Ne nepřátelé, ale lidé plní obav. Na okraj diskusí o „dezolátech z Václaváku“
Filip OutrataV situaci, kdy se ztrácí schopnost dorozumění a společnost se rozpadá do nepřátelských bloků, je o to důležitější nevnímat ty druhé jen jako nebezpečí. Snaha pochopit je není projevem slabosti, ale vychází ze společného lidství nás všech.
„Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou.“ Na tahle slova z Citadely Antoina de Saint-Exupéryho si často vzpomenu při sledování debat o postoji k válce na Ukrajině, naposledy v souvislosti se sobotní demonstrací na Václavském náměstí. Pro některé pozorovatele, přemýšlivé a zaangažované, se postoje těch, kteří vyjadřují pochopení pro „proruské dezoláty“ a touhu jim porozumět, vyznačují právě takovým soucitem na nepravém místě.
V obecnější rovině se právě tak dívají mnozí na levici, nebo přinejmenším na její demokratickou, či řekněme idealistickou část: má příliš velké pochopení pro ty, kdo si je vlastně nezaslouží, pro ty méně schopné, méně úspěšné, méně vzdělané, méně otevřené, méně kosmopolitní — sem lze dosadit mnoho podobných kategorií. Přílišné ohledy, přílišný soucit vůči těm, kdo si je nakonec nezaslouží, protože jsou spodinou společnosti.
V situaci, ve které jsme nyní, se k tomuto dlouhodobému jevu připojila ještě příbuzná obava z přílišné smířlivosti, slabosti, sklonů k appeasementu, které mnozí chápou jako přímé ohrožení pro sebe, jako podkopávání vlastní bojeschopnosti a obranyschopnosti. Ochota naslouchat nepřátelům se má rovnat nepřátelství samému.
Pozorujeme velké vyhrocování a utvrzování názorových linií, asi pochopitelné v době války, která je velice blízko a jejíž různé dopady se nás stále víc týkají. Stále silnější je pocit ohrožení. A je důležité, že se lidí stojících proti sobě na stranách názorových příkopů, týká v podobné míře. Všichni se bojí, jen každý něčeho a někoho jiného. Někdo se bojí nesmiřitelnosti, jiný zase přílišné smířlivosti.
Může právě tohle, obecně sdílený pocit ohrožení, být něčím, co nás dokáže aspoň do určité míry sjednotit? Anebo už žádné „nás“, žádné „my“ neexistuje a jsou jen proti sobě stojící tábory světla a tmy, západu a východu, demokratů a dezolátů, či jakkoli jinak pojmenovaných nepřátelských stran? Co se dá udělat pro to, aby toto „my“ zcela nezaniklo a nepropukla permanentní nekrvavá občanská válka? A z jiné strany: existovalo takové „my“ kdy vůbec?
Není asi lepší postup než začít od těch nejmenších věcí, drobných kroků, od základních potřeb, které mají lidé společné, a které tedy máme společné i „my“, ať už jsme ten den byli na Václavském náměstí, nebo v jiný den před třemi lety na Letné, nebo jsme nebyli ani tam, ani tam… Ale co vlastně mezi ty základní potřeby patří? Není to tak snadné stanovit.
Určitě mezi nimi je a musí být možnost projevit vlastní názor, vyslovit ho, vykřičet, protestovat. Dát tak průchod všem — různým — obavám. To, že se v jedné zemi konají masové demonstrace protestní povahy, a přece s odlišným zaměřením a cíli, je důkazem, že jsme demokratická společnost, ne autoritářská totalita.
Ale to samo o sobě nestačí. Základní lidskou potřebou, nebo základním právem — na terminologii tolik nesejde — je potřeba ochrany vlastního bezpečí, vlastního života a důstojnosti. Je pravděpodobné, že se v této své základní potřebě cítili stejně nebo podobně ohrožení účastníci demonstrací Milionu chvilek za demokracii i sobotní protivládní demonstranti. Přes veškeré rozdíly a názorový střet.
Když ale pořadatelé sobotní demonstrace stanovili jako jeden z hlavních bodů „ukončení plánovaného ředění národa ukrajinskými uprchlíky“, mohli se sice cítit ohrožení čímsi, co se podle nich děje nebo bude dít, ale podstatnější než jakékoli pocity je zde to, že takováto a podobná hesla otevírala v minulosti dveře k tomu nejhoršímu potlačování lidské důstojnosti, ničení lidských životů. A to je jistá hranice, kde musí být zcela jasno: toto je nepřijatelné.
Člověk nerovná se jeho názory a postoje
Jak píše Petr Bittner, účastníci demonstrace jsou svéprávní lidé, kteří se svobodně rozhodli, co podpoří a na čí stranu se postaví. To je naprosto správné.
A přece i tady je možné a snad i nutné rozlišovat. Pravděpodobně ne všichni účastníci se s tímto požadavkem zcela ztotožnili. Někteří ho možná nebrali příliš vážně, soustředili se na požadavek demise vlády, nebo aby v zimě nemrzli.
Samozřejmě je to neomlouvá z toho, že svou účastí i tento ohavný „program“, stejně jako ostatní body organizátorů, podpořili. Ale nejde přece jen o to někoho omlouvat nebo naopak obviňovat. Jde i o to, snažit se porozumět a lépe chápat motivy demonstrujících, a neházet je šmahem do jednoho pytle. Nepovažovat je apriorně za nepřátele.
Je možné odsoudit něčí názory a postoje, a přitom nezavrhnout jejich nositele, neodepsat ho. Názory a postoje jsou ovlivněné mnoha faktory, mění se, není to něco, co by člověka zcela určovalo. Na druhé straně to není něco bezvýznamného.
Správný postoj je asi takový: zásadově nesouhlasit se stanovisky, která nepovažuji za správná nebo je považuji přímo za nebezpečná, a přitom si vždy stejně zásadově nechat otevřené dveře k osobě toho, kdo tyto názory — právě nyní — vyjadřuje nebo podporuje.
Domnívám se, že je velice důležité, aby zcela nezanikla možnost dorozumění mezi vzdalujícími se názorovými skupinami či světy. Vidím nebezpečí v rétorice hovořící o „frustrátech“ či „dezolátech“, a zbavující je nakonec i samotné lidské důstojnosti. Bojím se takové rétoriky.
Věřím, že je důležité a nutné snažit se o dialog vždy, i když se to zdá jako téměř nemožné. Snaha o pochopení, soucítění ne ve smyslu laciné sentimentality, ale silného vědomí společného lidství, to opravdu není projev slabosti, možná právě naopak. Neznamená rezignaci na rozlišování dobra a zla, pravdy a lži. Jen nikdy není ochotna rezignovat na lidství těch druhých.
