Spor o Bulgakova nedělá čest spisovatelovým odpůrcům
Filip OutrataByl proslulý autor Mistra a Markétky ruský kulturní šovinista? Může zůstat v ukrajinském městě ulice pojmenovaná po ruském disidentovi? Jak naložit se zátěží historie a v čem je síla a krása literatury?
Ukrajinský svaz spisovatelů v srpnu 2022 vyzval k uzavření kyjevského muzea spisovatele Michaila Bulgakova, místního rodáka, který je ale částí ukrajinských intelektuálů dnes považován za velkoruského šovinistu či ukrajinofoba. Ukrajinský ministr kultury Olexandr Tkačenko nicméně požadavek odmítl s tím, že by se dotyční měli raději věnovat něčemu užitečnějšímu.
Ředitelka muzea Ludmila Gubianuriová ke stanovisku svazu ironicky poznamenala, že nejprve by museli vyloučit ze svazu samotného spisovatele a zbavit ho občanství za antisovětské aktivity. S tím má ukrajinský svaz spisovatelů ostatně bohaté zkušenosti. Bulgakov podle ní nevěřil v samostatnost Ukrajiny, za svůj domov považoval Rusko, nicméně nikdy nebyl ukrajinofob.
Je třeba dodat, že v diskusi pod výzvou na facebookové stránce svazu největší souhlas získaly hlasy kritické k případnému uzavření muzea. Zaznělo tam třeba, že podobné nápady jsou ve skutečnosti proruskou provokací těch, kteří mentálně zůstali v komunistickém režimu, jehož byl Bulgakov tvůrčím kritikem a po zásluze je za to známý po celém světě. Některé komentáře ale požadavek přivítaly.
Literární muzeum bylo po vypuknutí války uzavřené, nyní funguje ve víkendovém provozu a od konce března připravuje opět celotýdenní provoz. Jedna z připomínek spisovatele ale už z kyjevského veřejného prostoru zmizela, odstraněna byla pamětní plaketa umístěná na budově Fakulty filologie Ukrajinské národní univerzity Tarase Ševčenka.
Boj se stále živými mrtvolami
Spor o dílo proslulého ruského romanopisce není nový, už v roce 2015 po anexi Krymu a propuknutí konfliktu na Donbasu nazvala ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužková Bulgakovovo dílo „propagandistickou literaturou“. Zabužková přitom není žádnou okrajovou postavou, patří mezi nejznámější a nejpřekládanější ukrajinské autory a je velmi aktivní ve veřejném životě.
Ve svém asi nejznámějším románu Muzeum opuštěných tajemství z roku 2009 Zabužková podává pohled na ukrajinské dějiny posledního století z vlastní — ukrajinské perspektivy. Je to perspektiva národa, který se vymaňuje z mnohaletého postavení národa druhořadého, podceňovaného, stále sráženého — i vlastními elitami, a možná především jimi — dolů.
Komentář●Sergej Loznica
„Jak můžeme čelit barbarství zakazováním něčeho, co vždy barbarství odporovalo?“
V této v podstatě obrozenecké, „národně budovatelské“ činnosti jde i o obranu těch částí ukrajinské historie, které jsou problematické, nesou s sebou historickou zátěž a vyvolávají spory. Ukrajinská povstalecká armáda, osudově vklíněná mezi sovětskou a nacistickou totalitní mašinerii, je přijímána i se všemi svými známými nedostatky a zločiny, mezi něž na neposledním místě patří silný antisemitismus, protože je „naše“.
Jak ukazují spory o Stepana Banderu, jejichž poslední kolo proběhlo na přelomu roku, kdy oslavný post s Banderovým portrétem na webových stránkách ukrajinského parlamentu vyvolal rozhořčený protest polské strany v čele s premiérem Morawieckým, je to stále živé a neuzavřené téma. Pro Ukrajince je tato část jejich minulosti důležitá, budou se k ní hlásit, protože by bez ní jejich samostatná národní minulost nebyla úplná, nebo by nebyla vůbec.
