Reality show už dávno nejsou jen formátem pro odpočinek. Využívají skutečné emoce, konflikty a často i sociální zoufalství jako surovinu pro zábavu. Účastníci těchto pořadů často pracují bez férových podmínek, jsou vystaveni psychickému tlaku a jejich zranitelnost bývá mediálně zpeněžena. Tuto rovinu neetického zacházení s účastníky ilustruje i případ, o němž nedávno informovala média — sebevražda policisty z Opavska, který se účastnil natáčení Výměny manželek. Podle soudu na něj režisér pořadu vyvíjel nátlak, aby pronesl rasistické výroky. Tato manipulace měla podle dostupných informací zásadní dopad na jeho psychický stav a tragické vyústění znovu otevřelo otázku etické odpovědnosti tvůrců.

Když se řekne televizní zábava, co všechno se pod tímto pojmem skrývá?

Je to velmi rozmanitá oblast a záleží, koho se zeptáte. Někteří ji plošně odsoudí jako součást masové kultury, která „vymývá mozky“, otupuje a zjednodušuje.

Jiný pohled, ke kterému se hlásím i já, vnímá televizní zábavu jako prostor mnoha možností. Může pomáhat divákům lépe porozumět různým tématům, a to způsobem, který je přínosný jak pro jednotlivce, tak pro společnost jako celek.

V čem konkrétně tento přínos spočívá?

Televizní zábava může podnítit přemýšlení. Témata, která například seriózní publicistika často zpracovává v intelektuálně neatraktivní podobě, přináší v jiném, srozumitelnějším formátu. Vezměme si třeba český seriál Ulice — ten se dotýká otázek genderu, vztahů v rodině, domácího násilí, sexuálních identit a dalších společenských problémů.

Rozumím tomu správně, že televizní zábava podle vás zpracovává společenská témata odlehčenou formou, takže je určitým obrazem společnosti?

Domnívám se, že ano. Samozřejmě to neplatí plošně pro všechny žánry a pořady — některé jsou v tomto směru podnětnější, jiné méně hodnotné. Ale i to je subjektivní. Co může jednomu připadat jako nenáročná odpočinková zábava, může u jiného vyvolat určitý podnět k zamyšlení.

A spadají sem i reality show?

Z hlediska formy televizní zábavy určitě ano. Reality show bývají často spojovány s negativními představami — ať už kvůli způsobu, jakým vznikají, nebo kvůli samotnému obsahu. I tady bych ale byla opatrná s plošným odsuzováním. I když nejsou vždy jednoznačně přínosné, často mají alespoň zajímavý sociální rozměr.

Pokud to shrneme — myslíte si tedy, že televizní zábava, včetně reality show, má své místo ve vysílání?

Stoprocentně. Televizní zábava do vysílání patří. Myšlenka, kterou nastínil Andrej Babiš — tedy že by se v rámci úspor mělo veřejnoprávní vysílání omezit jen na zpravodajství — je podle mě naprostým nepochopením smyslu veřejné služby. Podle této logiky by se zábava měla přenechat komerčním stanicím, protože údajně nenese společenský přesah. To je naprosto scestné.

Nemyslím si, že média lze dělit na „důležitá“, tedy ta, která se věnují domácí a zahraniční politice, a „bezvýznamná“. Média ve všech svých podobách pracují s mnoha tématy, tezemi a argumenty, které odhalují společenské jevy — často velmi politické povahy. Zábava je jedním z nástrojů, jak se do této debaty zapojit.

Reality show je zajímavý formát, se kterým televizní zábava pracuje. Co ale vlastně znamená „realita“ v reality show?

Pojem „reality“ v názvu tohoto žánru je výrazně přeceňovaný. Kvůli tomu kolem reality show vznikají naprosto nepřiměřená očekávání. Spojení s realitou je tu ve dvou omezených rovinách — pořady obvykle nemají předem daný scénář a vystupují v nich lidé, kteří nejsou profesionální herci. A to je v zásadě vše.

