Rozhovor s vědcem: Potřebujeme přísnější postihy dezinformátorů
Vojtěch PetrůFilosof Tomáš Koblížek z Akademie věd v rozhovoru vysvětluje, proč jsou dezinformace rizikem pro svobodnou společnost, a hodnotí také, jak si v boji proti nim počínala Fialova vláda.
Co to je dezinformace? Je to prostá lež?
Samozřejmě existují dezinformace, které takto fungují. Říkáme o nich, že jsou takzvaně paradigmatické. Příkladem takové dezinformační zprávy může být tvrzení šířené ruskou stranou, že při masakru v ukrajinské Buči v roce 2022 nevraždila ruská, ale ukrajinská armáda. Cílem zde bylo obelhávat, přesvědčovat o nepravdě.
Ale dezinformace mohou mít i jiné cíle. Často může jít jen o to, abyste nějaké pravdě věřit přestali. Pokud se vrátím k příkladu masakru v Buči, cílem nemusí být nutně to, aby někdo uvěřil lži, že desítky lidí zavraždili sami Ukrajinci, ale aby někdo přestal věřit ověřenému tvrzení, že vraždili Rusové. Takový člověk si pak řekne: Kdo ví, jak to vlastně celé bylo… I toto je běžný a dobře popsaný cíl dezinformačních kampaní.
Čili významnou funkcí dezinformací je vyvolat pochybnosti. O co dalšího může jít?
Dalším hojně zkoumaným cílem dezinformací je manipulace s pozorností. Dezinformační kampaně vás často chtějí odvést prostřednictvím nějakého šokujícího tvrzení od tématu, o němž se aktuálně hodně mluví a které je pro někoho nepříjemné.
Například Donald Trump běžně přerušuje debatu o svých politických či ekonomických neúspěších nějakou šokující zprávou o migrantech či Demokratické straně. Cílem je vyvolat velké vášně a diskusi, přičemž ale nejde o to, aby publikum o něčem přesvědčil, ale aby odvedl pozornost od svých nezdarů. Jen na okraj dodám, že podle průzkumů šokující zprávy přitahují pozornost, i když nevzbuzují důvěru. K odlákání pozornosti nemusíte být důvěryhodní.
Plyne z toho mimochodem i podstatný závěr ohledně smyslu a dopadu fact-checkingu, tedy ověřování informací.
Ano?
Fact-checking je sice důležitým nástrojem, ale občas nemusí být šťastné ho využít. Namíří totiž na dezinformaci pozornost, o niž její šiřitel usiloval. Podle průzkumů se navíc někdy stává, že si lidé z fact-checkingu pamatují dezinformaci, ale ne informace, které ji vyvracejí.
Filosof zaměřující se na témata, v nichž se filosofie jazyka překrývá s politickou filosofií a etikou, jako jsou hate speech, dezinformace, propaganda, cenzura a svoboda slova. Zabývá se také propojováním filozofie, datové analýzy a experimentálního výzkumu.
Působí na Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky. Dříve byl hostujícím vědeckým pracovníkem v badatelských centrech na École normale supérieure a CNRS v Paříži.
Už jsme se dotkli lží. Lze podle vás definovat pravdu?
Nejobecnější definicí pravdy je, že se jedná o shodu mezi tvrzením a skutečností, o níž něco tvrdíme.
Můžeme definovat, kde končí názor — byť třeba kontroverzní —, a kde už začíná dezinformace či manipulace?
Otázka, co je třeba lživá poplašná zpráva a co ještě vyjádření názoru, u nás byla hojně diskutována v souvislosti s případem aktivisty Ladislava Vrabela. Ten byl souzen za tvrzení, že se Česká republika chystá napadnout Rusko jadernými zbraněmi. Jeho trest za šíření poplašné zprávy letos v březnu zrušil Ústavní soud.
Jedním z bodů Vrabelovy obhajoby bylo, že šlo o nadsázku, přesněji, že chtěl pouze vyjádřit nesouhlas s militarizací České republiky. To je klasický způsob, jak lze vyslovenou dezinformaci zpětně bagatelizovat jako pouhý „názor“.
Formálně vzato Vrabelovo tvrzení mohlo zahrnovat názorovou složku, ale stále platí, že zahrnovalo i tvrzení o skutečnosti, které bylo nepravdivé: Česká republika žádný útok na Rusko naplánovala. Tedy názor a dezinformace se nevylučují, mohou koexistovat v jedné zprávě. To, že pan Vrabel vyjadřoval nějaký svůj názor, neznamená, že zároveň nešířil dezinformaci, která mohla lidi v jeho kruhu mobilizovat. Nesl za to odpovědnost.