Jisté bohužel je, že názorové příkopy ve společnosti budou stále hlubší, že se „my“ na jedné straně budou stále více vymezovat proti „oni“ na straně druhé, že bude válka, přinejmenším mentální, mezi jednotlivými stranami. Podobně je tomu ostatně v trumpovské Americe, můžeme to sledovat v přímém přenosu.
Když se společnost postupně rozpadá, přestává sdílet stejné názory, stejný jazyk, dokonce stejné základní informace, je strašně těžké, možná nemožné, ji udržet pohromadě. Jako přiměřenější, realistická reakce se pak jeví ty druhé, kteří jsou přece jen nepřáteli a ohrožením, odepsat, zařadit si je přehledně jako protivníky.
Je ale možné pokoušet se o jiný přístup, hledat porozumění, přijmout nesouhlas v něčem, souhlas v jiných věcech, protože tak to většinou je, ti „druzí“ nejsou jiní a odlišní ve všem. Osobně jsem vděčný za všechny lidi v mé blízkosti, kteří jsou jiní, mají jiné názory, třeba i „proruské“. Je to šance proniknout za ty názory, k jejich lidství, a neztratit vzájemné spojení.
Podle toho, co si pamatuju z nedávné doby, progresivistická levice zastávala názor, že lidé sami NEVĚDÍ, co je pro ně dobré. Čili podle tohoto nedávného progresivistického postoje lidé svéprávní nebyli, musela jim nějaká „vedoucí síla“ říci, co je pro ně ve skutečnosti dobré, a často i bojovat s jejich „předsudky“. Problém tedy nastával, když lidé s „vedoucí silou“ nesouhlasili a mysleli si, že dobré je pro ně něco jiného [například nějaké ty „tradiční kulturní zvyklosti“] než to, co jim tvrdí takzvané elity. V tomto smyslu jde o dosti náhlý názorový posun progresivismu (například tedy i Petra Bittnera) směrem ke „svéprávnosti lidu“ a „nepotřebnosti elit“.
Podle mých osobních zkušeností jsou konkrétní stoupenci názorů silně zastoupených na demonstraci lidé s leckdy výraznou potřebou opravdových a dobrých vztahů. Soudobý režim nebere zřetel na fakt, že mnozí z takových jsou mírou nadvlády peněz a dalšími samozřejmými nešvary natolik znechuceni a poznamenáni, že je v nich nahromaděn potenciál zásadní negace a odporu. Z uvedeného ovšem neplyne, že nejsou zároveň objektem vypočítavé trpělivé snahy o nepokryté zeslužebnění a aspoň emocionální zapojení do hluboce neloajálních, latentně zrádných struktur. Na přijetí nabídky své upotřebitelnosti po sdílených zkušenostech odpovídají vnitřním odhodláním k případnému zúčtování téměř jakéhokoli druhu. Připomeňme 2. republiku, roky 1948, či 1969. V literární podobě pak Canettiho Zaslepení. Zkrátka
nic nového pod sluncem.
„Pochopení pro ty, kdo si pochopení nezaslouží“
Každý kdo s vámi chce mluvit si zaslouží pochopení (pochopení neznamená souhlas). Pochopení si nezaslouží ten, kdo vás chce napadnout. Ten ale o pochopení ani neusiluje.
V Německu jim už několik let říkáme "besorgte Bürger". Babiš nyní přišel s pěkným označením "naše lidi".
A dobře, že jste připomněl Milion chvilek pro demokracii, pane Outrato, protože já doufám, že pokud by to mělo takto pokračovat, jak to na tom Václaváku začalo, tak že s Milionem chvilek těm, co na to zapomněli, zase ukážeme, že se umíme sejít taky, a to v ještě mnohem větším množství.
Pane Horáku, shodou okolností jsem právě před chvílí víceméně stejný názor jako Vy zde vyjádřil pod článkem J. Pehe "Proč politika nefunguje". Ano, hnutí či uskupení toho druhu jaké se projevilo v demonstraci na Václavském náměstí jsou ve své většině iracionální až reakcionářská; ale racionálním, nebo přinejmenším objektivním důvodem těchto jeho negativistických postojů vůči současnému státu a jeho hodnotám je deficitní charakter právě tohoto státu, respektive celého společenského a politického uspořádání.
Jinak řečeno: pan Outrata má naprosto pravdu v tom, že k těmto lidem je nutno přistupovat podvojným (de facto dialektickým) způsobem: je nutno striktně odmítnout jejich reakcionářské postoje, ale na straně druhé je přece jenom nutno mít určité pochopení pro jejich negativismus, do té míry pokud je tento přirozenou reakcí na odosobněnost technokraticky fungujícího státního aparátu.
"A dobře, že jste připomněl Milion chvilek pro demokracii, pane Outrato, protože já doufám, že pokud by to mělo takto pokračovat, jak to na tom Václaváku začalo, tak že s Milionem chvilek těm, co na to zapomněli, zase ukážeme, že se umíme sejít taky, a to v ještě mnohem větším množství."
Zdá se, že pan Kolařík opět jaksi zaspal dobu... Jinak by totiž musel vědět, že Milion chvilek už dávno "přezbrojil" z demonstrací na psaní "brizantních otevřených dopisů"... Někteří škarohlídi navrhují, aby se tento "pacient na kapačkách" už raději sám odpojil, jinak se bude jen stále více ztrapňovat...
Viz:
Milion chvilek: Chceme odvolání Blažka, chystáme akci před Babišův soud, ukážeme ho v teplákách
Mám pro ruského švába Václavů výborné zprávy z fronty, aby se mu náhodou nestalo, že by on zaspal dobu.
Ukrajinská armáda má 2 problémy. První: ukrajinské síly nejsou schopny dohnat prchající ruskou armádu: utíká bez praček, záchodových mis a zraněných spolubojovníků. Problém druhý: ruských zajatců je tolik, že pomalu není je kam dávat.
Zajímavé... Jeden, dva pokusy o vtipy a hned je vidět, jak bídně je na tom dotyčný se smyslem pro humor...
My normální lidi jsme dnes všichni Ukrajinci. A všichni jme už skoro experti na ukrajinský zeměpis. Známe mapu Ukrajiny téměř zpaměti, a jména tamějších měst, městeček a vesnic už se nám pevně vryla do paměti.
