V žebříčku svobody médií sestaveném Reportéry bez hranic se Česká republika v tomto roce umístila na desátém místě. Organizace ocenila, že v ČR stále existuje značná pluralita médií a že pokusy politické moci omezovat jejich svobodu jsou relativně vzácné.

Otázkou však zůstává, jak stabilní tato situace je. Podíváme-li se totiž na vlastnickou strukturu a trendy v české mediální krajině, je zřejmé, že u nás bohužel existují nemalé předpoklady k tomu, aby se česká média vydala směrem, který nyní vidíme kupříkladu v USA. Tedy k sílícím zásahům politické moci do svobody slova, spojenými s eliminací nepohodlných novinářů.

Nemalá část dosavadní značné plurality českých médií souvisí se dvěma faktory. Jedním je existence zatím ještě robustních veřejnoprávních médií. A druhým skutečnost, že ačkoliv většina médií je nyní ve vlastnictví českých miliardářů a jejich firem, tato oligarchická vrstva se zatím nedokázala spojit a spolupracovat. Mezi bohatými vlastníky soukromých médií přetrvává cosi jako soutěž, jež zaručuje, že si většinou nejdou navzájem na ruku.

Americký příklad

Taková situace ale existovala dlouho i v USA. Donald Trump ovšem ve svém druhém prezidentském mandátu velmi rychle k němu dříve kritická média s pomocí různých metod — včetně hrozeb a nátlaku — donutil přinejmenším k tomu, aby kritické postoje k němu utlumila.

Trumpův Bílý dům dokázal s pomocí výrazného snížení federálního financování Korporace pro veřejné vysílání ve velmi krátké době zničit veřejnou celostátní rozhlasovou stanici National Public Radio (NPR) a veřejnou televizní stanici Public Broadcasting Service (PBS). Obě instituce byly přitom dlouhodobě považovány za nedotknutelné.

Řadu mediálních organizací přinutil změnit tón jejich publicistiky s pomocí žalob na jejich údajnou neobjektivitu nebo šíření nepravd. Ačkoliv tyto žaloby byly neopodstatněné, organizace jako televize CBS nebo ABC se s Trumpem raději dohodly na mimosoudním vyrovnání. Proto, že jejich vlastníkům Bílý dům nepřímo hrozil tím, že Federální vysílací komise nemusí schválit jejich významné akvizice v hodnotě miliard dolarů, anebo jim rovnou odebere licence.

Možnost, že by mocné organizace, jako jsou Paramount nebo Disney, přišly o velké peníze v podobě zmařených akvizic, byly i za vyhazovy komiků Stephena Colberta a Jimmyho Kimmela. A peníze byly nakonec i za obnovením Kimmelovy noční mediální show společností Disney, protože ta kvůli bojkotu svých programů po vyhazovu Kimmela přišla během několika dnů o miliardy dolarů.

Trump také vyvíjí s pomocí žalob tlak na ty přední deníky, které se — na rozdíl třeba od The Los Angeles Times a The Washington Post — nepoddaly. Kvůli reportážím, které souvisejí s kauzou Jeffreyho Epsteina, žaluje Trump The Wall Street Journal a The New York Times o miliardy dolarů.

Deníky se budou soudně bránit, ale to, co Trump ve válce s americkými médii rozpoutal, už vedlo na straně řady médií k jakési „předběžné opatrnosti“. Někteří prominentní novináři, kteří byli známí kritikou Trumpa, dokonce za nevysvětlených okolností odešli i z mediálních organizací, které si vůči Bílému domu zatím udržují nezávislost.

Jak silná jsou česká veřejnoprávní média

Ani česká veřejnoprávní média nejsou v bezpečí. Lídr hnutí ANO Andrej Babiš na ně opakovaně útočí s tím, že jsou neobjektivní — navzdory tomu, že s pomocí spřízněných členů Rady České televize dokáže už teď vyvíjet na veřejnoprávní televizi nemalý tlak. Zákon také nutí česká veřejnoprávní média, aby zvaly do svých diskusních pořadů zástupce politických stran podle klíče odvozeného od jejich zastoupení v parlamentu.

Přesto to Babišovi a představitelům nesystémových stran, jako je hnutí Svoboda a přímá demokracie, nestačí. Mluví o cenzuře a volají po změně financování veřejnoprávních médií tak, aby místo koncesionářských poplatků převzal jejich financování stát. Netřeba zdůrazňovat, že je tomu tak proto, že stát, v jehož čele po příštích volbách mohou stanout právě tyto strany, by pak měl mnohem větší slovo v tom, co veřejnoprávní média vysílají.

Lze zaslechnout i výzvy k privatizaci veřejnoprávních médií, což by znamenalo, že se i ony fakticky stanou součástí trhu, který neovládá nikdo jiný než miliardáři.

Babiš a další politici v současné opozici ale tak drastické kroky ani podnikat nemusí. Pokud totiž budou mít v Poslanecké sněmovně většinu, mohou převzít kontrolu nad mediálními radami. Do čela veřejnoprávních institucí pak budou moct dosadit výhradně svoje lidi.