Mohou vůbec konspirační narativy existovat bez vazby na realitu? Neplatí náhodou, že bez reálně pociťovaného strachu a skutečných problémů by konspirace nemohly být životaschopné? Mohly mít například dezinformace týkající se údajně sledovacích funkcích očkování proti covidu kořen v obavách z pronikání digitálních korporací do našich soukromí?
Jedinec podléhá dezinformacím vždy vlivem více faktorů. Někteří komentátoři dnes rádi pracují s výkladem, podle něhož jsou dezinformace příznakem socioekonomických problémů. Uvažují tak, že pokud zlepšíme ekonomické zázemí lidí v nižších vrstvách, nebudou tak frustrovaní ze svého postavení a následně se stanou odolnějšími vůči dezinformacím. Šiřitelé dezinformací totiž nebudou moci za viníka jejich osobní situace označit skupiny, na něž je třeba zaměřit svůj hněv. Typicky na jiné etnikum.
Podobně jsem zaznamenal teorii, že obavám z manipulace volebními výsledky by se dalo předejít otevřenějším a reprezentativnějším volebním systémem. Toto všechno ale neplatí.
Víme proč?
Výzkumy ukazují, že podléhání dezinformacím není jen „symptomem“ nějakého společenského problému či politické nespokojenosti. Víra v dezinformace je dána souhrou velkého množství předpokladů. Důležitou roli při podléhání dezinformacím hraje psychologie.
Bezpochyby zajímavé a významné téma, je dobře že se ho redakce DR ujala. Nicméně - k tézím zde vysloveným je nutno připojit několik kritických poznámek.
Je v každém případě nutno ocenit, že zde vůbec byla tematizována (možná) souvislost mezi náchylností k uvěření dezinformacím na straně jedné, a mezi socioekonomickou situací na straně druhé. Tedy - že zde bylo popatřeno i na objektivní podmíněnost existence tohoto fenoménu, a že zde nebyly pouze pěstovány věčné stížnosti na "dezoláty".
Nicméně: jak zde na jedné straně tyto objektivní podmíněnosti byly uvedeny, tak na druhé straně přizvaný odborník jejich působnost paušálně zamítl. Aniž by pro tento svůj kategorický soud uvedl nějaké konkrétní důvody. Víceméně jediným jeho argumentem v uvedeném ohledu bylo, když na přímo položenou otázku "takže sociální spravedlnost ani dokonalejší volební systém v boji s dezinformacemi nejsou spásonosné?" podal odpověď: "Bohužel ne. Tento názor považuji za ničím nepodložený optimismus."
Totiž - kauzální souvislost bezpochyby skutečně není tak lineárně jednoduchá, že by postačilo dejme tomu zmenšit sociální rozdíly ve společnosti nebo dokonce pouze nějakým způsobem transformovat volební systém, aby hned vzápětí dramaticky poklesla náchylnost určitých částí populace k víře dezinformacím. Takto triviálně jednoduše komplexita společenských vztahů skutečně nefunguje.
Ale podívejme se na celou záležitost z opačné strany. Podle pohledu T. Kožíška by se tedy v tom případě muselo jednat o čistě psychologickou záležitost, kterou není možno zásadně ovlivnit vnějšími (společenskými) faktory. Jenže - existuje toto psychické rozpoložení jednotlivých osob skutečně naprosto autonomně, nezávisle od vnějšího prostředí? Je přece už naprosto obecně akceptovaným poznatkem moderních sociálně psychologických věd, že je tomu přesně naopak, tedy že psychika jednotlivce je velmi úzce svázána se společenským prostředím ve kterém daný jedinec žije.
Položme tedy otázku takto: skutečně nebude jedinec, který žije v nejistých, až přímo existenčně ohrožujících materiálních, sociálních podmínkách, nebude signifikantně náchylnější k tomu uvěřit v pravdivost pochybných zpráv a zvěstí nežli někdo, komu je dopřáno žit v zabezpečených, zajištěných materiálních podmínkách jeho života?
Nebude někdo, kdo žije ve společnosti celkově destabilizované, vnitřně nesourodé, až přímo názorově rozvrácené, nebude takový jedinec náchylnější k víře v pochybné výklady světa nežli někdo, kdo žije ve společnosti vnitřně stabilizované, názorově homogenní, spravující své záležitosti věcným a racionálním způsobem?
