Řekla bych, že dominantní vlastností obyvatele současného evropsky civilizovaného, globálně ovlivňovaného prostředí je krátkozrakost. Psycholog (a zřejmě volební poradce) radí „klaďte si jen krátkodobé, splnitelné cíle“. Banalitou a nedůležitostí problematiky, se kterou vystupují uchazeči o místa v pražském zastupitelstvu (včetně městských obvodů), jsem až šokována — opravdu jsou psí výkaly největší problém Prahy?

Můžeme společenskou nemoc zvanou korupce dát do souřadného spojení s uklizenými ulicemi? („Místo korupce uklizené ulice!“) Jaký smysl má předvolební prohlášení „Prostě to zařídíme, dohlédneme na to, uděláme to“? Máme si pod tím „prostě“ představovat, že už nebudeme potřebovat smlouvy, výpovědi nebo povolení? Vždyť „prostě“ nejde nic. Je to otrava, ale je to vlastnost právního státu, a tak to heslo zavání autoritářstvím a já se divím paní Krnáčové, že jí nevadí být vyfotografována vedle takové věty.

V našem obvodu, který do značné míry zaujímají sídliště, je letos jednoznačně dominantním tématem v komunálních volbách parkování. Na druhou stranu jakoby to ani téma nebylo - shodnou se na něm všechny politické strany, a tedy pokud jde o parkování, je úplně jedno, které straně člověk svůj hlas dá. Několik let mě téma parkování rozčilovalo, nepřipadalo mi tak důležité, ale za těch deset let, co na našem sídlišti bydlím, musím uznat, že problém to je.

Vysoké domy s mnoha byty byly stavěny v 70. letech 20. století v polích kolem Prahy (a všech českých měst) pro lidi, jejichž sociální status byl tehdy zhruba stejný. Lidé se lišili navenek vlastnictvím auta a většina ho neměla. V našem paneláku žije devadesát partají, které, naskládány úsporně nad a vedle sebe, zabírají prostor devítipatrového domu. Devadesát míst k parkování kolem samozřejmě není a nemůže být ani kolem ostatních domů, to by nikde nezůstal ani kousek trávníku, ani cestička.

Počet aut v domě ale stoupá, před několika lety, když ke mně přijela automobilizovaná návštěva, zaparkovala celkem bez problémů pod okny, zejména v neděli. Dnes to prakticky nejde, místo se sice najde, ale spíš v partiích, které bezprostředně s žádným domem nesouvisejí, kam tedy není z oken na auto vidět a odkud člověk musí k domu urazit kus cesty. To by snad ani tolik nevadilo, ale ono to jaksi vadí.

V tomto ohledu se situace v Praze za posledních dvacet pět let velice změnila, auto má dnes prakticky každý a právo na parkování pociťují majitelé aut jako jedno ze základních práv občanských. Vyřešit parkování na sídlištích se tak stalo volebním tématem.

Kdyby developeři nevěděli, že za parkování nikdo nechce platit, stavěli by parkovací domy místo soustav kanceláří, do kterých sotva hledají nájemce. Kdyby k tomu byla politická pobídka, možná by se toho někdo chopil. Jenže každý, kdo má auto, považuje za své samozřejmé právo zaparkovat ve volném prostoru bezplatně, asi tak, jako každý, kdo má děti, může bezplatně využívat dětské hřiště. Postupem času jsme z automobilu učinili obyvatele našich měst s vlastními právy. Individualismus a privatizace dosáhly svého.

Byli bychom dál, kdybychom více investovali do veřejné dopravy, kdyby už někde místo protivných autobusů, které na každém semaforu vlivem akcelerace kácí lidi k zemi, jezdily tramvaje, kdyby už byla trasa metra D. Kdyby byli lidé k používání veřejné dopravy motivováni.

Velké plochy parkovišť, zejména těch chráněných, obehnaných plotem, městskou sídlištní krajinu hyzdí, ničím nečleněné plochy vedle sebe stojících aut vypadají bezútěšně a kromě toho zabírají vyasfaltovanou plochu, na níž by jinak mohl být porost propouštějící vodu nebo by na něm mohlo něco rozumného stát.

A krajiny socialistických sídlišť jsou dnes už docela hezké, stromy vzrostly, trávníky se zelenají, lidé dokonce před vchody svých domů zakládají i květinové zahrádky. Ostatně — i podpora péče o zahrádky u paneláků by byla docela dobré téma pro komunální volby, například ve Vídni to tak mají, ale v městských částech Prahy takový bod programu nevidím.

Když tak přemýšlím na okraji Prahy o komunálních volbách, říkám si, že důležitým úkolem radnic obvodových městských částí je dohlédnout na to, aby se z těch čtvrtí nestala jen bezbřehá parkoviště pro ty, kteří přijíždějí do centra za prací — a že volební sliby některých stran k tomu míří.