Rok 2013 přinesl zcela zásadní strategický text v oblasti boje proti chudobě v České republice. Dlouho očekávaná Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020 se od podobných iniciativ liší kvalitou i hodnotami, z nichž vychází. 

Dokument byl zpracován ministerstvem práce a sociálních věcí a má shrnovat rozsáhlou strategii boje proti chudobě v ČR. Text spatřil světlo světa ke konci minulého roku, a rozšířením vnímání bezdomovectví za hranici pouhého „přespávání na ulici“ srší dobrou vůlí prohloubit komplexitu náhledu na problematiku osob bez domova. 

Je proto politováníhodné, že k popisu cílové skupiny autoři a autorky zvolili dlouhodobě ustálený výraz „bezdomovec“. Najdeme jej ve slovníku široké veřejnosti, lidí bez domova samotných, a poněkud překvapivě i u odborníků. Není bez souvislosti, že stejně tvrdošíjně je recyklována také představa, co slovo „bezdomovec“ znamená, jak tento člověk vypadá a čím se vyznačuje.

Koncepce si zcela správně všímá faktu, že „ve společnosti převládá velice kritický názor na bezdomovce“ (str. 41). Už se však nezamýšlí tolik nad tím, proč tomu tak je. Řešení, které je podle autorů „otázkou dlouhodobé práce skrze zviditelňování příkladů dobré praxe a cílené informační, osvětové a vzdělávací aktivity“ (str. 41) má své opodstatnění. Nicméně, nabízené strategii něco bolestně schází.

Citlivá a ohleduplná terminologie ve vztahu k lidem bez domova by měla být prvním logickým vykročením ke zlepšení jejich společenského obrazu. Autoři Koncepce nemusí pro inspiraci chodit daleko. Pasáže, jejich textu, které jsou přímým překladem materiálů FEANTSA (Evropská Federace Národních Organizací pracujících s bezdomovci), vždy mluví o „lidech či osobách bez domova“, zatímco úryvky z rukou českých autorů/ek sahají po výrazu „bezdomovec“.

Nejsem bezdomovec!

Když se organizace Jako doma v létě 2013 v rámci rozsáhlého kvalitativního výzkumu ptala žen bez domova, jak vnímají termíny „bezdomovec/bezdomovkyně“, cílová skupina se konsensuálně a striktně od slova distancovala. Tyto ženy, přestože podstoupily nedobrovolný pobyt na ulici, využívaly služby nocleháren a azylových domů, nemohly přijmout slovo bezdomovkyně za „své“.