Na druhé straně u západních spojenců Ukrajiny — nejen v Polsku, kde je to rovněž důležitá a velice tragická část jejich moderních dějin — to bude vždy vyvolávat odpor a odcizení. Čeští ukrajinisté jako David Svoboda takový přístup považují za nespravedlivý, soudí, že by Západ neměl „kádrovat“ ukrajinské hrdiny a soustředit se namísto toho na jednotný odpor proti společnému nepříteli, ruskému imperialismu.
David Svoboda ve svém textu také tvrdí, že Ukrajina dnes na rozdíl od Polska na boj s mrtvolami nemá čas. To ale není tak úplně pravda, boj s historickými mrtvolami je naopak přinejmenším pro některé Ukrajince důležitou částí, řekněme vedlejší kulturní frontou, dnešní války.
Sacharov byl Rus
Její součástí je jak odstraňování ruských a sovětských (tedy i jazykově ukrajinských, ale obsahem „ideologicky závadných“) knih z knihoven, tak i již několik let probíhající „derusifikace“ veřejných prostranství, přejmenovávání ulic a odstraňování pomníků.
Z veřejného prostoru tak mizí carevna Kateřina II. či Alexandr Sergejevič Puškin. Nejde ale jen o osoby ztělesňující ruskou imperiální moc či považované za symbol ruské kulturní nadřazenosti — kulturního imperialismu. Projekt derusifikace je opravdu radikální.
V západoukrajinském Ivano-Frankivsku bylo krátce po únorové ruské invazi přejmenováno 25 ulic. Vedle Dostojevského, Lermontova, Čechova, Mendělejeva, Ciolkovského či Repina tak o svou ulici přišel i akademik Andrej Sacharov. Ulice Akademika Sacharova se nově stala ulicí Ukrajinského vítězství. Starosta města Ruslan Marcinkiv uvedl, že si nyní Ukrajina bojující za své vítězství nemůže dovolit připomínat ruské či „moskevské“ vědce, spisovatele a politiky.
Proti přejmenování Sacharovovy ulice protestovali ukrajinští političtí vězni z dob Sovětského svazu. Připomínají, že jejich spolubojovník a neúnavný zastánce lidských práv Sacharov by dnes bezpochyby stál na straně Ukrajiny, nikoli diktátora Putina. A s velkou bolestí musejí přihlížet tomu, že je město zbaveno jeho veřejné připomínky, a to z jediného důvodu — protože byl Rus.
Andrej Sacharov je dobrým příkladem toho, že se „derusifikace“ může stát naopak něčím, co ukrajinskou identitu poškozuje, když vymazávání postihuje i ty, kdo také přispěli k dějinám Ukrajiny, jsou pro ně jednoznačně kladnými postavami. Vždyť Sacharov, jak připomíná třeba ukrajinský filosof Konstantin Sigov, patřil mezi ty Rusy, kteří se skutečně aktivně zajímali o neruské národy ruské imperiální sféry, včetně Ukrajinců.
Skutečným paradoxem pak je fakt, že zatím poslední Sacharovova cena Evropského parlamentu byla za rok 2022 jednomyslně udělena — ukrajinskému lidu. A v únoru tohoto roku bylo naopak definitivně uzavřeno moskevské Sacharovovo centrum, otevřené od 90. let. Bylo by smutné, kdyby se bojovník za svobodu myšlení posmrtně opět stal nevítaným cizím agentem v Rusku i na Ukrajině.
Nebezpečný — ruský — svět Turbinových
A příkladem „boje s mrtvolou“ je nepochybně i spor o Michaila Bulgakova. Jak je tomu tedy se spisovatelovým pohledem na Ukrajince a ukrajinskou státnost a národnost? Jediným Bulgakovovým dílem, které se v této souvislosti zmiňuje, je Bílá garda, raný román z počátku 20. let dopsaný v roce 1924, publikovaný nejprve časopisecky a knižně vydaný až po spisovatelově smrti v roce 1966. Z toho lze usuzovat, že v dalších autorových dílech (mimo jiné Divadelní román, Zápisky mladého lékaře, povídky, novely a dílo poslední a nejslavnější, román Mistr a Markétka) se nic v tomto smyslu „ideově závadného“ nevyskytuje.
