Právě skončené komunální volby svádějí mnohé analytiky a komentátory k jednoznačným závěrům typu „přesvědčivé vítězství hnutí ANO“. Ve skutečnosti jsou výsledky voleb dosti nejednoznačné.

Především je nutné komunální volby analyzovat na různých úrovních: malých obcí, menších měst, velkých měst a Prahy (kde měly celopražské volby i charakter voleb krajských). Na každé této úrovni jsme byli svědky jiných přístupů voličů a z toho plynoucích odlišných výsledků.

Zatímco na úrovni malých obcí jednoznačně zvítězila sdružení nezávislých kandidátů a mezi politickými stranami lidovci, v menších městech si vedle nezávislých a lidovců počínala poměrně slušně i sociální demokracie. Ta zvítězila ve čtrnácti z celkového počtu sedmdesáti dvou měst v kategorii měst od patnácti tisíc do padesáti tisíc obyvatel.

Ve velkých městech jednoznačně kralovalo ANO, které vyhrálo v osmi krajských městech a hlavním městě Praze. Posbíralo nejvíce vítězství i v širší kategorii statutárních měst.

Zato ČSSD nedokázala vyhrát v žádném městě s populací nad sto tisíc obyvatel, a dokázala vyhrát jen ve dvou z dvanácti měst v kategorii od padesáti tisíc do sto tisíc obyvatel.

V přepočtu na procentní body vyhrálo zásluhou úspěchu ve velkých městech celostátně ANO, ale v součtu celostátně získaných mandátů skončilo až osmé. Porazily ho všechny parlamentní strany, s výjimkou TOP 09.

Opravdu vítězství ANO?

Mluvit tedy o vítězství ANO je problematické, neboť záleží na úhlu pohledu. V symbolické rovině lze o vítězství ANO mluvit, protože úspěch hnutí ve větších městech ukázal, že jeho kouzlo funguje nejen na úrovni celostátní politiky, ale i mezi obyvateli velkých a středně velkých měst napříč republikou.

Jenže se zároveň ukázalo, že to samé kouzlo buď nefunguje v menších městech a obcích, anebo že ANO zatím nedokázalo vybudovat místní organizační struktury. Nelze se ale pak nezeptat, proč tomu tak je.

Jistě k tomu přispívá relativní novost hnutí, a lze jistě přijmout argument, že ANO s postupem času asi pronikne i na nižší úrovně politiky. Lze ovšem též argumentovat, že ANO na nižší úrovně zatím neproniklo, protože je to hnutí kontrolované a vlastněné jedním mužem, který prostě nemůže být všude.

Andrej Babiš byl schopen dohlédnout na tvorbu kandidátek ve velkých městech, ale nebylo v jeho silách dohlížet na kandidátky na nižších úrovních. ANO tam tedy buď vůbec nekandidovalo, anebo nebylo schopné postavit lidi, za které by jeho vůdce mohl alespoň nějak ručit.

I ve velkých městech, kde ANO nakonec uspělo, zůstává otázkou, kdo jsou lidé, kteří za něj kandidovali a v mnoha případech uspěli. Můžeme tisíckrát kritizovat tradiční strany coby zkorumpované a zlenivělé, ale na jejich kandidátkách jsou lidé, kteří prošli nějakým srozumitelným výběrovým procesem, včetně toho, že se hlásí k určité politické ideologii.

V případě hnutí ANO máme co do činění s lidmi, kteří často naskočili do rozjetého vlaku Babišova úspěšného tažení bez jasného ideového profilu. Často prostě jen s vidinou „zaručeného“ úspěchu ve výtahu k moci jménem Babiš. Stejně jako Babiš se vesměs vymezovali proti tradičním stranám a opakovali formulky o odbornících i nutnosti boje s korupcí.

I proto budou jakékoliv koalice s ANO v městech, kde uspělo, vysoce riskantní. O skutečných záměrech i programu lidí zvolených za ANO prostě nikdo moc neví, což se může v každé koalici s ANO rychle ukázat jako destabilizující faktor.

Mluvit o vítězství ANO je problematické i proto, že v našem volebním systému je důležité nejen být první na pásce, ale také mít koaliční potenciál. Hnutí, které otevřeně pohrdá politickými stranami a kádruje je coby prý změny neschopné, může ale snadno skončit v izolaci.

Proč by se tradiční strany měly nechat hnutím ANO urážet a kádrovat? Na úrovni radnic a magistrátů přitom spolu klidně mohou spolupracovat strany s odlišnými ideologickými profily. Pro tradiční strany tak může být mnohem důležitější než ideologická příbuznost, když budou mít v koalici čitelné partnery. Což hnutí ANO rozhodně není.

Sdružení pro města a obce

Zajímavým fenoménem voleb byla i různá sdružení nezávislých. Ve skutečnosti se ve většině případů nejednalo o nepopsané listy papíru, ale o lidi, kteří dříve působili v politických stranách, s nimiž se z různých důvodů rozešli.

Tato sdružení vyhrála nejen v řadě menších měst i obcí, ale také v několika velkých městech, včetně Hradce Králové, Karlových varů nebo Liberce. Někteří analytici je přirovnávají k ANO, a dokonce sám Babiš tvrdil, že úspěch ANO otevřel dveře těmto „apolitickým“ hnutím.