Dokumentární prvek, který si někteří s tímto formátem spojují, je velmi nespolehlivý. Nepracuje se s ním jako s prostředkem dokumentárního filmu a reality show ani nemají ambice, které dokumentární žánr běžně nese. Jen to, že kamera něco zaznamenává, ještě neznamená, že jde o dokumentární přístup. Jde spíš o určitý klam — klamání diváka.

Co nás v České republice vede ke sledování reality show?

V českém společenském kontextu, který se stále vyrovnává s dědictvím socialismu, se reality show staly nečekaně silnou podívanou. Nabízejí detailní pohled na téma, které u nás dlouho nebylo veřejně zpracováno — na chudobu. Sledujeme v nich nerovnosti, které jsme si možná předtím neuvědomovali. Objevujeme je. A to vzbuzuje silný zájem.

Jde tedy o určité třídní srovnávání? Když sledujeme třeba Výměnu manželek, porovnáváme se s lidmi, kteří žijí v těžších podmínkách. A když sledujeme formáty jako Bachelor nebo Love Island, kde vystupují stereotypně atraktivní lidé, toužíme žít jako oni?

Přesně tak. Tento způsob sledování — kde divák upřeně pozoruje druhé — bývá označován pojmem gaze. Třídní rovina toho pohledu je všudypřítomná, ale u nás je zvlášť vyhrocená. Reality televize tu vytvořila jakési jeviště společenského terénu, jehož výstřednosti působí nově, někdy až šokujícím dojmem.

Jaké etické problémy z toho plynou? Pořady jako Výměna manželek nebo Bachelor často těží z osobních problémů a konfliktů účastníků pro zábavu publika.

Etika médií popisuje několik oblastí, ve kterých reality show balancují na hraně — nebo ji už překračují. Jde například o vykořisťování, zneužívání, manipulaci, předstírání autenticity nebo normalizaci tzv. kultury dohledu — tedy představy, že je v pořádku být neustále sledován kamerami.

Účastníci jsou vykořisťováni například tím, jak jsou zobrazováni, jaké mají možnosti ovlivnit výslednou podobu pořadu a jak jsou v celém procesu postaveni. Vystupující často fungují jako zdroj prekarizované práce — jejich účast není honorovaná jako klasická mzda, ale spíš formou jednorázové, výjimečné odměny, která rozhodně není standardem.

O zneužívání se často mluví v souvislosti s dětmi, což je samozřejmě vážné téma, ale nesmí to zakrývat fakt, že ve zranitelné pozici jsou všichni účastníci — nejen děti, ale i dospělí. Základní vztah je zde výrazně asymetrický. Účastníci reality show nemají potřebné zkušenosti, neovládají pravidla mediální produkce a nemají kontrolu nad tím, co a jak bude odvysíláno. Oproti profesionálům jsou zkrátka mnohem zranitelnější.

Zmiňujete autenticitu. Do jaké míry je přijatelné — pokud vůbec — aby tvůrci pořadu vyvíjeli tlak na účastníky s cílem získat kontroverzní nebo dramatické záběry?

Není to přijatelné. Vyvíjet tlak na účastníky znamená porušit základní princip, že reality show fungují bez scénáře. Celý formát je postavený právě na absenci předem napsaného děje, tedy na tom, že neexistují pevně dané dialogy nebo repliky.

Scénář v tomto případě chápeme spíš jako projev tvůrčí strategie — a ta se může projevovat různě. Existují postupy, které sice nejsou formálně scénářem, ale fakticky naplňují tutéž funkci: realizují předem připravenou vizi toho, co se má odehrát. Často vidíme scény, kde to vypadá, že účastníci někde stranou spontánně hovoří. Jenže ve skutečnosti často odpovídají na předem položené otázky. Vzniká tím iluze monologu, ale je to dialog s někým za kamerou.