Bez nějakých složitých výzkumů je možno se vší oprávněností vyslovit předpoklad, že přece jenom existuje úzká souvislost mezi (deformovaným) socioekonomickým prostředím, a mezi mírou podléhání určitých částí populace stejně tak deformovaným výkladům světa.
----------------------------------------
Tolik tedy všeobecně; a nyní se podívejme konkrétněji, jaký je vlastně konkrétní charakter naší aktuálně přítomné socioekonomické skutečnosti. Klasicky se totiž celý problém dezinformací staví tak, jako by zde na jedné straně byl nějaký "rozumný", solidní, o své občany řádně pečující stát, a na straně druhé - za daných okolností vlastně zcela nepochopitelné - "úlety" oněch skupin dezolátů a jejich dezinformátorů. Realita bude ale asi poněkud jiná.
Připomeňme si ještě jednou: vůči všem těmto "fake news" bude zjevně mnohem více imunní někdo, komu je dopřáno žít ve stabilních osobních a společenských podmínkách, kdo s nadějí může hledět do budoucnosti, a který může oprávněně chovat důvěru ve svou vládu, respektive ve své politické představitele vůbec. Jenže - jaká je vlastní realita našeho světa?
Že se - pod údery hrozící klimatické krize - víceméně zcela zhroutil bývalý technooptimismus minulých století, tento fakt je dnes už zcela obecně známou záležitostí. K tomu ale přistupuje ještě celá řada faktorů dalších.
Za prvé: spolu s tímto ryze ekologickým pesimismem jde ruku v ruce i pesimismus, respektive nejistota materiální; nikdo si nemůže být v časech turbulentních změn být jistý svou vlastní profesní, materiální budoucností.
Ale navíc: liberální demokracie nemá ve svém ideovém arzenálu prakticky naprosto nic, čím by mohla tuto ztrátu dosavadního technooptimismu a materiálního konzumerismu kompenzovat. Neustálé žonglování údajnou "svobodou" se v konfrontaci s těmito zcela reálnými hrozbami jeví být čím dál tím více pouhým ideologickým balastem. Lidé jsou čistě existenčně znejistělí, otřesení; a to je pak živná půda pro náchylnost k "alternativním" výkladům objektivně deformované skutečnosti.
Dále. Bylo uvedeno, že míra náchylnosti vůči dezinformacím bude o to menší, čím více se běžný občan bude moci spoléhat na odpovědnost a pravdomluvnost svých politických představitelů. Jenže - jaká může být míra této důvěry za podmínek takového politického uspořádání, kde politikové různých táborů se navzájem neustále osočují ze lží a podvodů, kde se stalo už všeobecně zažitou normou, že zvolení představitelé neplní své předvolební sliby?...
Ještě dlouhou chvíli by bylo možno pokračovat tímto způsobem; ale teď už je možno naprosto jednoznačně konstatovat: onen standardně prezentovaný obraz, jako by zde na straně jedné stál nějaký "rozumný stát" s odpovědnými, důvěryhodnými politiky, a na straně druhé jacísi dezoláti s jejich nepochopitelnými sklony k víře v dezinformace, takovýto obraz je zcela zásadně klamný.
Je nám v současné době žít ve společenském, politickém i geopolitickém prostředí, které je samo o sobě deformované, patologické, znejišťující a budící nedůvěru. Jak je pak možno od běžného občana vůbec možno právem očekávat, že bude stále ještě věřit politickým představitelům tohoto deformovaného systému, a že si nebude hledat své vlastní "alternativní" výklady světa?...
.. tu ochranu před dezinformacemi, v situaci, kdy třeba Česká televize a další státní či veřejné instituce otevřeně popírají a dezinformují ohledně genocidy Palestinců.
Vidíme to i v Německu, kde jsou zákony určené k potírání popírání holokaustu zneužívány k potírání odpůrců genocidy.
Chci říct, alkohol je metla lidstva, ale prohibice jako sociální experiment byla horší. Nepotřebujeme, myslím, nový selhavší sociální experiment s omezením svobody slova.
Pan Koblížek by měl konkretizovat, v čem vidí - pro svou osobu - nebezpečí dezinformací. Já myslím, že stále platí přísloví "sticks and stones may break my bones, but words will never hurt me".
V demokracii se musíme s bizarními názory vyrovnat diskusí. Nevím, jak jinak by to bylo možné s demokracií skloubit.