Jak říkám - my normální lidi. Pak jsou ovšem ještě "naše lidi", čili "besorgte Bürger", pro které musíme mít extra pochopení, porozumění, ale zároveň jim nesmíme dávat najevo, že je nepovažujeme za úplně svéprávné, ba ani za dospělé.
Kremlobotovi Václavů bude ještě chvíli trvat, než mu definitivně dojde, že tady opravdu nikdo nemá moc náladu na vtipkování, a že to je realita.
Nu, ale to už za něho nebudeme řešit, jak se s tím vyrovná, že ne.
"My normální lidi..."
Heleďme, když si dá pan Kolařík záležet, tak se mu podaří vyplodit docela dobrý fórek...! (-:
Na první pohled vypadá článek Filipa Outraty smířlivě a empaticky, ale ve skutečnosti je také arogantní, i když snad méně než komentář Petra Bittnera.
Pokud by chtěl pan Outrata lidi z Václavského náměstí respektovat, neurčoval by jim, o čem smí a nesmí hovořit, respektive zda se smí hovořit o tom, kolik Ukrajinců v Česku přijmeme s tajuplnými odkazy na cosi strašného. Opravdu nevím o tom, že by demonstranti po zazpívání české hymny třeba šli, a nějaké Ukrajince zmlátili či jim jen dokonce nadávali nebo to měli v plánu. Natož něco horšího.
Naopak je např. známo, že migranti měli před lety velký podíl na násilných nepokojích třeba ve Francii či Velké Británii, i když je do jisté míry omlouvala jejich tíživá sociální situace. V této souvislosti můžeme také nyní sledovat vzestup švédské krajní pravice. Zdroje sociálního státu v Česku nejsou samozřejmě nekonečné, někdy jsou Ukrajinci z politických důvodů před Čechy, kteří tu desítky let platili daně, opravdu preferováni a chudí Češi mají právo na to mít svůj názor, i když by to mohli nazvat jinak, než ředěním národa. To vše už jsem tu vícekrát rozebral a nebaví mě tak činit pořád dokola...
Filip Outrata zkrátka jako příslušník progresivistické či liberální "levice" zpívá elitářskou písničku svých kamarádů. O dialog ve skutečnosti nestojí, jen to předstírá.
Filip Outrata zkrátka jako PRIVILEGOVANÝ příslušník progresivistické či liberální "levice" zpívá elitářskou písničku svých kamarádů.
Mám dojem, že se autor zabývá spíše jen "jevovou stránkou věcí" než aby se snažil hledat hlubší příčiny narůstající polarizace společnosti. Z toho pak vyplývá jistá marnost jeho hledání východisek...
máte pravdu, skutečně patřím k těm privilegovaným a to samozřejmě musí spoluurčovat moje názory, ať chci nebo nechci.
Uvědomil jsem si to před několika dny, kdy se nám rozbila pračka. Zavolal jsem na opravy, na dvě různé firmy. V obou telefon zvedli Ukrajinci, respektive Ukrajinec a Ukrajinka. Pán z jedné z těch firem hned přijel, pračku opravil, poradil, a než odešel, omluvil se za to, že nemluví lépe česky.
Byl jsem privilegovaný tím, že jsem si mohl dovolit zaplatit za opravu (a mohl bych si dovolit i pračku novou), ale i tím, že mám zaměstnání v oboru, kde se skutečně nemusím bát konkurence ukrajinských pracovníků.
Takže jsem si mohl užívat pocity vděčnosti a uznání k lidem, kteří se tak dobře prosazují, pracují, přispívají k našemu dobru, a ještě se chovají tak vzorně jako ten dobrý pan opravář. A mohl jsem naopak mít vztek na ty, kdo mluví o "ředění národa Ukrajinci".
Já rozumím nebo se snažím rozumět tomu, co píšete. Jenže mi to přijde velice "tekuté", to, co (nejasně) píšete o preferování přistěhovalců na úkor chudších Čechů mi připomíná to, co se říká o zneužívání sociálních dávek. Je to spíš pocit než realita, řekl bych. Ale mohu se mýlit. V každém případě, pokud skutečně víte o nějakých takových případech, podělte se tu o ně, prosím.
Pane Outrato, zaznamenal jsem např. v médiích zprávy o tom, že některé obce vyčleňují část bytů pouze pro Ukrajince nebo mi před časem kolega z Ukrajiny řekl, že někteří jeho známí si vezmou dávky a pak jdou pracovat na černo. To ale jistě mohou dělat v jiných případech i Češi. Velkým problémem je bytová nouze zejména v Praze. Komu třeba spíš pronajme byt příznivec pravicové, až fanaticky proukrajinské koalice, Čechům či Ukrajincům?
Obecně vzato ovšem určitě nepopírám, že ukrajinští ekonomičtí migranti (opravdu se netvařme, že všichni utíkají před válkou) a uprchlíci to mají z vícero důvodů těžké (pochopitelně záleží s jakými Čechy jsou srovnáváni).
A samozřejmě neříkám, že bychom neměli pomáhat vůbec, ale hlavně nesouhlasím s tím, že jsme povinni vést něco jako totální, časově neomezenou válku s Ruskem a v důsledku toho přijmout neomezený počet migrantů z Ukrajiny.
Také se domnívám, že masová migrace zdaleka není bezproblémový a bezbolestný jev, viz výše.
Zmínil bych ještě jeden problém pro levici, platný podle mě částečně i v kontextu nynější války na Ukrajině. Pokud chudí a pracující mluví každý jiným jazykem a přeci jen budou mít jinou kulturu, budou si hůře rozumět a domlouvat co se týče odborové či obecně levicové organizace. Může se jednat o taktiku západních liberálů, jak zvětšit své bohatství a zintenzivnit útlak chudých: vyvolávat ve světě konflikty a následnou masovou migrací mezi nimi způsobovat rozkol. Navíc k nám přicházejí lidé ze země, kde jsou zakazovány levicové strany, osekáván zákoník práce, bují tam obrovská korupce a celkově se jedná o hybridní režim s drsnými poměry. Koho budou jednou volit a jak se zde budou časem chovat? Na druhou stranu je ale faktem, že (neo)liberalismus je u nás tak úspěšný, že už to u nás asi o moc horší být nemůže.
Tady ale samozřejmě nejde o to, co si myslím já, ale ti lidé na Václavském náměstí (nebyl jsem tam a k organizátorům demonstrace mám samozřejmě také vážné výhrady), s nimiž je podle mě třeba diskutovat o všech jejich požadavcích.
Pane Krupičko, napřed jsem chtěl nechat bez komentáře Vaše šovinistické výpady proti Ukrajincům; s tím že to nestojí za to. Ale přece jenom - je zde několik čistě věcných bodů, které všeobecně stojí za vysvětlení.
