Komunální volby přinesly celou řadu překvapení, často příjemných pro občanskou společnost a zpravidla o to nepříjemnějších pro její dlouholeté nepřátele na radnicích po celé republice. Počáteční nadšení začne opadat, mladí aktivisté se začnou usazovat v každodennosti reálné komunální politiky a země bude s napětím sledovat, jestli „bude líp“, jestli byl establishment léta kibicován oprávněně.

Ještě jeden duch kromě ducha aktivismu a občanské obrody obcházel před volbami několik týdnů naši malou zemi: poctivý duch starého dobrého fašismu.

Úklid

Klíčovým tématem komunální voleb se stal „úklid“ v nejširším smyslu toho slova. A mluvit o úklidu politicky není totéž, co mluvit o úklidu v pokoji. Z historických zkušeností je evidentní, že to slovo neznamená ani tak úklid nečistot a odpadků, jako spíš očištění samotné symbolické reality spořádaných měšťáků.

Pokud učiníme předmětem politického dialogu samotné očišťování symbolické reality, dostaneme se na tenký led. Symbolický obraz světa je totiž tvořen především druhými lidmi. Pokud nám ten náš svět připadá nějakým způsobem kontaminovaný, pak to znamená, že se v něm vyskytují nežádoucí druzí.

Zatímco v tradičních těžebních regionech (na severu Čech či na Ostravsku) zůstali hlavními „znečišťovateli“ veřejného prostoru Romové (umně skrytí za všemožné eufemismy a zapuštění v pořádkumilovných volebních sloganech), v Praze pak předvolební univerzum ovládla útočná formace „živlů“ (jak je ve své kampani nazýval sociální demokrat Jiří Bodenlos) ve složení „narkoman, prostitutka, bezdomovec“.

Transporty a sběrná místa

Vroucí objetí pražských tradičních stran reprezentuje v této kauze kromě Bodenlose (a koneckonců celého jeho vypráskaného týmu ČSSD na Praze 4) rovněž Tomáš Holeček, kandidát ODS na starostu Prahy 9. U nejmenším velkoměstem otrkaného pravicového konzervativce bychom heslo „Osoby bez domova mimo obytné zóny“ mohli směle očekávat (pokud si přeci nezasluhuje zvláštní zacházení pracující třída, těžko si ho zaslouží smradlavá podtřída těch, kteří se odmítají podílet na akumulaci vůbec).

Po čtyřech letech tak bylo leckde možné znovu zaslechnout ozvěnu říšského Akčního plánu radního Jiřího Janečka (ODS), který chtěl ve jménu měšťácké čistoty vybudovat na kraji Prahy oplocené ghetto: „Na okraji Prahy, kde by nikomu nevadili, bychom zřídili sběrné místo pro ty, kdo se nikdy nezačlení. Svážel by je tam speciální mikrobus.“ Vyčlenění, transport, sběrné místo.

S velikým rozčarováním však musel sociálně smýšlející člověk sledovat, že rovněž některé organizace ČSSD zůstávají věrné nesmrtelnému prohlášení ex-senátorky Aleny Gajdůškové, podle níž „Sociální demokracie není stranou pro bezdomovce“. Catch-all tedy v sociálně-demokratickém pojetí zjevně znamená „podchytit“ jenom celou symbolicky očištěnou společnost. Voliči na Praze 4 odměnili ráznou kampaň oranžovo-hnědé party pouhými pěti mandáty ze šestačtyřiceti.

V Českých Budějovicích, Mostě a Ostravě letos poprvé kandidovala do zastupitelstev karikatura britských Toryů se společným ústředním programovým východiskem „vytlačování nepřizpůsobivých na periferii“. V Mostě získali Toryové 1,39 % za 9 728 hlasů (což je téměř o 5 000 méně než zaběhlá hnědota z DSSS). Českobudějovičtí Toryové se dostali na 2,47 % a to zejména sociálně-technokraticky formulovaným programem, který přeci jen nezneužívá romskou tématiku tak vehementně.