Soukromá média

Lze samozřejmě argumentovat, že pokud by hlavní média u nás — i po případné privatizaci těch veřejnoprávních — zůstala v rukou miliardářů, kteří nemají stejné politické cíle, a budou tudíž mezí sebou dál soutěžit, nezbytná míra plurality zůstane zachována.

Jenže to není jisté. Hlavním zájmem bohatých jedinců i finančních skupin je totiž zisk a ekonomický úspěch. A i když kupříkladu Babiš v roli premiéra nebude mít kvůli řadě existujících a zatím fungujících ústavních pojistek takové mocenské nástroje jako Trump v USA, nelze zaručit, že spojení ekonomické a politické moci nedokáže tentokrát využít k tlaku na soukromá média lépe než v minulosti.

Během svého předchozího působení v čele vlády se Babiš spokojil s tím, že vlastnil vydavatelství Mafra, v jehož rámci působily dva významné celostátní deníky, některé časopisy, rozhlasová stanice a několik zábavních televizních stanic. Mafry se nyní kvůli nové právní úpravě zbavil, ale nový majitel, jímž se stal miliardář Karel Pražák, nijak nezměnil k Babišovi vstřícný „editoriální“ tón. O důvodech lze jen spekulovat.

Podle některých zpráv se nyní rodí plán na spojení Mafry s vydavatelským domem Vltava Labe Media, který ovládá miliardář Marek Dospiva. Do jeho vydavatelství patří regionální deníky a časopisy. Pokud si nově vzniklý mediální gigant zachová stejný tón, který ve vztahu k Babišovi uplatňuje Mafra, i poté, co se jí formálně vzdal, bude to znamenat nemalé posílení jeho politického vlivu.

Jaký je vztah dalších miliardářů, kteří vlastní významná média, k Babišovi, je předmětem častých spekulací. Pokud by kupříkladu roli hlídacího psa po jeho návratu do premiérské funkce plnila nejvlivnější soukromá televizní stanice, Nova TV, kterou vlastní skupina PPF, těžko by se mohl dopouštět excesů, kterých jsme svědky v případě Trumpa.

Jenže vztah mezi Babišem a touto skupinou je nejasný. Jako premiér bude navíc mít v rukou řadu nástrojů, jak mocným finančním skupinám usnadňovat, anebo naopak znepříjemňovat podnikání.

Významnou skupinou je kupříkladu skupina J&T slovenského podnikatele Patrika Tkáče, který je minoritním vlastníkem mediální skupinu Czech Media Invest. Tu ovládá miliardář Daniel Křetínský, který má prostřednictvím organizací Czech News Center a Czech Radio Center pod kontrolou řadu deníků a rozhlasových stanic. Mezi miliardáře, kteří podnikají i na poli médií, pak patří také Zdeněk Bakala, (Economia), Ivo Lukačovič (Seznam), nebo Ivan Zach (skupina Prima).

Miliardář Marek Španěl pro změnu vlastní Echo24 a Parlamentní listy. Netají se svým skepticismem vůči liberální demokracii a volá dokonce — stejně jako některé nacionálně populistické a extrémistické politické subjekty, které se zřejmě dostanou do Sněmovny — po změně režimu. Konzervativní média podporuje i kontroverzní miliardář Pavel Tykač, který se také stále více angažuje v politice.

Názorové rozdíly mezi liberálně laděným Zdeňkem Bakalou a podnikateli s nacionálně-konzervativními názory jsou však propastné, a jsou proto snad zárukou toho, že přinejmenším po nějakou dobu zůstane v Bakalově impériu zachován mediální liberálně-demokratický střed.

Někteří jiní podnikatelé, kteří k liberálnímu středu dříve patřili, se ale posouvají k více konzervativním pohledům. Nedá se vyloučit, že se jejich pohledy na politiku a roli médií mohou nakonec protnout s Babišovým nacionálním konzervativismem, který si oligarcha náhle osvojil po prohraných prezidentských volbách.

Koncentrace majetku

Česká republika patří v mezinárodních přehledech mezi země s jednou z nejvyšších koncentrací majetku v rukou úzké skupiny lidí. Zhruba 20 procent nejbohatších vlastní 80 procent veškerého majetku v zemi. To Českou republiku řadí hned za Rusko, Turecko a Švédsko — před Spojené státy.

Jak vidíme v případě Švédska, lze velkou koncentraci majetku v rukou úzké skupiny lidí silnými demokratickými mechanismy a účinnou daňovou politikou krotit. A nejbohatším lze také různými způsoby bránit v tom, aby ovládli média. U nás tomu tak ale není. Od společné vlády oligarchů nás proto zatím odděluje jen zmíněná skutečnost, že mají rozdílné zájmy.

Jistá míra vzájemné soutěže mezi miliardáři, kteří ovládají přední média, se ale klidně může zhroutit kvůli společným ekonomickým zájmům nebo kvůli odporu k politice Evropské unie. Šance, že u nás vznikne společná mediální fronta, která bude sloužit národně-konzervativně orientované politické moci reprezentované někým, jako je Babiš, není bohužel úplně zanedbatelná.