Napřed otázka bytů. Které jsou prý "přednostně dávány Ukrajincům". Takže se na domácí Čechy pak nedostane.
Tak za prvé: nemám k dispozici příslušné statistiky, ale pokud vím tak většina ukrajinských uprchlíků bydlí v privátu: mnozí bydlí u svých krajanů/příbuzných kteří zde byli už předtím, mnohé u sebe přijaly české rodiny, mnozí bydlí stále ve víceméně provizorních zařízeních, která jsou pro "domácí" Čechy nevhodná k trvalému ubytování. Navíc se velká část z nich po skončení války vrátí zpět domů. Celý problém není tedy tak žhavý, aby se kolem něj musel dělat takový rámus.
Za druhé: je nutno si připomenout, kolik z dřívějšího Československa (a tedy i nynějšího Česka) během let odešlo emigrantů: byly to taktéž statisíce. Utíkali - ne před válkou, ale "pouze" před totalitou; a v rámci mezinárodní solidarity jim jejich nové domovské státy poskytovaly ubytování, a to ovšem také zčásti na úkor vlastních obyvatel. Sám jsem takový byt svého času dostal. Sice jsem si na něj musel počkat rok v pořadníku; ale dostal.
To ale znamená: po všech těch emigrantech v Česku zůstaly prázdné byty; nelze tedy naprosto nic namítat proti tomu, když se v nich teď ubytují emigranti respektive uprchlíci ze země jiné. Pod čarou tato rovnice zůstává víceméně vyrovnaná.
Za třetí: jak zmínil už pan Outrata, na ukrajinské pracovníky už nedočkavě čekají čeští podnikatelé a jiní zaměstnavatelé - aby jimi mohli obsadit místa, pro která nejsou k dispozici domácí pracovníci. Na jedné straně příchozí Ukrajinky vykonávají nekvalifikované práce, pro které si Češi přijdou příliš "fajnoví", jako například uklízečky; na straně druhé ale práce vysoce kvalifikované, jako například lékaři, když těch domácích je zoufalý nedostatek.
Že by "babylónské změtení jazyků" ztížilo zakládání odborů, a bylo tedy jakýmsi temným záměrem mezinárodního kapitálu?... Pane Krupičko, to je skutečně naprostý blábol. Ve firmě kde jsem pracoval byla směsice snad ze třiceti (mám pocit že ještě mnohem více) národů doslova z celého světa; a přece to nijak nebylo na překážku pro založení podnikové rady. Jak by pak na překážku mohli být jazykově příbuzní Ukrajinci?...
Kriminalita: pane Krupičko, je to už holý fakt, že člověk je tvor náchylný k nepravostem. A i z těch zmíněných Čechů a Slováků kteří odešli do zahraničí se dozajista mnozí dopustili kriminálních činů. Stejně jako se jich znovu a znovu dopouštějí "domácí" Češi. Máme teď všechnu kriminalitu svalovat jenom na Ukrajince?... Co se týče ukrajinské mafie, tak ta už je v Česku usídlená celá desetiletí; a ty ukrajinské matky s dětmi asi sotva nějak významně posílí jejich řady.
----------------------------------
A ještě něco na závěr, pane Krupičko. Stěžujete si, že jmenovitě pan Outrata prý demonstrantům na Václavském náměstí "určuje, co smějí a co nesmějí hovořit".
Tak takhle, pane Krupičko: v liberální demokracii se obecně každému umožňuje vyjádřit svobodně (téměř) jakýkoli názor. To ovšem na straně druhé nijak neznamená, že by zde naprosto mizela jakákoli hranice mezi tím, co je ve slušné společnosti přijatelné, a co ne.
Když svého času Hitler (a snad ještě více Goebbels) brojil proti Židům, pak pro tyto své nenávistné výlevy mohl také sáhnout po celé řadě "objektivních" argumentů: ano, je fakt že i německý dělník byl vykořisťován svým kapitalistou; a stejně tak je fakt že majiteli těchto fabrik, a ještě více velkými finančníky byli nadprůměrně často Židé. Hitler měl tedy objektivně dost snadnou práci v tom aby přesvědčil Němce, že za jejich bídu mohou jenom a jedině Židé. Vy sám teď zase za vším vinné vidíte Ukrajince. Dokud se přitom nebudete dopouštět vysloveně rasistických výroků, nebudete za to trestně postihován; nicméně se nemůžete divit, že budete postaven mimo okruh slušné lidské společnosti.
OK pane Poláčku, ale na tom, že beztřídní společnost, o kterou bychom měli po celý svůj život usilovat, je možná, se snad všichni shodneme ne?
:-)
A vůbec pane Poláčku, sám musíte vědět, že lidé se sbližují skrz jídlo a třeba německá kuchyně je strašná. Vždyť se ty ajntopfy a vepřová kolena nedají jíst. I ti muslimové se raději drží stranou a svého kebabu. Některé rozdíly mezi národy jsou prostě nepřekonatelné, je mi líto, ale v tomhle neustoupím!!!
Ježíši Kriste! Teď jsem zjistil, že někteří Němci dávají na svíčkovou rozinky. Ještě že jsou tak bohatí a nemigrují k nám!
Tohle je skutečně závažná otázka, pane Krupičko. Položme ji ale napřed trochu jinak:
Je myslitelná lidská společnost bez jakýchkoli hierarchií?
Veškerá (téměř) zkušenost jak z celých lidských dějin, tak i z říše našich zvířecích příbuzných nám sděluje víceméně jednoznačně: téměř ve všech komunitách se vytvoří určité (byť i třeba neformální) hierarchie. Kde jedni jsou přinejmenším "rovnější mezi rovnými". A tito "rovnější" pak pravidelně požívají i příslušných požitků spojených s jejich privilegovaným postavením.
Což je dost pochopitelné: sotva kdo bude zaujímat (a vykonávat) nějaké vůdčí postavení, aniž by mu z toho kynuly nějaké výhody. A pokud nechceme stále ještě sdílet Marxovu iluzi o tom, že v komunismu prý bude takový přebytek produkce nad spotřebou, že každý člověk bude moci přijít do obchodu a vzít si tam (zadarmo!) všechno co se mu zalíbí, pak vždycky budou existovat určité příjmové a majetkové nerovnosti.