Bílá garda se odehrává v Kyjevě ve vzrušeném druhém roce revoluce, v roce 1918. Hlavními hrdiny jsou doktor Alexej Turbin a jeho rodina, vzdělaní a kultivovaní „bílí Rusové“, kteří se především obávají bolševiků. Ukrajinský nacionalismus je pro ně rovněž hrozbou, ale nesrovnatelně menší.
Kyjev je v knize vylíčen jako součást jednoho propojeného prostoru, a ten prostor je ruský. Uprchlíci před bolševiky přijíždějící do města z Petrohradu a Moskvy jsou Rusové. Na druhé straně jsou postupující ukrajinské oddíly Symona Petljury, které nakonec město po ústupu německých vojáků obsadí. Postup děje je hektický a poněkud chaotický, což dobře odpovídá době, v níž se odehrává. Slovy autora: „Když je chaos, vždycky se najdou lidé, kteří toho dovedou využít.“
Přesto není v knize nic, co by se dalo byť jen vzdáleně označit za popírání Ukrajiny či ukrajinské identity. Pro doktora Turbina to vlastně není důležité. Není to ruský nacionalista, jde mu o to zachránit svou lidskost, ty nejzákladnější hodnoty ji ustavující, před bouří, která je hrozí smést.
Národní hrdost, nacionalismus ale mezi tyto hodnoty nepatří. A přesto se Bulgakov nedívá na ukrajinský národ a nacionalismus negativně. Dokonce se zdá, že s ním sympatizuje.
„A v každém městečku učitelé, felčaři, rolníci, ukrajinští seminaristé, z nichž osud udělal praporčíky, ramenatí synové venkovských včelařů, štábní kapitáni s ukrajinskými jmény a hovořící ukrajinsky — ti všichni milují čarokrásnou, vysněnou Ukrajinu bez pánů a Moskalů. A k tomu tisíce bývalých zajatců, taky Ukrajinců, kteří sem přišli z Haliče. Jako přívažek k těm desetitisícům mužiků. Ó, to už je nějaká síla…“
Síla v tomto smyslu je ovšem něco hrozivého, je to něco jako rozvodněná řeka, která s sebou strhává vše, na co narazí, a působí obrovskou škodu. Petljurovi muži jsou zčásti vylíčeni jako divoká banda, jsou mezi nimi ovšem rozdíly, zdaleka ne všichni jsou pouzí bandité. Někteří z nich se skutečně dopouštějí rabování. Bulgakov neopomene zmínit, že jednomu z dvojice rabujících ozbrojenců „kolem obličeje plandal modrý, zlatem lemovaný cár“.
I další detaily dávají najevo, že se autor, či jeho ústy Alexej Turbin a jeho blízcí, s ukrajinským nacionalismem neidentifikují. Nepříliš sympatický manžel Turbinovy sestry Jeleny, kapitán Talberg, původem z Pobaltí, se pro jistotu učí ukrajinsky, protože v předstihu očekává Petljurovo obsazení města a chce být připraven. Poté raději z města odejde spolu s německými jednotkami.
Ruský kulturní kolonialista z Kyjeva?
Ukrajinský slavista a kulturolog působící na Karlově univerzitě Radomyr Mokryk v právě vydané knize rozhovorů vysvětluje, že na stránkách Bílé gardy jsou Ukrajinci líčeni jako krvežízniví barbaři, spíše než jako přihlouplí prosťáčci, což byl do té doby nejobvyklejší stereotyp v ruském pohledu na Ukrajince.
U Bulgakova se skutečně objevuje postava domovníka Vasilije Lisoviče (zvaného Vasilisa), který by odpovídal klišé prohnaného prosťáčka, ale hlavními reprezentanty ukrajinského živlu jsou tu „petljurovci“, ozbrojenci ukrajinského velitele, který se svými oddíly vstupuje do města. A s tím probíhá rabování a loupeže, třeba právě v domě Turbinových a Vasilisy.
