Rok 2013 přinesl zcela zásadní strategický text v oblasti boje proti chudobě v České republice. Dlouho očekávaná Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020 se od podobných iniciativ liší kvalitou i hodnotami, z nichž vychází. 

Dokument byl zpracován ministerstvem práce a sociálních věcí a má shrnovat rozsáhlou strategii boje proti chudobě v ČR. Text spatřil světlo světa ke konci minulého roku, a rozšířením vnímání bezdomovectví za hranici pouhého „přespávání na ulici“ srší dobrou vůlí prohloubit komplexitu náhledu na problematiku osob bez domova. 

Je proto politováníhodné, že k popisu cílové skupiny autoři a autorky zvolili dlouhodobě ustálený výraz „bezdomovec“. Najdeme jej ve slovníku široké veřejnosti, lidí bez domova samotných, a poněkud překvapivě i u odborníků. Není bez souvislosti, že stejně tvrdošíjně je recyklována také představa, co slovo „bezdomovec“ znamená, jak tento člověk vypadá a čím se vyznačuje.

Koncepce si zcela správně všímá faktu, že „ve společnosti převládá velice kritický názor na bezdomovce“ (str. 41). Už se však nezamýšlí tolik nad tím, proč tomu tak je. Řešení, které je podle autorů „otázkou dlouhodobé práce skrze zviditelňování příkladů dobré praxe a cílené informační, osvětové a vzdělávací aktivity“ (str. 41) má své opodstatnění. Nicméně, nabízené strategii něco bolestně schází.

Citlivá a ohleduplná terminologie ve vztahu k lidem bez domova by měla být prvním logickým vykročením ke zlepšení jejich společenského obrazu. Autoři Koncepce nemusí pro inspiraci chodit daleko. Pasáže, jejich textu, které jsou přímým překladem materiálů FEANTSA (Evropská Federace Národních Organizací pracujících s bezdomovci), vždy mluví o „lidech či osobách bez domova“, zatímco úryvky z rukou českých autorů/ek sahají po výrazu „bezdomovec“.

Nejsem bezdomovec!

Když se organizace Jako doma v létě 2013 v rámci rozsáhlého kvalitativního výzkumu ptala žen bez domova, jak vnímají termíny „bezdomovec/bezdomovkyně“, cílová skupina se konsensuálně a striktně od slova distancovala. Tyto ženy, přestože podstoupily nedobrovolný pobyt na ulici, využívaly služby nocleháren a azylových domů, nemohly přijmout slovo bezdomovkyně za „své“.

Podle jejich představ se pojilo s obrazy špíny, opovržení, zimy, hladu, utrpení, opilého člověka a ztráty důstojnosti. Jinými slovy, bez ohledu na zažitou zkušenost, jejich představy o „bezdomovectví“ reprezentovaly spíše konvenční negativní společenské postoje.

Přičemž zůstává otázkou, zdali tyto ženy odmítly pojmenování „bezdomovkyně“ proto, že nesouhlasí s tímto (neadekvátním) nahlížením společnosti na osoby bez domova, anebo naopak proto, že se s jejich postoji ztotožňují. V každém případě, výraz bezdomovec/bezdomovkyně představuje problematický a poškozující aspekt identifikace lidí bez domova.

O lidech bez lidí

Anglický výraz „homeless“ má téměř vždy svého člověka, ženu, dítě, anebo osoby. Ve tvaru podstatného jména jej totiž nenajdete. A tak anglo-američtí „bezdomovci“ mají oproti těm českým jednu hodnotu navíc — jsou bez domova, ale současně i lidmi. Lidé jsou si, jak známo, na rozdíl od ne-lidí, obvykle vědomi svých práv, své situace a často vykazují zájem o její řešení.

Jakmile jsme však jako lidské bytosti degradováni na „bezdomovce“, ať už to znamená cokoliv, nelze se divit, že jsme boj o důstojný život mohli vzdát. Negativní konotace, které se s výrazem „bezdomovec“ pojí, vyživují nepřátelské představy o lidech bez domova. Záporný obraz potřebuje záporné pojmenování. Kruh se roztáčí, a debata o škodlivosti slova „bezdomovec“ by mohla dospět až k debatě o slepici a vejci.

