Do českých kin vstoupil film Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila. Premiéra proběhla symbolicky 21. srpna. Film byl za účasti prezidenta mimořádně promítnut i v Senátu a stal se součástí předvolební agitace. Něco jako „Přemluv dezoláta“. Podle režiséra je cílem dokumentu, aby lidé znechucení z vládních kauz nevolili strany fandící Rusku.

V závěrečné scéně filmu Kvapil své poselství shrnuje: když se nezměnili dezoláti, ani když jsme je vyvezli na Ukrajinu, musím se změnit já. Snaha každého pochopit a s každým se dohodnout je slabost. Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Jeden z recenzentů filmu na ČSFD dovádí režisérovy úvahy do praktického návrhu: sebrat dezolátům volební právo.

Protagonisté filmu se místy chovají bizarně, to lze ale přičíst tomu, jaký druh lidí se do podobných natáčení hlásí, nebo snaze zavděčit se tvůrcům a sehrát ukázkové dezoláty. Jejich mentální pochody a argumentační schémata jsou však zcela běžnou součástí české veřejné debaty, zvlášť pokud jeden konflikt zaměníme za jiný.

Protagonisté vyfasovali minikamery a natáčí si scény v domnění, že dostali prostor vytvořit vlastní verzi vyprávění o válce na Ukrajině. Ve skutečnosti jsou jen pěšáky v příběhu, který je tvůrci dokumentu natáčen o nich samých. Stačilo by ale jen vyměnit kulisy, a z natáčejících tvůrců by se mohli stát natáčení dezoláti jiného příběhu.

Jako by snad chtěli jít tvůrci této interpretaci naproti, dorazil psycholog týmu Peter Pöthe k odjezdu minibusu v mikině Israel Defence Forces. Prý to ani nebylo záměrné, prostě to tak vyšlo. Úplný magický realismus.

Připomněl jsem si tak scénu z románu německé autorky Juli Zehové Hráčský instinkt. Student gymnázia se v něm rozhořčeně ptá učitele: „Jak je možné, že naši předci mohli podporovat takové svinstvo, jako byl nacismus?“ Učitel mu odpovídá, že spíše než se opájet nadřazeností nad pomýlenými předky by se měl zamyslet nad svinstvy, která aktuálně podporuje on sám.

Další polarizace

Režisér chtěl možná natočit povzbudivý příběh o obrácení Šavla v Pavla nebo naopak předvolební agitku o nenapravitelných dezolátech, kterým je třeba zatnout tipec dřív, než nás dotáhnou do Putinova područí. Natočil však subverzivní dílo o nemožnosti komunikace, které má tendenci polarizovat diváky stejně, jako jsou nepřekročitelně polarizovány dva tábory jeho aktérů.

Účastníci filmového zájezdu na Ukrajinu byli rekrutování inzerátem: „Myslíte si, že válka na Ukrajině je podvod? Že média lžou o počtech mrtvých a dopadech ‚speciální vojenské operace na Ukrajině‘? Přijďte na konkurz a staňte se hrdiny nového filmu.“

K tomu bych poznamenal, že média nemají kapacitu počítat v různých konfliktech mrtvé, a omezují se tak na reportování čísel uváděných jednou či druhou stranou, případně odhadovaná jinými organizacemi. Tato čísla bývají diametrálně rozdílná, zatížená značnou nepřesností, mnohdy výrazně podhodnocená či nadhodnocená dle komunikační potřeby reportující entity. V případě ozbrojených konfliktů tedy běžně panuje k číslům uváděným v médiích značná skepse.

Rekrutační výzva tak svědčí na jednu stranu o tom, že tvůrci mohou i oprávněnou nedůvěru vnímat jako podléhání dezinformacím, a na druhou stranu o tom, že se snažili vybrat ty nejextrémnější kritiky vládní linie, kteří se domnívají, že válečné záběry jsou snad filmované v ateliérech jako přistání na Měsíci podle spikleneckých teoretiků.

