„Přivedla žebráka na mizinu“ — tak se jmenuje jedna z povídek Jana Nerudy. Vypráví se v ní o kruté pomstě skrze pomluvu. Žebrák pan Vojtíšek je prý ve skutečnosti zazobanec, který má za řekou na Františku dva domy a žebráním před malostranským svatým Mikulášem jen zneužívá dobroty a soucitu zdejších sousedů: „Darebák!“ A darebák také skončil, jak si darebáci zaslouží…

I dnešní bohaté době navzdory potkáváme nejen na Malé Straně množství pánů Vojtíšků. A stejně jako za časů Nerudových se leckdy šíří řeči o tom, že oni na tom zdaleka nejsou tak zle, jak se tváří. Že jde o prachsprosté nemakačenky, o podivíny, kterým se prostě líbí živořit a umírat někde pod mostem. Že je to jejich volba. Tak jakýpak s nimi soucit?

Lžichudí

Kdo je opravdově a počestně chudý, nám přece říká statistika. Český statistický úřad je nazývá „materiálně deprivovaní“. Deprivovaní jsou i tehdy, když nemají auto, telefon, nemohou si aspoň jednou ročně vyrazit na nejméně týdenní dovolenou a nemají maso k jídlu obden.

I nejedna radnice ochotně přizvukuje hlasu statistiků a veřejnosti, v čase jakýchkoliv blížících se voleb ještě ochotněji. Je přece třeba rozlišovat, kdo zaslouží soucit a pomoc a na koho je třeba se pořádně rozpřáhnout holí co nejpřísnějších vyhlášek.

Nápaditost při jejich sestavování někdy až vyráží dech, jakkoliv v lidové právní tvořivosti i bez toho ve světě nejspíš bezkonkurenčně vedeme.

„Nemakačenkům“ například leckterá vyhláška zakazuje povalovat se po trávnících v městských parcích, vůbec na zeleni. Bodejť, kam by chodili kadit pejsci těch počestných chudých?

Přibývá místních vyhlášek zakazujících pít alkohol na veřejnosti. Obezřetní radní přitom ale pamatují na výjimky při příležitosti různých kulturních akcí. Neradno se totiž dotknout cítění jejich většinových návštěvníků a kromě toho nežádoucí spodina zpravidla sama vycítí, že tam není příliš vítána.

A krátké jsou ty vyhlášky i na bujarou mládež, dávající mezi půlnocí a ránem spícím spoluobčanům velmi hlasitě najevo, že je taky na světě. Omladina se totiž počestně zpumprlíkuje zpravidla nikoliv na veřejném prostranství, nýbrž za dveřmi soukromých lokálů.

Ony ale ty vyhlášky tu a tam zakazují třeba i posadit se na chodník nebo na vyvýšený obrubník kolem květinových záhonků. Ještě aby nějaký ušmudlanec ten šutr umazal!

Městští strážníci leckdy slouží takové vyhlášce s nadšením, až nevšedním. V nejmenovaném městě tak z toho obrubníku natošup zvedli vlastní velitelku, tedy starostku, unavenou za horkého dne vláčením těžké tašky s nákupem. Naštěstí to dobře dopadlo, omluvili je, že byli noví a ještě se nestihli seznámit s podobou aktuálních představitelů města.

A se svou troškou do mlýna přišli dokonce konstruktéři laviček umísťovaných na veřejných místech. Leckde jsou rozděleny několika opěradly tak, aby se na nich nedalo ležet. Jo, holenku, spát z nouze na lavičce v parku nebo na nádraží, to se dalo tolerovat možná za chudých časů První republiky. Dnes takhle nikdo spát nemusí, a tak taky nebude.

Už jen čekám, kdy nějaká zvlášť novátorská místní vyhláška zakáže těm lžichudým třeba chůzi po chodníku, nebo vstup do obchodů mimo určenou denní dobu.