V tomto kontextu je zajímavé, že autoři/autorky studie zmiňují nečinnost „bezdomovců“ a fakt, že „jejich zájmy hájí spíše aktéři než bezdomovci sami“, nicméně se nezamýšlí nad tím, co tuto pasivitu může zapříčinit.

Pasivitu osob bez domova způsobují i další faktory, ale nechuť ztotožnit se s termínem „bezdomovec“ je jedním z očividných. Pokud nedojde k identifikaci a akceptaci sebe samé/ho jako součásti určité skupiny, těžko lze očekávat aktivizaci a tím i hájení svých zájmů.

Menšiny bez domova

Dalším podstatným důvodem, proč je nutné termín „bezdomovec“ v odborné i laické debatě odmítnout nadobro, je jeho maskulinní forma. Podíl žen bez domova činí v ČR zhruba 21 % (čehož si text všímá) a neustále roste. Nelze tedy předstírat, že slovo „bezdomovec“ je adekvátní a inklusivní.

Samotný text Koncepce konceptualizuje heterogennost skupiny osob bez domova, zmiňuje minority a nutnost nahlížení jejich specifických potřeb. V Koncepci tak čteme o specifické situaci Romů, sledujeme okolnosti mladých gay mužů, lesbických žen a trans lidí, kteří se mohou setkat se ztrátou bydlení v důsledku rodinných konfliktů po sdělení své nekonformní genderové identity či sexuální orientace.

Přes schopnost citlivě nahlížet existenci různých minorit, Koncepce, nejen lingvisticky, zapomíná na existenci největší minority — na ženy. (Ačkoli ženy bez domova, a ženy obecně, nejsou malou skupinou, nesou rysy znevýhodněných skupiny, a proto je vnímám a v tomto textu popisuji jako minoritu). Přestože v kapitole věnující se struktuře bezdomovecké populace v ČR ženy zmíněny jsou, rozbor bariér ve využívání sociálních služeb již jejich potřeby v úvahu nebere.

Nicméně jsou to právě ženy, které ve svých výpovědích zmiňují zásadní překážky v přístupu ke službám pro lidi bez domova. Tyto překážky v sobě mohou nést i internalizovaný stud a neochotu žen do služeb vůbec vstupovat, ale také reflektují převahu mužů ve službách (a zároveň převahu služeb pro muže), jež je obtížně přijatelná pro ženy, které mají (v převážné většině) zkušenosti s násilím ze strany mužům a mužským prostředím se proto raději vyhýbají.

Chybějící genderově citlivý přístup v sociálních službách obecně pak odráží i pasáž Koncepce, která zmiňuje „sexuální násilí na bezdomovcích“, ačkoli ze statistik víme, že sexuální násilí je v naprosté většině případů pácháno na ženách.

Text Koncepce tak v mnohých ohledech následuje šlépěje generického nahlížení problematiky bezdomovectví v ČR a jinak propracovaný dokument limituje jeho vlastní terminologie.

Zrušit „bezdomovce“

Návrh Koncepce je nepochybně klíčovým a potřebným dokumentem pro řešení bezdomovectví a chudoby obecně. O to smutnější je fakt, že sahá k terminologii, která nejenže vzdala snahu o destigmatizaci osob bez domova, ale současně (nejen) lingvisticky upírá existenci ženám bez domova, jejich potřebám a specifické situaci, jenž se od situace mužů bez domova podstatně liší.

Přiznání různorodosti komunity osob bez domova přitom může obsáhnout jednoduchý výraz „lidé bez domova“ stejně tak jako jeho variace „osoby bez domova, ženy bez domova“. „Zlidštěná“ verze přitom nejen přizná existenci ženám, a dalším skupinám osob bez domova, ale může nabídnout i tolik potřebnou důstojnost těm, kteří a které se se slovem „bezdomovec“ ztotožnit nechtějí a nemohou.