Není to pravda. Na rozdíl od ANO totiž nejsou různá městská a místní sdružení, která uspěla, marketinkovým produktem jednoho velmi bohatého muže. Lidé, kteří je vedou, mají nějakou místní historii, jejich pohledy na řízeních daných měst a obcí jsou místním dobře známé. To se o řadě lidí zvolených za ANO nedá říct.

ČSSD prý doplatila na neshody

Jedním z mýtů, kterého se chytlo i vedení ČSSD, je tvrzení, že strana prý neuspěla ve velkých městech kvůli nejednotnosti a rozmíškám. Ty sice mohly hrát jistou roli, ale ČSSD si lže do kapsy, pokud zúží důvody svého neúspěchu jen na vnitrostranické neshody nebo naopak na obecná tvrzení, že v útlumu jsou všechny tradiční politické strany, které byly v posledních letech prý příliš zahleděné do sebe.

Zatímco jistá revolta voličů proti zavedeným stranám dál trvá, skutečností je, že ČSSD poztrácela přízeň obyvatel velkých a středně velkých měst, zatímco na nižších úrovních se zásadní revolta proti této „zavedené“ straně nekonala. To je také důvod, proč nakonec dopadla ČSSD v celkovém součtu hlasů i mandátů relativně dobře, jakkoliv ve srovnání s rokem 2010 přišla o více než osm set mandátů.

Jenže tyto mandáty ztrácela právě ve větších a středních městech — a to na úkor ANO. Vezmeme-li v úvahu, že značnou část voličstva ANO tvoří zklamaní bývalí voliči občanské pravice, a že navzdory jeho ideové rozmazanosti lze ANO charakterizovat jako umírněnou populistickou pravici, je zřejmé, že ČSSD prohrává ve velkých i středně velkých městech v obecné rovině s „pravicí“.

Tyto voliče lze popsat jako mladší, vzdělanější a kosmopolitně orientované. Ve větších městech, kam přicházejí za prací v nových odvětvích ekonomiky, začínají tvořit důležitou voličskou skupinu.

ČSSD si tedy potřebuje odpovědět na otázku, proč ji tito voliči nevolí. Jinými slovy: pokud nenajde ČSSD cestu k tomuto voličskému segmentu a nechá ho napospas tradičním pravicovým stranám i ANO, bude politicky dál chřadnout.

Spojovat politickou budoucnost s postaršími voliči v malých městech, které lze charakterizovat jako přívržence postkomunistické levice, je riskantní. Je to — i demograficky — část společnosti na ústupu. Právě místní a městské volby ukázaly, že ČSSD nedokáže oslovovat mladé lidi z „internetové“ generace.

ČSSD si nevystačí ani se sváděním viny na obecný odpor vůči tradičním stranám. Lidovci jsou tradiční strana, a přitom právě oni byli schopni konkurovat různým sdružením nezávislých v počtu získaných mandátů, kde ostatně porazili i ČSSD.

Jde tedy spíš o to, aby si ČSSD jasněji definovala „parketu“, z níž oslovuje voliče. Ta postkomunistická, z níž k voličům mluví nyní, se pomalu stává jevem minulosti, mladé lidi vesměs odpuzuje.

Mýtus o prý ne tak neúspěšné pravici

ODS i TOP 09 se pokoušely interpretovat volební výsledky jako údajně žádný velký neúspěch. Ve skutečnosti jsou jejich výsledky v proběhlých volbách potvrzením téměř totálního krachu těchto stran.

Poztrácely nejen tisíce mandátů i pozic na radnicích. I opticky potvrdily, že se jim nedaří se odrazit ode dna. Důvody jsou přitom v obou případech částečně stejné, ale i odlišné.

Stejné jsou v tom, že obě strany s sebou vlečou katastrofální dědictví Nečasovy vlády, a ODS též dědictví Klausových let, aniž by byly ochotné se s ním kriticky vypořádat. Dokud to neudělají a nepojmenují jasně chyby, od kterých se chtějí napříště distancovat, budou politicky strádat.

Různé jsou v tom, že zatímco ODS nemá v čele vůdce, kteří by dostatečně charismatičtí a přesvědčiví, aby dokázali stranu vymanit z tradičního „odéesáctví“, které většinu lidí irituje, a aby nastolili nový směr, TOP 09 má charismatické vůdce, kteří jsou ale takříkajíc „profláknutí“.

Karel Schwarzenberg politicky usychá, takže za stranu mluví Miroslav Kalousek. To je bezpochyby nejsilnější osobnost současné tradiční pravice u nás, jenže osobnost obtížená problematickou minulostí a tíhnoucí ke konfrontačním postojům. Strana přitom má, na rozdíl od ODS, několik zajímavých osobností, ale nechala je „odejít“ do Bruselu.

TOP 09 také trpí tím, že i dnes zůstává volební stranou, která nedokázala vybudovat husté a efektivní organizační struktury napříč republikou. Má viditelnou, i když problematickou dvojí hlavu (Schwarzenberg, Kalousek), ale nemá „tělo“.

ODS má rozvětvenou síť organizací, tedy poměrně robustní „tělo“, ale její „hlava“, ač momentálně patří významnému profesorovi, je politická mdlá a nepřesvědčivá.

Výsledky komunálních i senátních voleb ukázaly, že pokud obě strany poměrně rychle se sebou něco neudělají, mohou možná ze scény úplně zmizet. Potřebují nějaký nový impulz — a to jak v podobě nových tváří v jejich čele, tak v podobě „čerstvého“ programu, který by byl založen na kritické reflexi jejich minulých selhání.