Rok se třemi dvojkami je u konce. Velkou většinu jsme ho prožili s válkou. S válkou za humny, válkou prožívanou v obavách, v utkvělých myšlenkách. Také v pomoci těm, kteří jí jsou přímo postiženi. S válkou jako stínem, který vyvstal na obzoru a zdá se, že ho skoro celý zakrývá. Proto i ohlédnutí za odcházejícím rokem musí být ohlédnutím za válkou, za naším životem s válkou.

První, co mi připadne na mysl, je vzpomínka na první vlnu šokovaných reakcí a komentářů z osudného 24. února. Mezi nimi se nedaly přehlédnout některé hlasy z afrických a asijských zemí, obecně ze zemí „třetího světa“, které si s jistou škodolibostí všímaly toho, že do nejbohatšího světa konečně dorazila válka a zabíjení. Tedy něco, s čím mnohde jinde ve světě musejí žít bez většího zájmu nejbohatšího světa.

Každý si všímá spíš a nejvíc toho, co se ho nejblíž dotýká. V případě středoevropských zemí, které mají většinou s Ruskem a Sovětským svazem traumatické historické zkušenosti, je to o to pochopitelnější. Přece se však odhaluje určitá znepokojující zahleděnost do sebe. Stejně jako v „klávesnicové bojechtivosti“ některých diskutujících na sociálních sítích. Jako by se už nemohli dočkat války mnohem většího rozsahu, než je stávající konflikt na Ukrajině.

I to je z psychologického hlediska pochopitelné. Svým způsobem dává smysl představovat si ideální „řešení“ v podobě totální porážky a následného rozpadu či rozdělení Ruska. Ten, kdo nemá žádnou odpovědnost za skutečná řešení a za lidské životy, si nakonec může představovat a požadovat cokoli. Může ignorovat hrozbu jaderného konfliktu, vysmívat se těm, kdo se eskalace války obávají, jak se mu zlíbí.

Vyhlídky v novém roce

Je prakticky jisté, že nás čeká život s válkou, život s válkou velmi blízkou, která se nás mnoha způsoby dotýká. Zbrojení bude mnohem intenzivnější, a to v podstatě v celém světě — v Evropě kvůli Rusku a na východě Asie a v Pacifiku kvůli Číně. Je těžké se smířit s představou, že se skoro vše bude podřizovat zbraním. Je těžké definitivně opustit evropský — jak se ukazuje, klamný — sen o trvalém míru po skončení druhé světové války.

Je pravděpodobné, že pokud nenastane katastrofa, budeme nadále sledovat jakousi kombinaci horké a studené války. Konflikt na Ukrajině bude s větší či menší intenzitou pokračovat, protože rychlé vítězství jedné strany se zdá být spíše přáním či propagandistickým heslem. Bude pokračovat vyzbrojování Ukrajiny, svou výzbroj ale, jak se zdá, dokáže obnovovat i Rusko. Bude samozřejmě pokračovat i souboj silných slov mezi oběma stranami konfliktu.

Nová studená válka bude zároveň přinášet dilemata podobná těm, které řešili mnozí na západ od železné opony za první studené války. Jak udržovat kontakt s Rusy i v situaci stále represivnějšího a do sebe uzavřenějšího režimu, jak rozlišovat mezi režimem a lidmi. Důležitým faktorem je nová vlna ruské emigrace, podle odhadů téměř milionová. Dá se očekávat, že tak jako za předchozí velké emigrace po bolševickém převratu bude nové „Rusko mimo Rusko“ kulturně významné, přinese to ale i konflikty, jak se již děje v zemích, jako je Lotyšsko.

Zároveň je jisté, že válkou vynucené či urychlené přijímání Ukrajiny do Evropské unie bude těžkou zkouškou, a to nejen kvůli enormní finanční zátěži. Prohloubí se mnohé unijní rozpory a bude zapotřebí velké trpělivosti a houževnatosti. Možná ale i nového étosu, k němuž by Ukrajina, pokud se jí podaří udržet a rozvíjet demokratický a pluralitní režim, což není zdaleka samozřejmé, mohla přispět.

Nový rok bude téměř jistě rokem prožitým s válkou. S válkou v různých podobách. S mírem, který se bude vzdalovat, o kterém se ale přesto bude stále uvažovat a mluvit. Nadchází rok náročný sociálně a ekonomicky, v němž budeme zápasit o soudržnost — nejen společenskou, ale i ryze osobní. Potřebujeme se udržet pohromadě, nejprve každý sám v sobě, a pak se také podpírat navzájem ve vztazích s druhými. Tak se v tom novém roce držme!