Nezadržitelný růst životních nákladů a s nimi cen potravin týden co týden prodlužuje frontu žen před komunitním centrem na pražské Palmovce. Čekají na výdej potravinové pomoci. Zprvu jich přicházelo kolem čtyřiceti, posledně jsem vydal už 140 balíčků potravin. Poslední úterní fronta na jídlo jako by byla přímo ztělesněním nerovnosti.

V řadě stály seniorky, ženy se zdravotním postižením, z etnických menšin, maminky s malými dětmi. Všechny s sebou vláčí téměř viditelný hendikep — chudobu. Vím už, co jim udělá radost — avšak masa, ovoce a zeleniny není nikdy dost.

Dnes nacházejí v igelitce Nutellu, dvě jablka, jogurt, trochu včerejšího pečiva, pytlíky sladkostí a chipsy. Ještě přidávám granule těm, které doprovází pes. Kolegyně vydává hygienické vložky a inkontinenční pleny. Celé to trvá hodinu. Mezi vydáním balíčků stihnu opravit dvoje brýle a prohodit pár slov. „Mlíko dnes není?“ „K čemu je todleto?“ „Mohla bych vzít kamarádce, která nemůže chodit?“ Uteče to rychle.

Sklad je prázdný, fronta mizí a já dosedám na schody komunitního centra a obracím se k Marianě. Křehká hubená žena s ruským přízvukem dojídá jablko — je to, tuším, její dnešní první jídlo. Obvykle se nají až když dorazí k nám. „Cože? Jaké máme stravovací návyky? Co je to za blbost? Myslíš, že na tohle se dá zvyknout? Takhle jíst jsem si nenavykla nikdy.“

Její odpověď mi sebere vítr z plachet. Má pravdu. Nemusím se vlastně vůbec ptát, mám to denně před očima. Vím, co tyto ženy jedí, co by jíst chtěly a čeho se jim nedostává. „ Před rokem jsi mohl hlad zahnat kdykoliv, tu korunu na rohlík jsi splašil vždycky. Ale teď? Pět korun na pečivo jen tak nevyčaruješ,“ zní mi hlavou slova peer kolegyně, tedy kolegyně, která má sama přímou zkušenost s potravinovou nejistotou.

Hlad není fér

Potravinová nejistota je definována jako „nedostatek stálého přístupu k dostatečnému množství jídla pro aktivní a zdravý život“. Nízká potravinová bezpečnost znamená, že v průběhu daného roku dochází k několika situacím, kdy nejsou uspokojeny dietní nebo nutriční potřeby dané osoby z důvodu nedostatku finančních prostředků a jiných zdrojů.

V mnoha případech uvádějí lidé, kteří jsou v situaci nízké potravinové nejistoty, že vynechání jídla jeden nebo více dní je součástí jejich normálního života. Čilá Mariana, bývalá tlumočnice a průvodkyně, zná velmi nízkou potravinovou bezpečnost jako svoje boty.

Před očima mám však stále ještě frontu na jídlo a napadne mě, že je nemožné oddělit potravinovou nejistotu od nesčetných dalších problémů, které ovlivňují rodiny a společenství s nižšími příjmy, minority, ženy nebo samoživitele a samoživitelky. Důvod, proč menšinové komunity bojují s nedostatkem potravin, je jasný: chybí jim finance. Bez dostatku peněz nemohou zahnat hlad a zároveň mají omezené finanční prostředky na zaplacení nájmu, energií a dalších nezbytností.

V porovnání s průměrným mužem mají nižší plat nebo důchod a dost často dítě v samostatné péči nebo zhoršené zdraví. Problém se v poslední době stupňuje: víme že s postupující krizí životních nákladů se v České republice v posledních deseti měsících zvýšil počet lidí v příjmové chudobě z deseti na osmánct procent populace. Téměř pětina lidí u nás tak může v současnosti zažívat potravinovou nejistotu. Rozšířenost potravinové nejistoty v komunitách s nízkými příjmy je hrozbou pro zdraví stovek tisíc lidí v České republice.

Opravdu „civilizační choroby“?

Ptáme-li se, která onemocnění dospělých jsou významně ovlivněna kvalitou potravin, v první řadě uslyšíme nemoci jako cukrovka, kardiovaskulární choroby a obezita. Výskyt některých z nich je přitom v české populaci vyšší než ve většině Evropy.

Znovu se mi přitom vybavuje skladba dnešní fronty na jídlo. Mámy dnes doprovázelo minimálně pět dětí, ze sousedního bloku dorazily dokonce děti bez doprovodu. Co ony? Jak zničující je nedostatek kvalitních potravin pro jejich vývoj? Zahraniční studie ukazují, že děti narozené matkám bez přístupu ke kvalitnímu jídlu se častěji rodí s nízkou váhou a s vyššími predispozicemi k anémii a astmatu. Cukrovka, srdeční choroby, obezita, astma…

Nemůžu si nevšimnout, že ve výčtu nemocí se objevují takzvané „civilizační choroby“ či „choroby z blahobytu“. Zvláštní, současná blahobytná civilizace je prostředím, kde minority, lidé se zdravotním postižením, ženy nebo samoživitelé mají zhoršený přístup k plnohodnotné stravě. V údajném blahobytu nemají přístup ke kvalitním potravinám a to jim zhoršuje zdraví.

Zhoršené zdraví znamená, že nemohou konkurovat svým zdravějším protějškům na pracovním trhu. Tím roste riziko, že se z chudoby nevymaní a nebudou moci zajistit sobě a svým dětem kvalitní jídlo. Riziko onemocnění letí nahoru, konkurenceschopnost dolů, chudoba se zvyšuje, šance na změnu k lepšímu mizí… Není na čase přejmenovat „choroby z blahobytu“ na „choroby chudinské“?