Po raketovém útoku ruské armády na obytný bytový dům v ukrajinském Dnipru, který si 14. ledna vyžádal více než čtyři desítky mrtvých včetně několika dětí, se v ruských městech začaly objevovat spontánní památníky jeho obětem.

Prvním místem pietní připomínky se na Ukrajinském bulváru v Moskvě stal pomník Lesji Ukrajinky, spisovatelky, básnířky, dramatičky a kritičky, široce vzdělané ženy a také aktivní socialistky. Lidé k němu přinesli květiny, zarámovanou fotografii zničeného dniperského domu a dětské hračky.

V Petrohradu lidé přinesli květiny k pomníku Tarase Ševčenka, nejvýznamnějšího ukrajinského spisovatele, na náměstí, jež nese jeho jméno. Vedle květů se před pomníkem objevily i svíčky rozestavené tak, aby společně tvořily slovo Dněpr. Později se květy objevily i na Smolenském hřbitově, kde byl spisovatel v roce 1861 původně pohřben, než byly jeho ostatky převezeny na Ukrajinu.

Pietních míst v Rusku postupně přibývá. Květiny a fotografie zničeného domu se objevily také v Krasnodaru v oblasti Kubáně na jihozápadě země — opět u pomníku Tarase Ševčenka, stejně jako v Moskvě — zatímco v Jekatěrinburgu a Kostromě se místem pro položení květin stal pomník obětem politických represí. Demokratické hnutí mládeže Vesna, které od počátku koordinovalo a spoluorganizovalo protesty proti válce, sbírá fotografie pietních míst a sdílí je na sociálních sítích.

V Moskvě proti účastníkům piety zasáhla policie, zadrženi byli čtyři lidé, z toho jedna žena se psem, který byl příslušníky silových složek ponechán na ulici svému osudu. Postarali se o něj však sousedé. Květiny a fotografie na pietních místech dlouho nevydržely, byly odklízeny a odnášeny, ale lidé je přesto přinášejí znovu. Květy a hračky od pomníku Lesji Ukrajinky byly podle novináře Alexeje Pljuščeva přeneseny k soše Přátelství, symbolizující jednotu slovanských národů.

Nejde jen o solidaritu s obětmi jednoho útoku, ale v širším smyslu vlastně i o uznání ukrajinského národa, ukrajinského jazyka a kultury. V Petrohradu, u pomníku ukrajinským obětem Velkého teroru na Levašovském hřbitově, údajně někdo umístil ukrajinsky psaný nápis „Ukrajincům — obětem totalitního bolševického režimu, popraveným v letech 1937-1939“, doplněný o ukrajinský Tryzub.

Symbolický protest vlastně přesně potvrzuje u nás obvyklý pohled na to, jaký postoj zaujímají dnes Rusové k válce a zabíjení na Ukrajině — odpor vyjadřují odvážní jednotlivci, kteří jsou v celku ruského obyvatelstva kapkou v moři. Protesty se také omezují na velká města a obecně na západ Ruska. Je těžké takový pohled potvrdit či vyvrátit — názor těch, kteří ze strachu a opatrnosti nechtějí mluvit a snaží se na sebe raději neupozorňovat, nelze uchopit ani změřit.

Viděl jsem na Youtube video natočené v jistém petrohradském nákupním centru, v kulisách neměnného luxusu, jež jako by popíraly realitu ničení a zabíjení kdesi daleko. Tazatel se ptal nakupujících, kdy si myslí, že válka na Ukrajině skončí, a kdo ji vyhraje. Naprostá většina těch, kdo odpověděli, lidí různého věku, se shodovala: válka hned tak neskončí, a vítězem v ní nebude nikdo. Výjimečně někdo pronesl, že Rusko samozřejmě vyhraje, ale z takové odpovědi čišela neupřímnost.

Někteří odpovídající uvedli, že mají na Ukrajině příbuzné a známé, a nemohou proto podporovat tamní válčení a zabíjení. Opět šlo o výběr z výběru, o několik Rusek a Rusů z jednoho z nejbohatších a nejliberálnějších měst v zemi. Zase nic coby vypovídalo o většinovém názoru. Hlasy tak trochu z podpalubí lodi, která, jak všichni cítí, nabrala nebezpečný směr — a oni s tím nemohou nic udělat.

Přesto se dá říci, že všechny drobné projevy solidarity s ukrajinskými oběťmi a zároveň projevy kritiky vojenské mašinérie vlastního státu, která má tyto oběti na svědomí, spojuje jedna věc. Ukazují, že vzájemná blízkost Rusů a Ukrajinců, na niž tak brutálně zaútočil putinský režim, nebyla zcela zničena. Vždyť v ulicích ruských měst stále stojí pomníky ukrajinských spisovatelů, ke kterým lze klást květiny a připomínat tak dnešní oběti jejich krajanů.

Mnohé z ruských pomníků osobností ukrajinské kultury jsou celkem nedávné. Moskevský pomník Lesji Ukrajinky byl vztyčen v roce 2006. O pouhých šest let po petrohradském Ševčenkovu pomníku, který je dílem americko-ukrajinského výtvarníka Lea Mola (původním jménem Leonid Molodožanyn). Krasnodarský pomník je o něco starší, pochází z roku 1980.

Není jisté, jak dlouho zmíněné památníky vydrží na svém místě. Ševčenkův pomník v Chersonu vyhodili ruští vojáci po obsazení města pomocí výbušnin do vzduchu. A také na neokupované Ukrajině probíhá v současnosti hromadné odstraňování pomníků — těch spojených s ruskou minulostí. V Oděse šel k zemi pomník carevny Kateřiny Veliké. Dochází i na básníky, sochy Alexandra Puškina byly odstraněny v Dnipru, Charkově, Černivcích, Žitomyru či Kramatorsku.

Květiny položené Rusy u pomníků ukrajinských spisovatelů a obětí perzekucí proti tomu zdánlivě zmůžou stejně málo jako proti zabíjení civilních obyvatel raketami. A přece, právě tyto malé činy lidskosti, zdánlivě ojedinělé a osamocené, jsou možná nakonec důležitější než dodávky nejmodernějších zbraní, protože právě tyto zdánlivě malé činy kypří půdu, z níž vyrůstá lepší budoucnost, svobodná od nenávisti a vzájemného nepřátelství.