bydlení nedostali. V tomto světě není nic zadarmo a ani sociální bydlení není zadarmo, jak si představují někteří představitelé KDU-ČSL. Ale cena, kterou platíme, musí být přiměřená individuálním možnostem i společenským potřebám.

Za snahou eliminovat bezdomovectví není altruismus — snaha pomáhat druhému člověku. Je za tím zájem soudržné společnosti, která dokáže společně překonávat problémy. Nerovnost a bída ve společnosti jsou totiž jako jed, který rozkládá naše společenské vztahy zevnitř. Kdyby byl poslanec Bartošek jediným otráveným, nebylo by o čem psát. Ale rozpad solidarity (tedy soudržnosti mezi rovnými) znamená, že se ze společnosti stává jen masa individuí, která není schopna spravovat a zajišťovat ani ty nejnutnější funkce. Znamená to rozpad demokracie a samosprávy.

Mráz o víkendu zaútočil jako terorista kapitalismu na nejubožejší oběti. Na zbídačené dělníky a bezdomovce. Tak jako minulý rok, rok před tím, rok před tím... Lid může reagovat jako lidovecký poslanec radikalizací sobectví a individualismu zaměřeného na profit, který nám zdánlivě zajistí bezpečí. Nebo může racionálně spolupracovat na řešení problémů a zabránit dalšímu rozpadu společenských vazeb. Ale obávám, že už je vybráno.