Co to je dezinformace? Je to prostá lež?

Samozřejmě existují dezinformace, které takto fungují. Říkáme o nich, že jsou takzvaně paradigmatické. Příkladem takové dezinformační zprávy může být tvrzení šířené ruskou stranou, že při masakru v ukrajinské Buči v roce 2022 nevraždila ruská, ale ukrajinská armáda. Cílem zde bylo obelhávat, přesvědčovat o nepravdě.

Ale dezinformace mohou mít i jiné cíle. Často může jít jen o to, abyste nějaké pravdě věřit přestali. Pokud se vrátím k příkladu masakru v Buči, cílem nemusí být nutně to, aby někdo uvěřil lži, že desítky lidí zavraždili sami Ukrajinci, ale aby někdo přestal věřit ověřenému tvrzení, že vraždili Rusové. Takový člověk si pak řekne: Kdo ví, jak to vlastně celé bylo… I toto je běžný a dobře popsaný cíl dezinformačních kampaní.

Čili významnou funkcí dezinformací je vyvolat pochybnosti. O co dalšího může jít?

Dalším hojně zkoumaným cílem dezinformací je manipulace s pozorností. Dezinformační kampaně vás často chtějí odvést prostřednictvím nějakého šokujícího tvrzení od tématu, o němž se aktuálně hodně mluví a které je pro někoho nepříjemné.

Například Donald Trump běžně přerušuje debatu o svých politických či ekonomických neúspěších nějakou šokující zprávou o migrantech či Demokratické straně. Cílem je vyvolat velké vášně a diskusi, přičemž ale nejde o to, aby publikum o něčem přesvědčil, ale aby odvedl pozornost od svých nezdarů. Jen na okraj dodám, že podle průzkumů šokující zprávy přitahují pozornost, i když nevzbuzují důvěru. K odlákání pozornosti nemusíte být důvěryhodní.

Plyne z toho mimochodem i podstatný závěr ohledně smyslu a dopadu fact-checkingu, tedy ověřování informací.

Ano?

Fact-checking je sice důležitým nástrojem, ale občas nemusí být šťastné ho využít. Namíří totiž na dezinformaci pozornost, o niž její šiřitel usiloval. Podle průzkumů se navíc někdy stává, že si lidé z fact-checkingu pamatují dezinformaci, ale ne informace, které ji vyvracejí.

Už jsme se dotkli lží. Lze podle vás definovat pravdu?

Nejobecnější definicí pravdy je, že se jedná o shodu mezi tvrzením a skutečností, o níž něco tvrdíme.

Můžeme definovat, kde končí názor — byť třeba kontroverzní —, a kde už začíná dezinformace či manipulace?

Otázka, co je třeba lživá poplašná zpráva a co ještě vyjádření názoru, u nás byla hojně diskutována v souvislosti s případem aktivisty Ladislava Vrabela. Ten byl souzen za tvrzení, že se Česká republika chystá napadnout Rusko jadernými zbraněmi. Jeho trest za šíření poplašné zprávy letos v březnu zrušil Ústavní soud.

Jedním z bodů Vrabelovy obhajoby bylo, že šlo o nadsázku, přesněji, že chtěl pouze vyjádřit nesouhlas s militarizací České republiky. To je klasický způsob, jak lze vyslovenou dezinformaci zpětně bagatelizovat jako pouhý „názor“.

Formálně vzato Vrabelovo tvrzení mohlo zahrnovat názorovou složku, ale stále platí, že zahrnovalo i tvrzení o skutečnosti, které bylo nepravdivé: Česká republika žádný útok na Rusko naplánovala. Tedy názor a dezinformace se nevylučují, mohou koexistovat v jedné zprávě. To, že pan Vrabel vyjadřoval nějaký svůj názor, neznamená, že zároveň nešířil dezinformaci, která mohla lidi v jeho kruhu mobilizovat. Nesl za to odpovědnost.

Mohou vůbec konspirační narativy existovat bez vazby na realitu? Neplatí náhodou, že bez reálně pociťovaného strachu a skutečných problémů by konspirace nemohly být životaschopné? Mohly mít například dezinformace týkající se údajně sledovacích funkcích očkování proti covidu kořen v obavách z pronikání digitálních korporací do našich soukromí?