Sloupek●Filip Outrata
Strašlivá doba ze secondhandu. Světlana Alexijevičová a její kronika sovětského člověka
Jiný obraz Ukrajinců podle Mokryka v knize chybí, a právě to je podle ukrajinského slavisty největší vadou Bílé gardy a Bulgakova. Uzavírá svou úvahu tím, že „Bulgakov je mimochodem typickým příkladem toho, jak se člověk navzdory tomu, že je Kyjevan, stane zastupitelem ruského kulturního kolonialismu.“
Mokryk i jinde mluví o údajném Bulgakovově „šovinismu“, o jeho imperialistickém étosu či o tom, že se (spolu s Tolstým a Dostojevským) podílel na formování „společnosti, která je ochotná zabíjet pro mytickou vizi mohutného Ruska“.
V tomto pohledu příliš nezáleží na tom, zda takový obraz odpovídá realitě obsažené v díle daného autora. Jde o zkratku sloužící k potvrzení teze, že veškerá ruská kultura, včetně těch částí zpravidla považovaných za svobodomyslné, liberální, je spoluvinná na zločinech proti Ukrajině. Není to daleko od toho, když hrdina boje za lidská práva Sacharov přišel o „svou“ ulici v Ivano-Frankivsku z jediného důvodu, který mohl být vůbec nalezen a aplikován: kvůli své ruské národnosti.
Je ale obraz líčený v Bulgakovově románu daleko od reality? Podle Dějin Ukrajiny Jana Rychlíka, Bohdana Zilynského a Roberta Magocsiho „majetní občané považovali petljurovce často — leckdy asi oprávněně — za obyčejné bandity“. Antisemitismus Petljurových oddílů a pogromy jimi páchané jsou věc neoddiskutovatelná, stejně jako pozdější etnické čistky a antisemitské zločiny ukrajinských nacionalistů.
Někteří z nich mají nově své ulice v ukrajinských městech. Například jedna z ulic v Ivano-Frankivsku je nově pojmenována po Romanu Šuchevyčovi. Stejně jako mnoho dalších míst na Ukrajině, včetně kyjevské třídy či sportovního stadionu v Ternopilu. Přitom Šuchevyč je v ještě výraznější míře než sám Bandera postavou spojenou se zločiny proti civilnímu obyvatelstvu, masakry Poláků, s protižidovskými pogromy.
Nebylo by správné považovat pojmenovávání veřejných prostranství po osobách spojených se zločiny proti lidskosti za něco normálního a přecházet je bez povšimnutí. Není to kádrování Ukrajinců, a už vůbec ne napomáhání kremelské propagandě, ale starost o vlastní paměť, o základní hodnoty, péče o duši. Je to projev sebeobrany lidskosti.
A na druhé straně to Ukrajince samé vzdaluje Evropě. Sacharovova cena Evropského parlamentu za svobodu myšlení a podporu lidských práv nese jméno slavného sovětského disidenta už od roku 1988. Zřejmě nebude přejmenována. Západní svět, s výjimkou jeho okraje, zemí střední a východní Evropy, se jistě nebude podílet na takovéto derusifikaci, nemá tuto potřebu.
Ukrajinská snaha v tomto směru bude narážet na tím větší nepochopení a odpor, čím bude radikálnější, a čím častěji bude házet do jednoho imperiálního ruského pytle i takové Rusy, jakými byli Sacharov či Bulgakov.
…nebo kyjevský Franz Kafka?
Vrátíme-li se k autorovi Mistra a Markétky, je téměř jisté, že se nepodaří prosadit názor, že to byl velkoruský šovinista či imperialista. Jednoduše proto, že Bulgakovovo dílo mluví příliš jednoznačně proti tomu. V Bílé gardě, svém raném díle, Bulgakov spíše jen věcně, až dokumentaristicky zachytil realitu revolučního dění — samozřejmě ne „objektivně“, ale z jisté zvolené perspektivy, z perspektivy hlavních postav svého románu.
