Ať už pražská sociální demokracie usedne ve vedení města, nebo nikoliv, je nejvyšší čas, aby přestěhovala svůj sekretariát někam, kde se bude vyjímat lépe než v Lidovém domě, symbolu soc.dem. tradic a zásad. Příhodná by byla třeba Praha 6, ulice Ztracená, co by kamenem dohodil od ruzyňské věznice.

ČSSD v hlavní městě projevila možná odvahu, možná aroganci, možná necitlivost už ve chvíli, když do čela kandidátky postavila hlavní hvězdu „kulišské“ nemocniční aféry v Motole Miloslava Ludvíka a když další klíčovou tváří učinila volebního manažera, nepravomocně odsouzeného Karla Březinu. Přesto si myslím, že soustředit kritiku na tato dvě jména je poměrně laciné. O Ludvíkovi totiž můžeme také říct, že je úspěšný manažer, a o Březinovi, že je zkušený politik.

Problém pražské ČSSD se dá označit za genetický. Už dávno zapomněla, co ji odlišuje od politické pravice. I proto si mohla například ve čtvrtém obvodě dovolit vytáhnout do boje s „pouličními živly“. Víc než hodnotám rozumí pragmatismu, technologii moci. Rychlost, s jakou se mohla přetrhnout v gratulacích vítěznému hnutí ANO a v ochotě zasednout k jednacímu stolu, byla skoro až komická.

Když k jednacímu stolu usednou předsedové pražských organizací ČSSD a ANO, potkají se Karel Klíma a exsociální demokratka Radmila Kleslová, staří dobří známí, kteří Petru Hulinskému pomáhali kočírovat ČSSD už v temných dobách, kdy na Mariánském náměstí hnízdil Kolibřík. Od té doby se leccos změnilo - hlavně ODS, s níž si tehdy sociální demokraté tolik notovali, šla do kopru, ovšem pachuť dávných dob se vrací na jazyk nezvykle často.