Jedinec podléhá dezinformacím vždy vlivem více faktorů. Někteří komentátoři dnes rádi pracují s výkladem, podle něhož jsou dezinformace příznakem socioekonomických problémů. Uvažují tak, že pokud zlepšíme ekonomické zázemí lidí v nižších vrstvách, nebudou tak frustrovaní ze svého postavení a následně se stanou odolnějšími vůči dezinformacím. Šiřitelé dezinformací totiž nebudou moci za viníka jejich osobní situace označit skupiny, na něž je třeba zaměřit svůj hněv. Typicky na jiné etnikum.

Podobně jsem zaznamenal teorii, že obavám z manipulace volebními výsledky by se dalo předejít otevřenějším a reprezentativnějším volebním systémem. Toto všechno ale neplatí.

Víme proč?

Výzkumy ukazují, že podléhání dezinformacím není jen „symptomem“ nějakého společenského problému či politické nespokojenosti. Víra v dezinformace je dána souhrou velkého množství předpokladů. Důležitou roli při podléhání dezinformacím hraje psychologie.

Někdo má větší tendence ke konspiračnímu myšlení nebo má problém uvěřit v náhodu či souhrou okolností. Takový člověk pak pátrá po nějakém skrytém záměru.

Pokud se stane, že tímto člověkem preferovaná strana výrazně prohraje volby, hledá za tím zlovolné spolčení někoho, kdo volbami manipuloval. Mluví se zde o takzvaném intencionálním zkreslení — a těchto zkreslení je celá řada. Mohou jim přitom podléhat i lidé dobře společensky situovaní nebo lidé s dobrým vzděláním.

Dalším, v tomto případě technickým faktorem je, že spoustu zpráv nyní konzumujeme v digitálním prostředí. Zde naše víra v nějakou dezinformaci může narůstat spolu s množstvím podpůrných reakcí či lajků, které tato informace dostala od lidí z našeho okolí. Pomáhá také, pokud je dezinformace sdílena někým, koho známe a komu důvěřujeme.

Takže sociální spravedlnost ani dokonalejší volební systém v boji s dezinformacemi nejsou spásonosné?

Bohužel ne. Tento názor považuji za ničím nepodložený optimismus.

Jakou roli v šíření dezinformací hraje polarizace ve společnosti?

Jde o významný faktor podporující šíření manipulativních zpráv. Průzkumy uvádějí, že pokud se výrazně identifikujeme s nějakou skupinou, máme větší tendenci od ní nekriticky přijímat informace: pravdu i dezinformace.

Příznivci Ruska či Vladimira Putina některým dezinformacím nejen nutně věří, ale především dávají jejich sdílením najevo sounáležitost s určitou skupinou. Jinými slovy, součástí skupinové identity je to, že přijímáte určitý typ informací z nějakého vám blízkého zdroje, zatímco informace přicházející z opačného tábora automaticky chápete jako nepravdivé.

Například konzervativci mají někdy tendenci nekriticky přijímat zprávy popírající existenci klimatických změn. Ale třeba i liberálové po teroristických útocích 11. září snadno přijímali a šířili dezinformaci, že za útoky ve skutečnosti stojí Bushova administrativa.

V tomto smyslu se také používá označení „postfaktická doba“. Lidé přijímají informace podle toho, odkud pocházejí, ne podle toho, zda odpovídají faktům.

Je boj proti dezinformacím důležitý? Představují hrozbu pro společnost?

Teoreticky by každé české ministerstvo mohlo mít oddělení pro potírání dezinformací. V každé sféře našeho života, kterou skladba ministerstev nějak pokrývá, mohou dezinformace působit výraznou škodu. Dezinformace mohou být rizikem pro veřejné zdraví či bezpečnost České republiky.

Falešné informace o různých menšinách, třeba o LGBTQ komunitě a údajném nebezpečí, které představuje pro děti, mohou podněcovat nenávist či násilí vůči těmto lidem. Už jsem také zmínil dezinformace o klimatu, které podkopávají úsilí o klimaticky zodpovědnou politiku. Řečeno lapidárně: snad neexistuje sféra, kde dezinformace nemohou způsobit vážnou újmu.