Tlak se navíc může projevovat mnohem brutálněji — formou nátlaku, popichování, nenápadných i přímých výzev. Jeden z respondentů mi například popsal situaci, kdy ho někdo ze štábu pobízel, aby urazil druhého účastníka: „Řekni, že je tlustá.“ On to odmítl. Byl to sebevědomý, finančně zajištěný člověk, který se do pořadu přihlásil spíš ze zvědavosti, aby pochopil, jak televize funguje. Měl dostatek vnitřní opory, aby odolal, a dokonce pohrozil, že nechá smlouvu zkontrolovat právníkem. Ale většina lidí takovou sílu nebo zázemí nemá. A rozhodně není jejich povinností mít takovou míru resilience, aby dokázali v mocensky nerovné situaci ustát podobný nátlak.

Jaká je tedy zodpovědnost televizních stanic a producentů při zajištění psychického zdraví a bezpečí účastníků — během natáčení i po něm?

Mám pocit, že se produkce často „zaklínají“ přítomností psychologa, což ale vnímám jako určitý alibismus. Přítomnost psychologa není zázračné řešení. Jistě, psycholog může být přítomen před natáčením, může vést rozhovory, působit podpůrně — ale tlak na co nejnižší náklady je takový, že není prostor pro každodenní intenzivní terapeutickou péči nebo třeba několik týdnů trvající skupinová setkání.

Nevím, jak je to dnes, ale ještě před pár lety se v akademické literatuře objevila zmínka o smlouvě s MTV, která unikla na veřejnost. V podstatě tam stálo, že i kdyby se účastník během natáčení „ocitl v pekle“, je to jeho zodpovědnost. Možná se dnes smlouvy formulují ohleduplněji, ale producenti jsou i tak velmi dobře právně chránění proti různým formám příkoří, které mohou účastníci během pořadu zažít.

Režisér Samuel Jaško, autor reality show Love Island, v rozhovoru pro DVTV uvedl, že každý tvůrce by měl mít jasně vymezené hranice morálky a etiky. Není ale problém právě v tom, že neexistuje jednotný etický rámec, podle kterého by se měly podobné pořady řídit? Například nějaký závazný etický kodex?

Rozhodně by měl existovat. Je to otázka pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, ale také pro samotné tvůrce reality pořadů. V tomto směru už probíhaly určité diskuse. V roce 2021 proběhla písemná komunikace mezi kanceláří veřejného ochránce práv — konkrétně s tehdejší zástupkyní ombudsmana, paní Šimůnkovou, a jejími kolegy — a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Tato iniciativa vzešla přímo z úřadu ombudsmana, který začal z vlastní vůle zkoumat, jak Rada zpracovává stížnosti diváků na některé problematické momenty ve Výměně manželek.

Nešlo sice o systematickou práci na etickém kodexu, ale byl to krok směrem k něčemu, čemu říkáme regulace — a ta je projevem zodpovědnosti médií, nikoli projevem cenzury. Byl to dobrý směr, ale zatím šlo jen o drobný posun bez konkrétního výsledku.

Zmiňovala jste, že v otázce etického rámce reality show zatím dochází jen k dílčím krokům bez konkrétního výsledku. Ve Výměně manželek často vystupují i nezletilé děti, které jsou přímými svědky konfliktních a psychicky náročných situací. Jejich vystavení kamerám přitom může mít dlouhodobé následky — od narušení soukromí až po šikanu mezi vrstevníky. Jak je možné, že systém ochrany dětí v ČR nedokáže na tyto situace adekvátně reagovat?

Přesně toho se týkala ona výměna dopisů mezi kanceláří ombudsmana a tehdejším předsedou Rady. Šlo o epizody, ve kterých byly děti vystavené situacím ohrožujícím jejich psychický i morální vývoj, jako je domácí násilí, verbální agrese, opilství. Bylo zjevné, že děti byly bezprostředními účastníky těchto scén.

Rada tehdy zareagovala velmi vyhýbavě. Na sdělení od ochránce práv odpověděla tím, že celou věc zredukovala na „výskyt sprostých slov“ a například nadměrné zobrazování pití piva. To pak komunikovala směrem k TV Nova jako hlavní problém. Co se týče dětí, Rada uvedla, že to není její kompetence a že ochranu dětí má řešit výhradně Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Jako laik vnímám jako problém především to, že v České republice v podstatě neexistují jiné struktury, které by se dětskou ochranou v televizním obsahu zabývaly.