To ostravským billboardům Toryů vévodila zdaleka nejděsivější hesla „Ostrava nemusí být černá“ či „Konečně řešení“. Agresivní kampaň v kritickém regionu nakonec stačila na pouhých 1,81 %.

Provokace debilitou

Velikým extempore senátních voleb byla bezpochyby hodně propíraná kandidátka hnutí ANO na Praze 1 Laura Janáčková. Novináři ji označovali jako kandidátku kontroverzní, podle mě by jí však daleko více slušel přídomek „nesnesitelná“. Sama Janáčková se označovala za provokativní; musím uznat, že mě osobně provokovala vydatně.

Janáčková stihla za dva týdny své pražské kampaně nabídnout lehce znuděnému publiku senátních voleb hned několik kauz, což vůbec nekoreluje s tím, jak málo (čti vůbec) o ní bylo slyšet před těmito či jinými volbami. Pokud někdo paušálně označí osoby bez domova za neslušné, domnívám se, že to není ani tak provokativní, jako spíš mimořádně stupidní.

Agilní paní Laura stihla namíchnout nejprve genderisty (její billboard jí vynesl nominaci na Sexistické prasátečko), potom svou deklarovanou alma mater, aby konečně vytočila i všechny zbývající soudné lidi svým výrokem „Mým cílem je nekompromisně vyhnat narkomany, prostitutky a bezdomovce z našich ulic a náměstí a vrátit Prahu jejím slušným obyvatelům a návštěvníkům“. Z této nahnědlé rovnice tedy vyplývá, že podle Janáčkové je podmínkou slušnosti mít domov.

Znamená to, že slušnost je definována výhradně vlastnictvím nemovitosti, nebo je pro ty chudší z nás nějaká možnost vykoupit se ze své primordiální neslušnosti alespoň nějakou tou ponižující hypotékou?

Laura Janáčková byla zkrátka jednou z těch, kdo se nebáli využít pro svůj osobní prospěch všeobecný trend egoistické společnosti, v níž se lidé nezajímají o přesnější kontury osudů těch, kteří jim svou přítomností kazí tu jejich svobodnou představu vnějšího světa. Legenda, kterou Janáčková pod hlavičkou Babišova hnutí v kampani používala, koneckonců přiřazuje bezdomovcům samostatné logo mezi ostatním zlem.

Takhle snadno vrhne jedna ambiciózní žena bezdomovce do jednoho pytle s kriminálníky a za pomoci jednoho oligarchy zaplaví svou ubohou rétorikou veřejný prostor. Co na tom, že podle statistik Armády spásy vykazuje trestnou činnost jenom asi 5 % českých bezdomovců.

Sklop ušiska, fašisto!

Populistická kampaň s prvky sexismu a fašismu vynesla Lauře Janáčkové v senátním obvodu Praha 1 jen 4 189 hlasů, což znamenalo 13,26 % a až čtvrté místo. Ze všeho nejsmutnější na její krátké politické kariéře ovšem je, že ve svém obvodu prohrála i s Martinem Bursíkem, jehož kampaň mísila prvky zvířecí karikatury s bojem proti ruskému impériu.

Janáčková dokázala selhat i přesto, že kandidovala s podporou dnes (nota bene v Praze) takřka neporazitelného Andreje Babiše, a její kampaň tudíž nebyla odporně politická, ale čistě „makací“.

Skřítkové fašisti tedy před volbami vykukovali z mechů, po volbách však až na jednoho dělníka zase všichni sklopili ušiska a zalezli. Můžeme se tedy stále „konejšit“ tím, že dlouhodobé neschopnosti levice pracovat se sociální tématikou využívá bezobsažný miliardář.

Sama skrytost latentně fašistických a ostrakizujících hesel pak může být důkazem, že samotní populisté si jsou vědomi trvající anti-fašističnosti českého elektorátu a že to stále nemají tak úplně lehké. Nesmíme však zapomínat, že k volbám chodí třetina lidí. Ano, může být hůř.