Jistě; Marx celý svůj koncept beztřídní komunistické společnosti založil na svém (přesněji: Morganově) předpokladu "prvobytně pospolné společnosti", ve které zřejmě skutečně neexistovaly žádné hierarchie (alespoň ne sociální). Jenže: tento fakt nemůže být žádným (dostatečným) argumentem: neboť tam kde není prakticky žádný majetek, tam nemůže existovat ani touha si části tohoto majetku přivlastnit na úkor ostatních. Navíc: tyto prvotní skupiny či tlupy, to byly zřejmě jenom rodiny či rodinné klany, čili zde byl přirozeně přítomný silnější sklon ke společnému sdílení.
Zkrátka: nedá se nic dělat, ale všechny lidské komunity, které jsou jen trochu komplexnější, zřejmě směřují k vytváření hierarchií, tedy sociálních nerovností. A to i nerovností příjmových, respektive vůbec v nerovném přístupu k určitým požitkům a privilegiím.
Za těchto okolností jsou vyhlídky na existenci beztřídní společnosti přinejmenším značně nejisté. Ovšem - tady také dost závisí od toho, jakým způsobem vůbec definujeme pojem "třída". Samotný rozdíl v příjmech respektive majetku, pokud by nebyl příliš velký, by ještě asi nezadával "třídní společnost" v pravém slova smyslu.
Marx jak známo "třídy" definoval výlučně jejich vztahem k výrobním prostředkům: třída dělnická nevlastní, ale pracuje; oproti tomu třída kapitalistů nepracuje, ale vlastní, a v důsledku toho si přivlastňuje část hodnoty dělnickou třídou vytvořené.
Napohled velmi přesvědčivý, jasný, srozumitelný model. Ve kterém kapitalista vystupuje jako pouhý parazit, kterého pracující dělnická třída k ničemu nepotřebuje.
Dějinná praxe ale ukázala, že
1. i po zestátnění ("zespolečenštění") výrobních prostředků se vzápětí zase obnoví sociální i příjmová hierarchie; takže je pak právem možno hovořit o "nové třídě"
2. onen kapitalista není jenom parazitem tyjícím z práce druhých, nýbrž je zároveň velice schopným manažerem, správcem který se - v nejhlubším vlastním zájmu - pečlivě stará o prosperitu jeho produkčního zařízení, o jeho efektivitu. Což je přesně to, co správcům "socialistického" majetku zcela chybělo, a to s fatálními důsledky.
Zkrátka: odpověď na položenou otázku, zda je beztřídní společnost možná, je tedy krajně obtížná a nejistá. S jistotou je možno říci jenom to, že v každém případě na základě naivních Marxových představ o komunismu nějaká čistá "beztřídní společnost" docela jistě nevznikne.
Pokud se vůbec má tento projekt "beztřídní společnosti" alespoň v nějaké podobě uskutečnit, pak to bude stát ještě velmi mnoho úsilí, a velmi mnoho přemýšlení. Naprosté odstranění společenských (a tedy i příjmových) hierarchií sotva kdy bude možné (přinejmenším v současné historické éře ne); bylo by už velkým úspěchem a průlomem dokázat, aby třída vlastníků a třída pracujících vůči sobě nestály v antagonistickém vztahu. Kdy tedy zisk jedné strany je vykoupen ztrátou strany druhé.
Pane Poláčku, ještě jedna věc, ve vážnějším duchu. Já se pokusím tentokrát nebýt jako vy, drsný německý nacionalista a nebudu vám říkat, že blábolíte ("nejsme jako oni, jak to skandovali demonstranti v roce 89 :-)), ale to s tím negativním vlivem multikulturalismu na levicovou organizovanost jsem někde četl a myslím, že se o tom dá i něco najít. A třeba ještě odborová organizovanost je myslím v Německu obecně na vyšší úrovni (ale to jen odhaduji bez nějakých dat), takže bych ji s českou nesrovnával.
Mějte se hezky a pozdravujte pana Habecka :-)
Pane Poláčku, ještě jedna věc, ve vážnějším duchu. Já se pokusím tentokrát nebýt jako vy, drsný německý nacionalista a nebudu vám říkat, že blábolíte ("nejsme jako oni, jak to skandovali demonstranti v roce 89 :-)), ale to s tím negativním vlivem multikulturalismu na levicovou organizovanost jsem někde četl a myslím, že se o tom dá i něco najít. A třeba ještě odborová organizovanost je myslím v Německu obecně na vyšší úrovni (ale to jen odhaduji bez nějakých dat), takže bych ji s českou nesrovnával.
Mějte se hezky a pozdravujte pana Habecka :-)
Otázka není, zda je beztřídní společnost možná, ale zde ji dokážeme udržet.
Beztřídní společnost není společnost, ve které by nebyla žádná nerovnost, ale tyto nerovnosti se nepromítají se do šancí dětí a do přístupu ke svobodě od strachu.
Marx byl přesvědčen, že beztřídní společnost je uskutečnitelná revolučním zrušením základního třídního antagonismu a byl přesvědčen o jeho nutném vyhrocování.
Nebyla uskutečnitelná v zaostalém Rusku, kde se antagonismus kapitalisté kontra proletariát ještě nevyhranil a neexistovala tam základní demokratická kultura spolků, odborů, obcí, tedy zdrojů, ze kterých se mohla rozvíjet funkční samospráva rad. To ostatně věděl už Lenin v roce 1918. Zde byla záměna zespolečenštělého vlastnictví za vlastnictví státní a vytvoření vládnoucí třídy disponující funkcemi vlastníka kolektivního majetku zcela očekávatelná. A její transformace v neoliberální vládu oligarchie po pádu SSSR.
Ve vyspělých evropských zemích se od dvacátých let třídní rozdíly evidentně zmírňují a odpružňují, tento trend nezlomila -- i když krutě zpomalila -- ani neoliberální vzpoura bohatých. Beztřídní společnost tu dnes představuje de facto regulativní ideu (a zdaleka ne jen pro socialisty).
Potíž je, že si lze představit poměrně dlouhodobé represivní panství "již ne třídní společnosti" (Ernst Fischer) a fakt, že prosazování beztřídní společnosti vyžaduje soustavnou politickou práci při obhajobě již dosaženého.
Nechme Rusko Ruskem, pane Profante. Že v převážně agrárním, občansky nevyzrálém Rusku byly - i podle marxistické teorie - jen minimální objektivní vyhlídky na úspěšné provedení komunistické revoluce, je jasné. (Byť ve svých pozdějších létech i sami Marx a Engels - snad z frustrace že na vyspělém Západě není po jejich revoluci ani mezi dělníky žádná poptávka - propadli iluzi, že revoluci by přece jenom bylo možno provést napřed v Rusku, na základě tamější staré tradice pospolitých občin.)