Zdá se však, že citovaná výzva příliš úspěšná nebyla, neboť větší počet účastníků byl dodán komparzní agenturou, která svou síť spolupracovníků oslovila inzerátem neutrálního znění. Už zkraje se tak ukázala poněkud naivní představa tvůrců o myšlenkovém světě „dezolátů“. Ti možná ve svých představách podcenili, jak moc válka zasáhla životy lidí i v ukrajinském vnitrozemí, samotná skutečnost, že ve válce umírají lidé, pro ně těžko mohla být překvapením.

Od pohledu tvůrců je tak dělí především názory na příčiny války a možnosti jejího ukončení, jež konfrontace s jejími hrůzami mohla ovlivnit jen těžko. Katarze se ani tváří v tvář ukrajinské realitě nekonala, heretici před koncilem setrvali ve své zatvrzelosti.

Dvojí metr

Těžko říct, jak si vůbec mohl režisér myslet, že by pobyt na frontě mohl účastníky dovést k nějaké zásadní změně názorů. V podcastu Kecy a politika se Kvapil pozastavil nad tím, že účastníci vnímali situaci i na místech, jako jsou exhumované hroby, příliš chladně, zprostředkovaně svým předporozuměním a s teoretickým odstupem.

V jiných konfliktech je ale naopak chyba nechat se „fotogenickými“ obrazy utrpení strhnout k emocím a správný je prý přístup zpravodaje ČT Davida Borka, který je dle vlastních slov „pyšný na svůj analytický mozek“.

Skupina senátorů dokonce sepsala otevřený dopis, připomínající svou rétorikou dopis „Devětadevadesáti pragováků“ z roku 1968, v němž například stojí: „Kdo volá po empatii bez kontextu, ten nepodporuje mír, ale prodlužuje válku.“ Podporu dopisu vyjádřil i bývalý vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací a expert na psaní otevřených dopisů Michal Klíma, který jej označil za „rozumný a pravdivý“.

Tvůrci filmu se nejspíš na vyvolání takové „empatie bez kontextu“ u jeho protagonistů spoléhali, ti však svým způsobem reprezentují naopak spíš nadhled a kritické myšlení. Patrné je to v jedné ze závěrečných scén, kdy tlumočnice na jednoho z protagonistů doráží: nelze přece uzavřít mír s někým, kdo zavraždil tvoje dítě. Ten odpovídá, že v takovém případě se nevyhneme třetí světové válce. Kdyby býval sečtělejší, mohl přidat ještě citát z Politického traktátu Barucha Spinozy: „Mír se neuzavírá s přáteli, nýbrž s nepřáteli.“

Za jeden z tíživějších momentů filmu je považována ostrá výměna názorů mezi Ivem a zmíněným Peterem Pöthem. Ivo během ní relativizuje znásilňování žen okupačními vojáky jako něco, co se zkrátka ve válkách děje. Podobné argumentační schéma přitom používá veřejnoprávní ČT, když ústy Davida Borka relativizuje využívání hladu jako válečné zbraně jako něco, co se ve válkách zkrátka děje. V prvním případě nás to pohoršuje, v druhém za to platíme koncesionářské poplatky.

Dezinformacím, manipulacím, mýtům a pověrám mají tendenci podléhat příslušníci elit i lidé materiálně nebo symbolicky na společenském dně. Ti druzí možná směřují k divočejším teoriím, protože ve svých životech nacházejí méně opěrných bodů, ale ti první zase mají výhradní možnost určovat institucionální podmínky života těch druhých. Možná by se tedy mohli zamyslet, jestli náhodou nedělají něco špatně, když tolik lidí volí protisystémové strany nebo hledá důstojnost v komnatách spikleneckých teorií.

Ivo otevřeně přiznal, že si spolehlivost zdrojů, z nichž čerpá své informace, neověřuje. Mnozí komentátoři mu předhazují, že takové ověřování je jednoduchým úkonem mediální gramotnosti, aniž by docenili problém radikální skepse spojený s potíží nekonečného regresu: kdo hlídá hlídače? Jak by takové ověřování spolehlivosti mohlo vypadat třeba v případě takové České televize?

