Zákeřný virus obsesivní podnikatelské kreativity má další oběť. Je jím Luboš Boleček, který vsadil na osvědčený princip: inovativně recyklovat nějaký odpad, neřešit jeho příčiny a jen mírně pošolíchat důsledky. Boleček by tedy rád využil bezdomovce jako chodící hotspoty, které umožní lidem v okruhu dvaceti metrů bezplatné připojení k internetu. Zkrátka se s manažerskou inovací chopil něčeho, co by se jinak válelo na ulici a vytvořil z toho užitečnou službu. Win-win.

Bezdomovec bude mít své stanoviště, zde stráví celých osm hodin a za odměnu dostane jídlo, oblečení a přístřeší. Služba „Wifi 4 Life“ od bezdomovců ani nevyžaduje technické znalosti (které povětšinou postrádají) — jen si schovají krabičku s internetovým signálem do kapsy. Ti, kteří se „osvědčí“ posléze budou doporučeni jako možní zaměstnanci některé firmě.

Jistě, celý projekt se může jevit jako přičinlivý pokus o zapojení bezdomovců zpět do života. Ale bez zdůraznění kontextu a podstatných aspektů může vypadat třeba i gulag jako příjemný zájezd intelektuálů, kteří sdílejí stejné názory a kteří zde mají zajištěné bydlení i pracovní příležitosti. Je to vlastně taková dovolená, kde nemusí vykonávat spoustu každodenních povinností: dokonce i dopisy pro rodinu za ně napíší dozorci. Pro mnoho neoliberálních kazatelů by to zřejmě byla ztělesněná flákárna, za níž by měli být zúčastnění spíše vděční.

Společnost popatlaná džusem

Neměli bychom tedy příliš brzy podléhat kýčovitému nadšení, přestože většina potenciálních wifi-nosičů návrh uvítala. Díky internetu by totiž mohli snáze a častěji kontaktovat své rodiny. Souhlasili dokonce i bezdomovci na vozíčku (v rámci efektivního využití jejich možností, bych jim tedy na kolečka namontoval i dynamo, aby mohli při jízdě dobíjet mobily hipsterům z Vršovic). Problémem totiž je, že taková práce není skutečné zaměstnání.

↗

Ve Spojených státech se uskutečnila podobná iniciativa, ale za připojení se účtoval poplatek. Foto laptopmag.com

Ano, budou hákovat osm hodin, ale bez platu, pojištění a zaměstnaneckých výhod — s ničím takovým Bolečkův superplán nepočítá. Proč by ale za tuto činnost neměli dostávat běžnou gáži? Vždyť je to „práce jako každá jiná“. Dělají přesně to, co třeba reklamkáři nebo většina úředníků: sedí osm hodin na jednom místě a nerozumí tomu, co produkují.

Nehledě na to, že podle průzkumů pracuje člověk v kanceláři průměrně jen tři hodiny a zbytek lozí na netu. Činnost bezdomovců by ale vyžadovala mnohem větší nasazení: mnohdy by nemohli ani na záchod, protože týpek na lavičce ještě nedokončil svoje chatování, a kdyby se naštval, mohl by napsat stížnost. A to by znamenalo, že se bezdomovec „neosvědčil".

Bolečkova hurá akce tak jen podporuje pracující chudobu. Jedince na okraji nevtáhne do společnosti, ale utvrdí jejich tristní situaci vyloučených, s nimiž se nepočítá. Šance získat alespoň částečný úvazek, střechu nad hlavou nebo teplé jídlo, tedy věci, k nimž by měl mít každý občan přístup, budou nyní podmíněny těmi nejbizarnějšími okolnostmi: vše bude záviset na tom, zda se lidem na Karláku nebude sekat porno v mobilu.

Dotyční navíc nebudou mít ani čas hledat opravdovou práci nebo docházet na rekvalifikační kurzy. Vycházíme totiž z kalvinistické přesvědčení, že lidé na ulici si za vše mohou sami, protože málo makali. Ale když je naženeme do jakékoli činnosti, zachráníme je. „Hlavně, ať se hýbou.“

Je třeba si přiznat, že taková slepá skvrna v posuzování světa už téměř hraničí s Dunning-Krugerovým efektem: ten způsobuje naprosto zkreslené vidění skutečnosti. Výsledné hloupé postoje (jako třeba to, že bezdomovec se má víc snažit, protože ke štěstí mu schází jen a pouze větší zápal a píle) navíc většinou dotyčnému nelze vyvrátit — jeho mentální model reality je až příliš absurdní a houževnatý.

↗

Autoři projektu nabídnou místo mzdy stravenky, azylový dům a kapesné. Bezdomovci ale potřebují skutečné zaměstnání a vlastní bydlení. Foto izun.eu

Tak například McArthur Wheeler, nejslavnější příklad Dunning-Krugerova efektu, se rozhodl vykrást banku. Učinil to, ale policisté jej identifikovali na záběrech z kamer a zadrželi. Wheeler nemohl vyjít z údivu: byl prý přesvědčen o své neviditelnosti, protože si obličej pomazal džusem. Video z průmyslových kamer, na němž pobíhá mezi přepážkami, označil za podvrh. Celá naše společnost trpí Dunning-Krugerovým efektem a nevěří ve strukturální násilí, které žene desítky tisíc obyvatel pod most. Jsou pro nás téměř neviditelní, a to ani nejsou popatlaní šťávou.

O to častěji se ale systémové agrese dopouštíme. Kompulzivně a neodbytně pak vykonáváme řadu nesmyslných činností, abychom vytlačili ze zřetele pochybnosti o systému samém: upouštíme drobné na charitativní účely, ženeme bezdomovce do veřejně prospěšných prací nebo je angažujeme jako hotspoty. Vše potom vypadá mile, „svět je stále lepší“ a společenské trauma zase na chvíli utichne.

Nedotčena tak zůstává samotná struktura společnosti a její ekonomický princip, který zbavuje přístřeší další a další občany. Diskurz našich debat se vyhýbá nejen možnostem změny, ale i debatám o menších úpravách: o pečlivějším přerozdělení, dostupnosti nemovitostí, důstojnější mzdě a podobně. Globální tržní mechanismus ale především postrádá nástroje a důvody k předcházení bezdomovectví: není to lukrativní investice, nezvýší se tím efektivita, nesníží se tím náklady a podobně.

Nemůže ani poskytnout žádnou legitimizaci takového kroku, protože by si tím pod sebou podřezala větev: muselo by se totiž změnit samotné vládnoucí spojenectví konzervatismu a liberální ekonomie, které nadnárodní kapitál s nadšením vyvazuje z poslušnosti místních zákonů, ale na obyčejného dlužníka sesílá jařmo exekuce. Řešení bezdomovectví je zkrátka v rozporu s neoliberalismem.

Levicové utopie bývají vysmívány jako halucinování o světě, kde nikdo nemusí pracovat, protože každý má všeho dostatek. „Wifi 4 Life“ ovšem patří k současné pravicové utopii, která je přesným opakem: lidé pracují pořád, ale nemají nic.