Faktem nicméně je, že "beztřídní společnost" v plném slova smyslu se od té doby nepodařilo instalovat nikde ve světě. Ovšem - jak už jsem upozornil, vše záleží na tom jakým způsobem budeme vůbec definovat pojem "třída". Jinak veškeré diskuse o tom, zda v současné době existuje "beztřídní společnost" či "již ne třídní společnost" nebudou ničím jiným než střílením od boku.
Není pochyb o tom, že v celé řadě posledních dekád se původně celkem jasný třídní rozdíl a protiklad víceméně kontinuálně mírní a snižuje. Má to tedy znamenat, že - dalším postupem konvergence - se třídní rozdíl prakticky naprosto setře?
Podle Aristotela se od sebe třídy liší jednoduchým kritériem: zásadně rozdílnou výší vlastního majetku. A z toho vyplývajícím bojem o moc ve státě. Přičemž velký majetek má relativně malá skupina či vrstva příslušníků oligarchie, zatímco velká většina lidu setrvává v chudobě.
Podle současných výzkumů se v pásmu akutní chudoby pohybuje asi tak 15 procent (české) populace. Pokud k tomu připočteme ještě dejme tomu dalších 5 procent které jsou blízko této hranici a do pásma chudoby tedy mohou kdykoli spadnout, pak zde máme asi pětinu populace nemajetných.
Z toho by tedy - na základě Aristotelových kritérií - bylo možno učinit tento dvojí závěr:
1. třídní protiklad stále ještě existuje
2. nicméně došlo k tomu převrácení, že zatímco tehdy jenom menšina populace měla velký (či nadměrný) majetek, dnes je to naopak jenom menšina společnosti která je postižena akutní chudobou.
Nechme pro tuto chvíli stát toto konstatování; a podívejme se na to jak třídy a třídní protiklad definoval Marx. Podle něj třídy a třídní určení vyplývá primárně nikoli z míry majetku, nýbrž z faktu "vykořisťování". Přičemž společnost je v tomto ohledu rozpolcena na dvě základní části (třídy), z nichž jedna na základě svého vlastnictví produkčních prostředků může vykořisťovat práci té druhé.
Na základě tohoto stavu tedy vzniká ne pouze třídní rozdíl (a opakuji znovu: ne pouze rozdíl majetkový), nýbrž zcela principiální protiklad zájmů: zájem třídy vlastníků, vykořisťovatelů je přímo protichůdný zájmu vykořisťovaných. Je tu tedy přítomen zcela zásadní systémový rozpor, který prochází celou společností, a který nelze vyřešit jinak nežli odstraněním jeho příčin - tedy soukromovlastnické formy společenské produkce.
Vše tedy záleží na tom, jestli Marx měl s touto svou tézí pravdu nebo ne. Podrobněji jsem tuto záležitost rozebral v mé sérii článků o marxismu, kterou jsem zveřejnil na svém webu "Humanistické dialogy"; tady připomenu jenom konečný závěr mých analýz: Marx měl na jedné straně pravdu - a na straně druhé ne.
Marx se mýlil v tom, že nárůst společenského bohatství za podmínek kapitalismu vysvětloval pouze a jenom faktorem vykořisťování; a zcela ignoroval až přímo explozivní nárůst produktivity práce. Na kterémžto nárůstu má svůj pozitivní podíl nejen námezdně pracující (tedy "vykořisťovaný"), nýbrž i kapitalista jakožto (obvykle schopný) manažer, organizátor.
V tomto ohledu se tedy Marx mýlil; nicméně si i nadále uchovává (dílčí) pravdu v tom ohledu, že onen fakt sám je v kapitalismu principiálně nezrušitelný, že vlastník-kapitalista si přivlastňuje část nadhodnoty dělníkem/zaměstnancem vypracované. Jinak řečeno: jakkoli v relativně bohaté současné společnosti kapitalismu třídní rozdíl a třídní protiklad není aktuálně vyostřený, naprosto to neznamená, že by už nijak neexistovaly jeho objektivní základy a zdroje.
Ostatně mimochodem, pane Profante: je tomu sice už dost dávno, kdy byl tento výzkum německého veřejného mínění proveden, ale soudím že jeho výsledky by i dnes byly nemálo podobné. Podle tohoto výzkumu vysoce nadpoloviční většina (mám pocit že to bylo přes 60 procent) Němců považuje kapitalismus za nespravedlivé společenské uspořádání, a přáli by si nějaké jiné, spravedlivější!
Bylo by tedy asi přece jenom příliš předčasné prohlásit třídní protiklad za neexistentní. Současná společnost, respektive současná "pracující třída" se s kapitalismem víceméně smířila, protože k němu nevidí reálnou alternativu; ale kdyby takovouto alternativu někdo předložil, pak by po ní většina společnosti zřejmě velmi ochotně sáhla.
Nebo to celé je možno vyjádřit ještě jinak, jednodušeji: za současné doby třídní konflikt ve vyspělé kapitalistické společnosti "spí"; ale to nijak neznamená, že se nemůže kdykoli znovu probudit.
Nelze nijak vyloučit, že dojde k těžké systémové krizi kapitalismu; a pak se ve společnosti vždy znovu otevře otázka, do jaké míry je přípustné, aby na jedné straně stála vrstva/třída nuzných, a na straně druhé vrstva/třída oligarchů-multimiliardářů.
Jedna věc je (klasická) teorie třídního charakteru kapitalistické společnosti, druhá věc sama praxe. Realita.
Naše zkušenosti, nežijeme-li v krásné bublině, potvrzují soudobé zásadní, řekněme tedy třídní rozdíly. Jako dost podstatný budu "ilustrovat" jen a pouze poměr k bydlení.
Nejprve si představme třeba postaršího pána, jenž je již sám a bydlí v nájemním bytě. Velkou většinu svého života, dobře 50 let. Dům pak stojí už přes sto let. Vzhledem k nájmům v místě obvyklým dá pán, tím spíše dnes, za bydlení skoro celý svůj důchod. Aby mu zbylo aspoň na jídlo, musí žádat stát o příspěvek. Co na tom, že nenápadný človíček byl výkonem svého povolání mnoha lidem skutečným dobrodincem a společnosti přínosem.
Proč ta, ano, skoro bída, také trochu ponížení, člověka, jenž vedl dobrý a plodný život a který by nyní potřeboval nešetřit a čerpat více služeb? Proč ovšem také stát zadlužující výdaje na příspěvky lidem s vlastně nadprůměrnými důchody?
