Nezadržitelný růst životních nákladů a s nimi cen potravin týden co týden prodlužuje frontu žen před komunitním centrem na pražské Palmovce. Čekají na výdej potravinové pomoci. Zprvu jich přicházelo kolem čtyřiceti, posledně jsem vydal už 140 balíčků potravin. Poslední úterní fronta na jídlo jako by byla přímo ztělesněním nerovnosti.

V řadě stály seniorky, ženy se zdravotním postižením, z etnických menšin, maminky s malými dětmi. Všechny s sebou vláčí téměř viditelný hendikep — chudobu. Vím už, co jim udělá radost — avšak masa, ovoce a zeleniny není nikdy dost.

Dnes nacházejí v igelitce Nutellu, dvě jablka, jogurt, trochu včerejšího pečiva, pytlíky sladkostí a chipsy. Ještě přidávám granule těm, které doprovází pes. Kolegyně vydává hygienické vložky a inkontinenční pleny. Celé to trvá hodinu. Mezi vydáním balíčků stihnu opravit dvoje brýle a prohodit pár slov. „Mlíko dnes není?“ „K čemu je todleto?“ „Mohla bych vzít kamarádce, která nemůže chodit?“ Uteče to rychle.