Udělal tedy vlastně totéž co později třeba jeho literární kolegyně Oksana Zabužková. Jen zvolená perspektiva je jiná. Právě v setkávání, vzájemném rozehrávání, propojování a vzdalování perspektiv, úhlů pohledu na svět, je krása a síla literatury. Patří do ní autoři ukrajinští i ruští, Oksana Zabužková i Michail Bulgakov. A budou patřit vždy.
Asi nejlepším možným a dnes představitelným rozuzlením sporu o Michaila Afanasjeviče Bulgakova by bylo to, kdyby se jednou stal kyjevským Franzem Kafkou. Světově proslulým a obdivovaným autorem spojeným s daným městem, jemuž je sice dnes již jazykově cizí, je vzpomínkou na minulost před válkou, kterou už nelze obnovit, ale to nebrání tomu využít potenciál zájmu o jeho dílo, do určité míry se jím i pyšnit.
„A jaký to všecko mělo vlastně smysl? To vám nikdo nevysvětlí. Kdo zaplatí za všecku tu krev? Nikdo. Znovu roztaje sníh, vyraší mladá ukrajinská tráva a pokryje zemi… Vzejde bujné osení… Nad obilnými lány se rozechvěje horký vzduch a deště spláchnou všechnu krev. Krev na zlatě rudých polích je laciná a nikdo ji nevykoupí. Nikdo.“ (Citace z Bulgakovova románu podle vydání: Michail Bulgakov, Bílá garda, překlad Alena Morávková, Lidové nakladatelství, Praha 1983.)
Michail Bulgakov zůstává po všech ruských a sovětských agresích od jeho doby významným spisovatelem. Byl Rus a ke součástí univerzální kultury. Je vydáván na všech kontinentech.
Je však třeba si uvědomit, že autoři jsou politicky využíváni, na zneužíváni. Např. ustavení Protektorátu Čechy a Morava bylo oslaveno koncertem, kde Česká filharmonie hrála Smetanovu Mou vlast a Beethovenovu 9. symfonii.
Je divné, že se po válce nehrála díla německých skladatelů a nevydávala díla německých spisovatelů?
Zkusme, prosím, pochopit současný ukrajinský odpor ke všemu ruskému. Dejme jim, prosím, čas k návratu k šíři kultury, až bude po válce a až budou napraveny škody.
Milý Ivane, myslím, že pochopit neznamená přijímat se vším všudy. Já ukrajinský odpor ke všemu ruskému chápu, ale nemůžu s ním souhlasit v jeho extrémní podobě. V té podobě ho považuji dokonce za ohrožující.
A obávám se, že bez snah (především samozřejmě na ukrajinské straně!) mírnit tyto extrémní projevy onen návrat k šíři kultury prostě nikdy nepřijde.
Proto velice fandím těm Ukrajincům, kteří už dnes upozorňují na to, že s tím odporem ke všemu ruskému se to může přehnat, viz přejmenování Sacharovovy ulice. Vím, že to nemají a nebudou mít jednoduché.
Ministr kultury je, zdá se, mužem na své místě. Bulgakova mám rád. A inscenaci "Pilát Pontský onoho dne" obzvláště.
Ano, přijde mi, že ministr to okomentoval naprosto výstižně. Možná jsem ho mohl ocitovat i obsáhleji.
Nějak se mi to slévá dohromady:
„Při protestech za rasovou rovnost byla v posledních týdnech poničena řada soch historických osobností. Ničení neunikly například ani památníky spisovatele Miguela de Cervantese či mořeplavce Kryštofa Kolumba.“
„Hrdina boje za lidská práva přišel o „svou“ ulici z jediného důvodu, který mohl být vůbec nalezen a aplikován: kvůli své národnosti.“
Já jsem původně chtěl v textu mít i srovnání s kauzami "kolonialistických" autorů Západu, jako jsou Kipling nebo Conrad. Tam třeba teď z upravených (cenzurovaných) vydání knih Roalda Dahla vypadla zmínka o Kiplingovi.