Protože je tady druhý člověk, který - ovšem - taky bere důchod, ale navrch, protože dostává předně nájemné prvně uvedeného pána. Jak a proč se dostal k vlastnictví bytu a za kolik? Irrelevantní, má ho. Tedy ne jeden byt, ale dvacet bytů, celý barák. A možná, dost možná, dva, pět, nebo deset baráků. Udělal někdy něco pro (tuto) společnost? Cože, proč? Z čeho vzešly jeho počáteční peníze? Irrelevantní, měl je. Mohou nájemníci "jeho produkt" jako zákazníci jen tak nekoupit? Čím je jím vůbec povinován? Nejsou to přece králíci, aby je musel krmit, může bydlet na druhém konci světa a za pakatel mít správce, kdyby snad něco. Přirozeně, když jeden z dvaceti nebo sta nájemníků párkrát nezaplatí, tak poletí. Mohou být rádi, řekne, jinej by z toho dávno udělal něco, co nese víc.
Můj minipříběh se Karla Poláčka Domu na předměstí s panem Faktorem v druhé z rolí jistě nevyrovná. Zase však realisticky nekončí happyendem...
Zbývá otázka na závěr. Jsme opravdu beztřídní společností, když první z pánů má placatou televizi, monitor i mobil? To stačí tak akorát k tomu, aby správný plebs byl na straně pana Faktora.
K danému tématu je nutno připojit ještě aktuální výzkum, podle kterého si 40 procent (!) českých domácností nemůže vytvořit finanční rezervu ani na jeden jediný měsíc!
Ten údaj segmentu populace v pásmu chudoby který jsem uvedl (20 procent) je tedy nutno rázem zdvojnásobit, na téměř polovinu populace; to už by zřejmě poskytovalo dostatečně reálnou základnu pro nějaký "třídní protiklad", není-liž pravda?...
Napsal jsem, že v moderních vyspělých společnostech je zjevný trend přibližování se beztřídní společnosti, nikoli, že by někde byla instalovaná.
A při vší úctě, k moderní společenské struktuře nemá Aristoteles co říct.
A také jsem naspal, že ten trend se prosazuje s retardacemi a komplikacemi.
Nicméně -- klasický třídní rozdíl znamenal:
a) Zásadně rozdílný přístup ke vzdělání, který se poznal jednak, jen člověk otevřel pusu, jednak radikálně omezoval šance na uplatnění na trhu práce.
b) Zásadně rozdílný přístup k lékařské péči.
c) Zásadně rozdílný přístup k politické účasti.
d) V případě kapitalistické společnosti -- protože jiná není v našich končinách aktuální -- vytváření velký skupin (dělníci, náhradní armáda nezaměstnaných, malorolníci atd.) , které se stávaly třídními subjekty podle toho, zda dokázaly sjednocovat své politické a sociální jednání podle společného (třídního) zájmu.
Bolševici ovšem jdednostranně zdůraznili e) vlastnický vztah k výrobním prostředkům.
Dnes se většina z nás nerodí s jasně determinovanou třídní perspektivou - ještě v osmdesátých letech výzkumy ve Velké Británii zaznamenávaly velkou míru "akademické marnosti" u dětí z dělnických rodin: "Co záleží na tom, jestli jsem ve škole dobrý, stejně půjdu makat do dolů (drůbežárny atd.)." Dnes se tento fenomén posunul podle etnického klíče: v Německu častý u Turků, v české republice u Romů, včetně vysokoškolsky vzdělaných.
Přístup k lékařské péče je v základním standardu velmi široký a lidí, kterým se dostává vyšší míra péče je opravdu malá skupinka.
Jsem společnosti se silně moderovanými třídními konflikty a s menšinou vyloučených. Tato menšina přitom netvoří třídu, jsou to "deklasovaní".
Situace krutě represivní, vyloučení nemají dost dobře šanci ani na úspěšnou revoluci, ani na úspěšný politickými (parlamentními) prostředky, jsou odkázaní na morální znechucení většiny (která v Evropě nerada překračuje umírající na chodníku).
Technologické změny likvidují prostor práce v produkční sféře -- dnes sice v kombinaci s vykořisťování levné práce třetího světa, ale hlavně robotizací a informatizací. Samoobslužná benzínová pumpa a samoobslužná pokladna v supermarketu se zjevně vyplatí víc než dovážet obsluhu z chudých zemí. Do vývoje robotických náhrad za kurýry se investuje víc než do vývoje vojenských dronů.
Takže sečteno : Rýsuje se společnost s minimem společenský uznané práce a spoustou shit jobs, se značnými rozdíly přijmů a pravděpodobně dosti represivní, ale prakticky beztřídní. jen ta beztřídnost už neznamená osvobození.
Tak především, pane Profante, tvrdit o Aristotelovi že jeho nálezy o třídách a třídním konfliktu nemají žádnou relevanci pro "moderní společenskou strukturu" má asi tolik oprávnění jako tvrdit, že staré římské právo nemá žádnou relevanci pro krajně komplikované instituty především obchodního a finančního práva současné společnosti. Kupodivu se i na současných právnických fakultách onen "Říman" stále ještě vyučuje - protože právě už v římském právu jsou prakticky bezezbytku obsaženy - a to sice v krystalicky čisté podobě - všechny základní instituty i těch nejsložitějších právních konstrukcí dnešního občanského a komerčního styku. Obdobně konstatoval anglický filozof Whitehead, že "celá evropská filozofická tradice není nic jiného nežli poznámky pod čarou k Platónovi". Zkrátka: právě u těch starých Řeků stále ještě leží základy všech analýz; a je velmi nemoudré tyto základy chtít odhazovat do údajného starého harampádí.
Ten základní problém, pane Profante, spočívá právě v tom, že Vy otázku tříd z jejich podstatného, tedy filozofického určení přesouváte do roviny pouze sociologicky jevové. Kde je pak možno pozorovat jenom a pouze aktuální stav; ale nikoli základní systémové dynamismy, které mohou i po dlouhý čas se svým působením zůstávat vskrytu.
Z hlediska marxistické teorie je to ostatně starý trik "buržoazní" sociologie, že se hluboký třídní konflikt snaží rozmlžit a zneviditelnit tím, že společnost rozdělí na celou řadu "tříd", například podle příjmových skupin. (Takže například dělník s poněkud vyšším příjmem se náhle ocitne ve zcela jiné "třídě", nežli dělník s příjmem nižším.)
Samozřejmě i toto rozčlenění společnosti do příjmových skupin může mít určitou relevanci; ale pak musí být naprosto jasně řečeno, že se jedná právě a pouze o určování jevově-sociologické, a nikoli o hloubkovou analýzu podstaty (kapitalistické) společnosti a jejích skrytých konfliktů a latentních dynamismů.
