Jednou z hlavních událostí posledních dní byla volba generálního ředitele České televize poté, co byl odvolán Jan Souček. Ačkoli veřejností tato událost moc nehýbe, jde o jeden z nejzásadnějších momentů z hlediska formování terénu politické soutěže, který ovlivní budoucí podobu naší společnosti. Dění v České televizi by nikdo z nás neměl nechat bez povšimnutí.

Veřejnoprávní média si lidé v České republice spojují s programy, jako jsou Události a komentáře, pořady pro děti, hokejové zápasy během mistrovství světa nebo každoročně nová vánoční pohádka. Ale všechna média bez rozdílu formy představují také mocenské nástroje, a to ve dvojí podobě.

Za prvé určují témata společenské debaty tím, že se některým tématům věnují více a jiným méně. Volba témat — takzvaný agenda setting — má přitom zásadní důsledky pro politický vývoj společnosti, protože odlišné strany těží z odlišných témat. Tak například pravici prospívá řešení byrokracie podnikatelů, levici různé ekonomické nespravedlnosti, ekologickému hnutí informace o klimatické krizi, stejně jako antikorupčním hnutím témata spojená s korupcí. Můžeme tak říci, že média rozdávají v rámci politické soutěže na hrací stůl karty, se kterými pak musejí politici hrát.

Druhá mocenská rovina médií je spojena s kontrolou politické soutěže. Prostřednictvím svých — investigativních — reportérů se podílejí na kontrole politiků a nutí je chovat se podle zákonů, ale také podle očekávání společnosti.

Ačkoli oba výše popsané mocenské momenty nalezneme u všech médií, veřejnoprávní média se od těch soukromých liší tím, že podléhají veřejné kontrole a představují etalon nezávislosti. To činí veřejnoprávní média nenahraditelnými, protože oproti soukromým médiím zde nehrozí, že by do výkonu práce redakcí zasahovaly politické zájmy vlastníka.

To dnes už není samozřejmostí ani u nejprestižnějších soukromých médií ve světě. Například Jeff Bezos veřejně oznámil, že jeho noviny The Washingon Post budou obhajovat volné trhy a individuální svobody. V živé paměti také je, jak se ohnul před Donaldem Trumpem. Redakce všech soukromých médií budou mít tedy tendenci pojednávat o dění z hlediska zájmů majitelů.

Nemusí ani existovat nic jako jasný příkaz k něčemu podobnému, pud sebezáchovy redaktorů vede k autocenzuře a nepříjemná témata budou jednoduše daleko menší prioritou. Pracovníci veřejnoprávních médií se nemusí něčeho podobného obávat a mohou zpracovávat jakákoli témata. Ani oni přitom ale nejsou bez omezení.

Bariéru ohraničující témata, kterými se zabývají, tvoří jejich ideologické názory. Koneckonců, média kritizují to, co z jejich pohledu představuje odchýlení od optimálního stavu, přičemž jeho stanovení je věcí ideologie pozorovatele.

Rady spravující veřejnoprávní média by si měly být takovéto situace vědomy a zajišťovat ve vysílání vyváženost: každému relevantnímu názoru má být dopřána pozornost. V praxi to není jednoduché a sama Česká televize má v tomto bodě rezervy, které však lze napravit.

Veřejnoprávní média v době oligarchie

Jedním z problému naší společnosti je vysoká koncentrovanost vlastnictví soukromých médií v rukou několika málo velkopodnikatelů, kteří tak vedle své nesmírné ekonomické moci disponují i mocí určovat agendu a podle svých zájmů směřovat informování společnosti. Právě proto jsou veřejnoprávní média ještě zásadnější, protože jsou jedinou silou reálně disponující dostatečnými zdroji na kontrolu elit naší společnosti.

Mnozí politici tedy mají dobrý důvod nemít veřejnoprávní média v lásce. A právě takto je třeba chápat požadavky snažící se podřídit veřejnoprávní média pod kontrolu konkrétní politické reprezentace buď jejich zestátněním, anebo změnou jejich financování tak, aby záviselo na rozhodnutí politiků.

Výsledkem má být, aby se veřejnoprávní média stala nástrojem politického boje v rukou konkrétní vládnoucí většiny. To povede ke zhoršení kontroly politické soutěže a tím i demokracie. Případné zkrocení veřejnoprávních médií se tedy bude dít na úkor celku společnosti.

4. října tohoto roku se uzavřou volební místnosti, a ještě do večera se dozvíme výsledky. S největší pravděpodobností zvítězí současná opozice, která nahradí současnou vládní koalici. Je zřejmé, že součástí boje mezi vládou a opozicí je i střet o obsazení šéfa České televize, které volí parlamentem vybíraná osmnáctičlenná Rada. Jde o rozložení moci s výhledem na několik let do budoucnosti.

Vyhrocenost situace v České televizi je odrazem změn v politické atmosféře v Poslanecké sněmovně. Před vzestupem ANO formoval politiku souboj mezi ODS a ČSSD. Ačkoli se obě strany shodly v jen málo věcech, politický střet dokázaly udržovat v jistých mezích.

Jejich ochota dodržovat jisté nepsané dohody byla dána také tím, že ani jedna z nich nedokázala dlouhodobě dominovat politické scéně, takže pokud by jedna strana začala mýtit členy druhé strany na ministerstvech a jiných pozicích, mohla očekávat, že se jí s velkou pravděpodobností stane to samé po příštích volbách.

Relativní vyrovnanost sil obou dříve dominantních sil je nutila k vzájemné, alespoň dílčí, slušnosti. Současná politická situace se však od minulosti liší. Hnutí ANO převyšuje v předvolebních volebních výzkumech nejen ODS, ale celé SPOLU a opozice jako celek je mnohem silnější než vláda.

Současná vládní koalice získala většinu v Poslanecké sněmovně jen v důsledku propadnutí velkého množství hlasů a výsledek z před čtyř let se už zřejmě nebude opakovat. Političtí aktéři podle toho jednají. Navíc vztahy mezi vládou a opozicí jsou skutečně velice špatné.

Členy parlamentu nerozdělují pouze stranická trika, ale také vyhrocené osobní vztahy mezi členy vládnoucí koalice a vedením ANO. Současná mocenská konstelace zkrátka způsobuje, že konflikty jsou vyostřenější než za dob ČSSD a ODS a za této situace je každá pozice cennější.

Vedení České televize představuje strategickou kótu zápasu o rozložení moci s dlouhodobými dopady na kvalitu a vývoj politické soutěže. Ať se nám to líbí, nebo ne, Česká televize je totiž mocenským nástrojem se všemi důsledky, které z toho vyplývají. A české společnosti se bohužel nejspíše vymstí, že současná vládní koalice nedokázala nezávislost veřejnoprávních médií lépe pojistit.