Nakonec jsem to ale vynechal, je to jiný kontext a spíš si to zaslouží samostatnou úvahu.
Ale určitě to spolu nějak souvisí.
Mně ten kontext, pane Outrato, připadá dost podobný. Rasismus i ruský nacionalismus je samozřejmě zcela morálně zavrženíhodný, oba ty fenomény mohou být ale v té své společnosti tak zcela přirozené a rozšířené (nacionalismus v Rusku a rasismus v západní společnosti), že z té vnitřní perspektivy je pak velmi obtížné je vidět a vědomě je vnímat a oba dva tyto jevy vyvolávají nakonec značně diskutabilní a rozporuplné protireakce (vymazávání „bílých“ autorů na Západě a ruských autorů na Ukrajině).
A dokonce spolu oba tyto jevy bohužel přímo souvisí – ony progresivistické excesy jsou totiž v této válce ruskou stranou využívány ke kritice dekadentního Západu a k ospravedlnění neospravedlnitelné ruské agrese na Ukrajině, zatímco Západ tyto své excesy v reakci na ruská obvinění popírá a má naopak tendenci hodnotit loajalitu Ukrajinců k Západu podle jejich postoje k progresivismu. Z ruské perspektivy tak jde o vynikající výbušnou společenskou konstelaci, obrovský potenciál k bouřlivému štěpení společnosti, přičemž ruská strana na tom pochopitelně má svůj zájem.
Souhlasím, tyto souvislosti tam také vidím. Každopádně je "progresivistický konflikt" trochu jiného druhu než "klasický" nacionalistický konflikt rusko-ukrajinský, byť se obojí odehrává zároveň a v době "cancel culture". To jsem měl na mysli tím odlišným kontextem.
Spor o Dostojevského
„V dnešních vypjatých dnech se jen těžko ubráníme tomu, abychom hleděli na Rusko s tím či oním předporozuměním, ne-li s předsudkem. Jsou mezi námi příkří kritikové, k nimž se i já hlásím, i milující obdivovatelé obrovské země s exotickou kulturou,“ napsala devět měsíců před propuknutím rusko-ukrajinské války Věra Tydlitátová, religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie.
„Čteme-li z Dostojevského více a nezůstaneme jen u jeho vrcholných děl, vidíme názorně hlubiny a šířku ruské duše, s údivem čteme nejméně dva Dostojevské. U geniálního autora Bratrů Karamazových můžeme hovořit o humanistovi, spisovateli se silným sociálním cítěním a pronikavým psychologickým zřením na jedné straně, na druhé straně čteme žlučovité, útočné, nemilosrdné, až vulgární výpady zahořklého a malicherného pisatele deníků propadlého ruskému mesianismu.“
https://www.forum24.cz/temne-hlubiny-ruske-duse-dostojevskij-a-nebezpecna-fascinace-ruskem/
např. v Bachmutu, jsou spory o názvy ulic bezpředmětné. Ulice, které už neexistují, se jistě mohou jmenovat jak kdo chce.
Pan Outrata promine, ale tohle je pro mě téma. A pak jsou různá náhradní "témátka", jako veškeré to prolévání slz nad "skvělou ruskou kulturou", která za nic nemůže.
No, možná nemůže, možná může. A co jako?
Tak, jak to ukazuje V. Tydlitátová v citovaném článku, je ukázka kritické recepce díla určitého autora. Nijak nevyzývá k zákazům či odstraňování, ale k poznání temných i světlých stránek dané osobnosti a díla.
Jaké téma Vás zajímá a nebo nezajímá, pane Kolaříku, to je samozřejmě jen Vaše věc.
Vaše podrážděná reakce teď o vás hodně prozradila, pane Outrato.
Řečnická otázka: bude někdy Rusko donuceno si projít tím, čím si prošlo Německo po druhé světové válce? Hlubokým zpytováním svědomí a diskusí o otázce viny jednoho každého Rusa, veškeré inteligence a představitelů kultury zvláště?
Já doufám, že k tomu nebude donuceno za "německou cenu", tedy za cenu totální porážky a zničení v konfliktu, který by pravděpodobně byl jaderný a znamenal katastrofu pro svět.