Z toho však vyplývá, že lidé různé politické orientace mohou mít různé zájmy na jejich potírání. Dezinformace totiž mohou podporovat jejich politické cíle.

Myslím, že by bylo namístě téma dezinformací vnímat méně politicky a identitárně. Dnes se často setkávám s názorem, že člověk, který se proti dezinformacím staví, je automaticky chápán jako pravicový liberál nebo fanoušek současné vlády, která se tomuto tématu věnuje. Toto vnímání dezinformací u nás v letech 2022 a 2023 vedlo k pozoruhodným politickým jevům.

Například někteří příznivci levice vytvářeli při ostřelování tématu boje s dezinformacemi překvapivé koalice s alternativní pravicovou scénou: argumenty, že jde o pouhé názory, bylo slyšet z obou stran, které se navzájem podporovaly.

Někteří příznivci politické levice problém dezinformací vnímali právě jako agendu aktuální vlády, proti níž měli tendenci se vymezit, nikoli šířeji jako fenomén, s nímž se pojí rizika třeba i pro menšiny nebo zmíněnou environmentální politiku.

Mandát této vlády se chýlí ke konci, vidíte v této oblasti či v jejím vnímání napříč politickým spektrem vy sám nějaký posun?

Změna určitě nastala v souvislosti s loňským neschválením Istanbulské úmluvy v Senátu a s debatou, která tento proces provázela. I mnozí příznivci politické levice si uvědomili, že dezinformace jsou reálný problém, nejen konstrukt využívaný pro nálepkování nepohodlných názorů. Tedy že mají vliv třeba i na zákonodárce, kteří rozhodují o úmluvě o potírání násilí na ženách.

Rád bych k tomu dodal, že ať už jsme napravo, či nalevo, progresivní, či konzervativní, všichni chceme mít kvalitní informace a nechceme být manipulováni. Dobrou cestou k tomu je téma dezinformací nezlehčovat a dezinformace přestat označovat za pouhé názory.

Jak moc je vlastně dezinformacemi zasažena česká společnost? Bezpečnostní informační služba ve výroční zprávě za loňský rok uvedla, že vliv dezinformací byl stagnující a společensky omezený.

Když se zabýváme vlivem dezinformací, často jej hodnotíme podle procenta lidí, kteří uvěřili nějakým nepravdám: kolik lidí podlehlo nepravdám o škodlivosti vakcín? Tím ale redukujeme cíle dezinformací na pouhé přesvědčení někoho o nepravdě.

Už jsme si ale řekli, že cílem dezinformací může také být vyvolat v nás skepticismus, pocit, že nikdo neví, „jak to vlastně bylo“, že je pravda nedosažitelná, případně odklonit naši pozornost jinam.

Z toho důvodu mám pochybnosti o postoji, že problém s dezinformacemi je prezentován příliš alarmisticky, protože jim přece věří jen malé procento lidí, Víme, kolik lidí se kvůli zahlcení dezinformacemi přestalo zabývat tím, jak je to s válkou na Ukrajině? Víme, u kolika lidí bylo manipulováno s pozorností?

Je to zároveň metodologické otázka, jak vlastně ke zkoumání dezinformací přistupovat, abychom zachytili celou šíři škod — a neomezovali se jen na počet oklamaných.

Jak se díváte na restriktivní přístup k dezinformacím? Je dobrým řešením vypínání webů nebo souzení lidí, jako je aktivista Ladislav Vrabel?

Tím se dotýkáme otázky svobody slova, přesněji otázky, zda se tohoto ideálu při omezování dezinformací nevzdáváme. Argumenty, že nemáme dezinformace omezovat a spíše je vyvracet, jsou časté: údajně tak zachováme svobodu slova. Podle mého názoru to neplatí, protože dezinformace ve skutečnosti svobodnou debatu podrývají.

Svobodná diskuse spočívá v tom, že v ní svobodně vyjadřujete vlastní názor. Pokud ale necháte volnou ruku trollům, snadno se stane, že lidé do diskuse nevstupují se svým názorem, ale s názorem manipulátora. Co je to potom za svobodnou diskusi?