Jednou větou řečeno: vědomí lidí se naprosto nemusí krýt s jejich - objektivním - bytím. To platí stejně tak pro jednotlivce, jako pro (velké) skupiny jednotlivců. To že si v současné době (pracující) lidé neuvědomují svou třídní podmíněnost, ještě nemusí znamenat že tato podmíněnost není objektivně dána jejich postavením v celkovém systému společenské produkce a distribuce.
---------------------------
Nicméně něco k Vašim jednotlivým tézím:
Ad a) Zásadně rozdílný přístup ke vzdělání:
že tento rozdíl stále ještě existuje, je pravidelně konstatováno v příslušných sociologických výzkumech. Toto ztížení přístupu k (vysokému) vzdělání není samozřejmě už tak příkré jako dříve; nicméně stále existuje.
Ad b) Zásadně rozdílný přístup k lékařské péči: nemohu soudit jak v poměrech českých; nicméně v poměrech německých (a ještě mnohem dramatičtěji například v poměrech amerických) existuje zcela zásadní rozdíl v kvalitě péče pro obyčejné pacienty "přes pokladnu" a pro ty, kteří si mohou dovolit soukromé nemocenské pojištění. Tento rozdíl naprosto může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Ad d) Zásadně rozdílný přístup k politické účasti: opět všechny sociologické výzkumy konstatují, že v současné společnosti existuje její velká část (tuším že kolem 20 - 25 procent), kteří se sami pociťují jako fakticky vyloučení z účasti na rozhodovacích procesech ve státě; voleb se buďto vůbec nezúčastní, anebo své hlasy dávají protestním, antisystémovým stranám. A i ti kteří se voleb účastní jen velice zřídka mají pocit že jsou politické strany a státní instituty (vláda, parlament...) skutečnými reprezentanty jejich zájmů.
Ad d) Vytváření velkých skupin které se stávaly třídními subjekty podle toho, zda dokázaly sjednocovat své jednání podle společného (třídního) zájmu: ještě jednou, pane Profante, ten samotný fakt že v tuto chvíli třídní konflikt nenabývá akutních forem (a nevytváří tedy aktuální činnost k vytváření třídně definovaných subjektů) ještě zdaleka nemusí znamenat, že tento třídní konflikt (a třídní subjekt) se - za krizových podmínek - nemůže kdykoli manifestovat i navenek.
Pane Profante, já jsem dost dlouhý čas strávil v sektoru produkce. Vím tedy něco z vlastní bezprostřední zkušenosti, co si současní (manuálně) pracující myslí jak o jejich postavení, tak o celkové třídní struktuře soudobé společnosti.
Na straně jedné, kdyby mezi ně někdo přišel s heslem "třídního boje", hleděli by na něj nejspíš jako na pomatence; mnozí by zřejmě vůbec nechápali, o čem je vlastně řeč. Ale - na straně druhé kdykoli přišla řeč na postavení vedoucích manažerů, na jejich platy (a nezřídka na jejich aroganci), pak komentáře těchto námezdně pracujících náhle nabyly na ostrosti, která k třídnímu pohledu skutečně neměla nijak daleko.
Ostatně, pane Profante, Česká televize před časem vysílala opravdu zajímavý seriál o počátcích a vývoji českého průmyslu. Kterýžto seriál byl natáčen přímo v současných fabrikách. Tato dokumentace se vyznačovala značně vzácnou mírou neutrality a objektivity; byly zde zmíněny stinné stránky (raného) kapitalismu, ale stejně tak byla vyvrácena i leckterá klišé o "vykořisťování". Nicméně autor této dokumentární řady po jejím dokončení v jednom interview přiznal, že o reálném životě současných dělníků se dozvěděl z naslouchání jejich hovorů v kantýně či v kuřárnách: totiž že i dnešní zaměstnavatelé/fabrikanti nakonec nehledí na nic jiného, nežli jak svého zaměstnance vyždímat, až na samý okraj jeho fyzické výdrže. (Kteréžto "ždímání" se ovšem zdaleka neomezuje jenom na sektor materiální produkce s ryze manuální pracovní činností.)
Závěrem bych si, pane Profante, dovolil oproti té Vaší podat mou vlastní definici třídního určení: třídní protiklad vzniká tam, kde velké skupiny populace mají zcela rozdílný přístup ke společenským statkům - a kdy je tento stav pociťován jako zásadně nespravedlivý.
A už minule jsem uvedl výsledky německého veřejného mínění, podle kterých vysoce nadpoloviční většina celé německé populace stávající systém kapitalismu jako nespravedlivý pociťuje.
Když jsem si přečetl příspěvek pana Poláčka, řekl jsem si, že k němu není co dodat.
Přece však zkusím aspoň podotknutí. Za b) pana Profanta, tedy "zásadně rozdílný přístup k lékařské péči", ukazuje časově omezenou platnost mnoha kritérií, byť se mohou zdát dobře zvolená. Po většinu času, pro nějž je běžně konstatovaná existence třídní společnosti, neexistovaly co do efektivity podstatné rozdíly v kvalitě léčebných postupů a výkonů. Třídní rozdíly většinou zřejmě nemívaly na zdravotní stav a věk dožití o mnoho větší vliv než dnes. Dětská úmrtnost byla někdy v palácích (u nejvyšších vrstev) srovnatelná s její mírou v afrických chýších. Třídní charakter nastíněné novověké společnosti v našich očích pro uvedené pravděpodobně nezeslábl.
Nebo za c). Když se tak pročítám kandidátkami, nemám zato, že by na nich bylo více dělníků než, předpokládám, bylo před sto lety.
Mluvil jsem o zřejmém trendu, který se prosazuje s četnými retardacemi.
A dodám, který není rozpoznatelný z průzkumů veřejného mínění.
Přístup k lékařské péči a ke vzdělání se v horizontu posledních padesáti let zlepšil i tam, kde došlo ke zjevným retardacím -- jako v Británii nebo v České republice.
V Německu produkují zděšené výzkumy o tom, jak nízké procento dětí s imigrantčinými kořeny dosáhne na Ph.D. Ono je sice podreprezentativní, ale dvouciferné, hlavně by to před padesáti lety nikoho mimo nejužší odbornou sféru (pokud vůbec) nezajímalo ani v případě maturity (tam je poměr odpovídající složení populace).
Přístup ke statkům? Jistě, je propastný, ale s výjimkou skupiny sociálně vyloučených se dnes velmi špatně vymezuje tak, aby odpovídal velkým skupinám lidí.