A nemyslím, že vina každého jednoho člověka je něco, co má nějaký smysl. Jde o vinu elit, především těch politických, ale i jiných. Vina chudých obyvatel periferních regionů a samozřejmě také neruských národností je nepoměrně menší.
Za tu podrážděnost se omlouvám. Co vlastně může o člověku prozrazovat, to netuším, neřekl bych, že moc, ale třeba se z toho něco vyvodit dá.
Jen bych připomněl, že některé doklady hlubokého zpytování svědomí ruské inteligence a představitelů vyšly za poslední rok i zde na DR, vybírám například: https://denikreferendum.cz/clanek/33971-rusko-se-na-ukrajine-pokousi-znicit-svou-vlastni-civilizacni-alternativu
Byl jsem upozorněn na to, že se městská rada Ivano-Frankivsku nakonec rozhodla menší část Sacharovovy ulice ponechat pod původním názvem, stejně jako pojmenovat jinou ulici po malíři Repinovi, jehož ulice byla původně mezi přejmenovanými.
https://zaxid.net/v_ivano_frankivsku_virishili_ne_pereymenovuvati_vulitsyu_saharova_n1542083
Nicméně na aktuální mapě na Google je úsek údajně ponechaný ponechaný pod původním jménem značen jako Ukraj. vítězství.
Dále by si asi v článku bývalo zasloužilo být uvedeno, že mezi disidenty, kteří protestovali proti záměru přejmenovat Sacharovovu ulici, byl i Jurij Šuchevyčn (zemřel pak brzy nato, v listopadu 2022), syn v článku zmíněného kontroverzního velitele OUN-UPA Romana Šuchevyče.
Poslal jsem DR celkovou reakci na článek, ale zřejmě někde zabloudila. Takže stručně resumuji.
Bulgakov má v Bíle gardě postavu s autobiografickými rysy, která se vyjadřuje s brutálním pohrdáním o ukrajinských národních snahách a žádá jejich potlačení i popravami.
Tím Bílá garda neztrácí význam světové -- řečeno s I. Štampachem univerzální -- kultury a navíc by Turbin pod koly rozpadu impéria, které tvořilo jeho kulturní rhizosféru, působil papírově, kdyby měl pochopení pro krajinskou samostatnost.
Nicméně, když mustrujeme Ukrajince -- a říkáme, co jim neslouží ke cti, -- měli bychom velmi dbát faktů. Není zas tak těžké podívat se do vlastní historie a uvědomit si, kolik velkých českých spisovatelů a myslitelů si nedokázalo udržet nadhled při četbě toho či onoho, často nezáměrného hrubého výroku o Češích.
Taky se omlouvám, nechtěl jsem to téma zas až tak shodit. Chtěl jsem jenom vyjádřit názor, že i kdyby se někomu z ruské intelektuální a kulturní scény stalo "příkoří" tím, že mu "seberou" název ulice, není to nic proti tomu, že v některých městech celé ulice mizí - i se svými obyvateli.
Ten článek z DR (Rusko se na Ukrajině pokouší zničit svou vlastní civilizační alternativu), který pan Outrata připomněl, je samozřejmě vynikající a zásadní.
Už před rokem jsme diskutovali o tom, že mnozí Rusové se sami sebeobviňují a přisuzují si podíl viny na tom, co Rusko činí. To jsem ovšem odmítl - z mého pohledu právě tito lidé jsou také oběti, a ne viníci, a z hlediska vlastního duševního zdraví by se měli přestat sebeobviňovat.
Je to ovšem tak, že ti, které vůbec nenapadne, že by nějakou vinu mohli nést, ba často je ani nenapadne, že je něco, za co by měli nést vinu a že Rusko něco dělá špatně, ti jsou viníci. A je úplně jedno, jestli jsou bohatí nebo chudí.
Ještě se k tomu vrátím.