Nemluvě o tom, že svoboda slova není něco, co celá společnost buď má, nebo nemá. Ve skutečnosti se míra svobody slova liší už tím, že některé skupiny jsou marginalizované — třeba i cílenou dezinformační kampaní — a nejsou ve veřejné diskusi brány vážně, ačkoliv jim fyzicky ve vyjadřování názorů nikdo nebrání.

Vláda Petra Fialy učinila z boje proti dezinformacím jeden ze svých velkých cílů. Jak podle vás uspěla?

Na Úřadě vlády hodně úředníků odvedlo při potírání dezinformací skvělou práci. Třeba zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková a její tým se věnují předsudkům vůči různým skupinám, třeba Romům nebo Ukrajincům.

Pokud jde o politickou úroveň, myslím si, že vláda Petra Fialy v této agendě učinila hned zkraje svého mandátu několik chyb. V roce 2022 po vypuknutí ruské agrese na jedné straně uváděla, že dezinformace jsou nebezpečí, vůči němuž se musíme bránit. Zároveň ale někteří spolupracovníci a poradci vlády v médiích uváděli, že vlastně dezinformace definovat neumí a že ani nevíme, jak je poznat. Ve své době to vyvolalo na straně mnoha lidí nejistotu, která přetrvává: máme brát dezinformace vážně nebo ne?

Vidím ale i další slabiny. Strategická komunikace o dezinformacích by — stejně jako v jiných zemích — neměla být záležitostí jedné osobnosti. Měla by být v rukou velké instituce s jasnými pravidly. Současně by bylo třeba šiřitele dezinformací přestat nálepkovat…

Označování různých skupin jako „dezolátů“ se děje velmi často. Vidíte v tom riziko?

Je přece rozdíl mezi těmi, kdo dezinformacím podlehli, a těmi, kdo je cíleně vytvářejí a šíří. Ti první jsou spíše oběti dezinformačních kampaní. Nálepkováním si k nim zbytečně uzavíráme cestu. K tomu, co všechno nálepkování způsobuje a proč jde o zcela neefektivní strategii, ostatně existuje rozsáhlý výzkum.

Jak je podle vás tedy potřeba pracovat z vládní úrovně na prevenci dezinformací do budoucna?

Spolu s bezpečnostním expertem Jakubem Kalenským a právničkou Ústavního soudu Monikou Hanych právě vydáváme o tomto tématu knihu. Jakub Kalenský například upozorňujeme, že bychom měli průběžně sbírat data o dezinformacích, o tom, jak a kde se šíří a koho zasáhly. To se dnes systematicky a průběžně ze strany státu neděje, tudíž bojujeme s něčím, o čem máme mlhavé představy.

Samozřejmě bychom se stále měli věnovat fact-checkingu, protože konfrontovat dezinformace s informacemi podloženými evidencí je nutné, i když ne zdaleka vyčerpávající řešení.

V tomto smyslu se samozřejmě nabízí třeba finanční podpora organizací z občanské společnosti, které se pak ověřování faktů budou věnovat. Oproti skandinávským zemím také zaostáváme v mediální výchově na školách. Ve Finsku se o dezinformacích děti dozvídají už ve věku deseti let — proto je také Finsko jednou z nejodolnějších zemí vůči dezinformacím na světě.

Myslíte si, že boj s dezinformacemi končí právě u prevence?

Určitě je nutné lépe nastavit legislativu proti šíření dezinformací. Pokud má nyní šiřitel dezinformací jistotu, že za jejich publikování nic nezaplatí, praktikuje tuto činnost takřka bez zábran.

Dnes za dopady dezinformací platí spíše jejich terče než sami šiřitelé. LGBTQ lidé, Romové nebo Ukrajinci se musí potýkat se zvýšenou agresí. Lidé, kteří se pod vlivem dezinformací nenechají očkovat, můžou být ohroženi na zdraví. Podobně je to s dopady klimatických změn. Nezbývá než zopakovat, že dezinformace se nějak dotýkají — nebo můžou dotknout — každého z nás a je potřeba je brát velmi vážně.

VOJTĚCH PETRŮ