Pokud někdo uznává autoritu akademiků, mohl by se například orientovat podle analýz vyváženosti zpravodajství. Jenže háček je jaksi v tom, že když nějaká analýza dopadne v neprospěch České televize, zadá si její vedení vypracování jiné analýzy jiným akademikům, kteří dospějí k opačnému závěru. Někdo by mohl Ivovi poradit, aby se spolehnul na „komunikační karty“ neohrabaného plukovníka Foltýna. To by ale musel uznávat autoritu vlády, které by jistě prospělo, kdyby principy mezinárodního práva a další aspekty své „hodnotové orientace“ interpretovala a aplikovala konzistentně.

Problém je jinde

Autorita je vztahový koncept, existuje jen tehdy, je-li subjektem uznána. Po lidech, kteří na vlastní kůži zažívají selhávání státu, těžko můžeme chtít, aby uznávali jeho autoritu. Pokud se v něčem shodnu s vládním zmocněncem pro národní bezpečnost Tomášem Pojarem, jinak též zdatným šiřitelem proizraelských dezinformací, pak je to ve skepsi k účinnosti konceptu vládní „strategické komunikace“ a „boje proti dezinformacím“.

Takovéto „mocenské zkratky“ nejenom že nefungují, ale mohou způsobit více škody než užitku. Vláda sice odstřihla z českého internetu ruské propagandistické kanály, existují ale jednoduchá technická řešení, jak tuto kontrolu obejít a na „zakázané ovoce“ dosáhnout. Jistě by se ale dalo zavést ještě účinnější řešení kontroly Třeba v Číně s tím mají bohaté zkušenosti, ze kterých by se mohla česká vláda inspirovat vybudováním „Great Firewall of Czechia“.

Mohla by například zakázat používání neautorizovaných VPN, tak jako je to zakázané v Číně. Pokoutnímu sdílení VPNek s robustním systémem obfuskace propašovaných ze zahraničí i šíření pomýlených názorů na sociálních sítích by se dalo zabránit systémem špiclování a „sociálního kreditu“. Ponechávám na čtenářích, jestli chtějí boj s dezinformacemi dovádět do takových důsledků. Osobně se domnívám, že sociální soudržnost nelze v demokratickém systému naoktrojovat, politici si ji musí tvrdě odpracovat.

Pro začátek by nebylo na škodu, kdyby si alespoň uvědomili, že je záhodno o něco takového usilovat. Základní problém tkví v růstu ekonomických nerovností. Ten na jedné straně hromadí prostředky použitelné k ohýbání zákonů, dobývání renty a „nakolejování“ médií směrem k obhajobě zájmů majetných, což podkopává důvěryhodnost médií hlavního proudu i systému zastupitelské demokracie. Na druhé straně vytváří materiální deprivaci a pocit životní prohry, který vede k touze „plivnout do polívky“ nadreprezentovaným elitám volbou antisystémových stran a zastáváním kontrariánských názorů.

I v Kvapilově filmu se objevují náznaky, že prvotní příčinou, která jeho protagonisty dovedla tam, kde jsou, byla jejich negativní životní zkušenost s různými aspekty fungování českého státu. Ještě patrnější je to v článku Petry Procházkové, který dal protagonistům prostor k vyjádření názorů beze snahy je démonizovat, zesměšnit nebo převychovat. Jinak než snižováním nerovností a zlepšováním fungování institucí, státních i mediálních, cesta k sociální soudržnosti a ochraně před dezinformacemi nevede.

Poznámka: Po napsání tohoto textu zveřejnil Peter Pöthe prohlášení, ve kterém obhajuje Izrael a „nejlepší armádu světa bránící židovsko-křesťanskou civilizaci“ (míněno IDF) a opakuje různé teze proizraelské propagandy, včetně vyvrácených tvrzení o čtvrcení a pečení dětí v troubě Hamásem, které byly v počátcích konfliktu šířeny v médiích hlavního proudu. Je tedy potvrzeno, že jediný rozdíl mezi ním a protagonisty filmu je v tom, jaké propagandě uvěřili, což platí i o mnoha novinářích. Filmoví „dezoláti“ si však přece jen od proruské propagandy uchovali určitý odstup a nepapouškují její největší nesmysly a hoaxy.