V situaci, kdy v ČR chybí účinné mechanismy ochrany nejzranitelnějších účastníků, vyvstává i širší etická otázka: Jak vnímáte to, že se například ve Výměně manželek ekonomické zoufalství lidí stává předmětem mediální zábavy?

Současné koncepce mediální etiky tohle téma většinou nezahrnují, ale v jiných oblastech mediálních studií se mu věnuje poměrně hodně pozornosti. Tyto analýzy často hovoří o hyenismu a parazitování na nejsugestivnějších obrazech chudoby a zoufalství. Jedna studie například popisuje, jak kamery záměrně vyhledávají záběry nedostatečné hygieny nebo jiných forem „nedostatku“. Zkrátka záběr, který se „dobře prodá“.

Kde tedy leží hranice mezi dobrovolnou účastí a vykořisťováním, když mediální produkce využívá účastníky z nižších socioekonomických vrstev jako levnou pracovní sílu k tvorbě obsahu?

Ve většině případů je účast v reality show formou vykořisťování. Ekonomicky totiž celý systém reality televize stojí na využívání neplacené nebo nedostatečně placené práce. Účastníci — bez ohledu na to, zda pocházejí z deprivovaného prostředí či nikoliv — se přímo podílejí na radikálním snižování produkčních nákladů. Současně ovšem přispívají k dramatickému nárůstu zisku.

Pozoruhodné je, že si mnoho účastníků tento aspekt vůbec neuvědomuje. Rozhodně jim to ale nevyčítám — spíše to chápu jako důsledek prostředí, ve kterém byli socializováni. Žijeme ve společnosti, která potlačuje diskurz o práci, férových podmínkách, a schopnosti rozpoznat určité aktivity jako legitimní pracovní výkon, který by měl být adekvátně ohodnocen.

Jakým způsobem by měla být upravena legislativa nebo regulace, aby se zamezilo zneužívání finanční tísně účastníků při tvorbě televizní „zábavy“?

Můžeme si o tom zatím spíš jen snít. Férový přístup by ale rozhodně zahrnoval uzavírání pracovních smluv nebo alespoň dohod o provedení práce. Dnes je situace taková, že práce účastníků je buď vůbec neodměňovaná, nebo se vytváří iluze vysoké odměny.

Například ve Výměně manželek je aktuální honorář 150 tisíc korun. Pro mnoho lidí, kteří žijí v podobné situaci jako účastníci pořadu, to může působit jako obrovská částka. Mají pocit, že dostali výjimečnou příležitost, a dokonce jsou vděční, že jim bylo umožněno „zúčastnit se“. Vnímají to jako snadný a výhodný zisk.

Jenže tato odměna není spojena s žádným sociálním nebo zdravotním pojištěním, dovolenou ani jinými základními pracovními právy. Z pohledu pracovního práva je to naprosto nefunkční a z morálního hlediska velmi problematické.

Jak mohou diváci k těmto pořadům přistupovat kriticky? Jakou roli v tom hraje mediální gramotnost?

Na první pohled to tak nevypadá — zvlášť když sledujeme diskuse na sociálních sítích. Tam jsou reakce diváků často silně necitlivé a útočné, mnozí se přidávají k zostuzování, a ještě ho prohlubují — prostřednictvím urážek, dehonestace, ponižování.

Na druhou stranu ale zároveň sledujeme i opačný vývoj. Diváci si začínají více uvědomovat, že pořady tohoto typu zviditelňují téma sociálních nerovností. Reality televize tak — byť možná nechtěně — umožnila některým lidem lépe pochopit určité společenské mechanismy.

Například díky těmto pořadům se diváci dozvídají, jak fungují exekuce, jak vypadá život v materiálním nedostatku nebo jaké jsou důsledky dlouhodobého vyloučení. Reality show se tak spolu s dalšími procesy stávají výkladní skříní důsledků života na okraji kapitalistické společnosti.

FATIMA RAHIMI