Rusy vzal čert. Nebo vstřícněji -- nic jim v tomto ohledu nehrozí, ruská kultura je měla a má odolnou část, která to které samoděržaví přežije. Kdyby to byla jenom Medúza a emigrace, je tu kořen, ze kterého dokáže zase vyrašit.
Horší je to s Ukrajinci. Jejich národní kultura se pomalu -- ale hodně pomalu -- emancipovala posledních třicet let a předtím v přeryvech nějakých sto. Bolestivý a zranitelný proces, který může být dlouhodobě zbržděn zapouzdřením ve vlastní bolesti. Stačí se podívat na české poválečné dějiny, o co všechno jsme přišli a jak dlouho se hledaly návaznosti -- a kde všude se do dneška nepodařily obnovit.
Čert vzal přejmenované ulice, ale zavřít si cestu k Bulgakovovi, Babelovi, Erenburgovi -- prostě k těm, kteří se na Ukrajině vyrostli a jedinečně zachytil kus z její historie, vtiskli se do Kyjeva a do Oděsy. To by byla hrozná škoda a zároveň je strašně lidsky pochopitelné.
Přečetl jsem Bílou gardu nedávno, se zvláštní pozorností k této ukrajinské tematice a snad ne nepozorně, a žádná taková vyjádření o popravách jsem tam nezaznamenal. Možná mi to uniklo, ale je mi to dost divné.
Také se to nehodí k postavě doktora Turbina. Brutální pohrdání, to tedy opravdu ne. To se dá z Bílé gardy vyčíst jen s brutálním zkreslením, řekl bych. Ale jistě Ukrajinci jinak čtou a mnohem ostřeji vnímají výroky, které se nám zdají nevinné...
On jaksi v českém překladu Aleny Morávkové chybí sice nerozsáhlý, ale podstatný kus třetí kapitoly. Do roku 1989 by se nabízely celkem pochopitelné ideologické důvody (a já jsme pozdější vydání v ruce neměl, možná je to v tom z roku 2004 doplněné), ale on je to také velmi zapeklitý překladatelský oříšek.
Nicméně například věta, ve které se Alexej dožaduje popravy hejtmana popravu hejtmana Skoropadského, protože „terorizoval ruské obyvatelstvo tím hnusným jazykem, jaký na světě neexistuje“. mi nepřijde tak úplně prostá určité zášti k ukrajinštině.
Více v tom komentáři, který redakce zjevně odložila do kulatého šanonu, tak si to od ní vyžádejte.
Měl jsem překlad A. Morávkové z 80. let. Myslel jsem si, že možná nějaká část byla vynechána.
Je mi líto, že Váš komentář tu nevyšel. Měl to být samostatný text? Jinak nechápu, proč by ho redakce zatajovala...
V nedávno vydaném souboru textů MB Pohár života jsou zajímavé črty o Kyjevu ve 20. letech. V jednom textu popisuje cestu vlakem na Krym a zmíní, že u kyjevského nádraží byl nápis "v ukrajinštině". Nic víc, jen takto stručně. On opravdu neměl k ukrajinskému jazyku dobrý vztah. Nicméně z celku jeho díla mi to dává smysl takový, že v ukrajinštině a ukrajinském nacionalismu odmítal jakousi malost, uzavřenost do sebe. Stejně jako u něj podle mě zcela absentuje ruský nacionalismus. Možná byl imperialista v tom smyslu, že větší, otevřenější ruský svět (srovnání tehdejší Moskva - Kyjev) mu byl prostě bližší.
Probůh, zatahovala, to ne. Nepoužila, což je její právo.
No, tak si představuju, jak bychom asi hodnotili na konci třicátých let minulého století německého spisovatele, který by evidentně nesnášel češtinu, např. by jako nějakou raritu s nelibostí konstatoval, že někde u pražského nádraží viděl nápis v češtině.
Jestli bychom o něm řekli, že "v češtině a českém nacionalismu odmítal jakousi malost, uzavřenost do sebe", že u něj "zcela absentuje německý nacionalismus", a možná jenom "otevřenější ruský svět (srovnání tehdejší Berlín - Praha) mu byl prostě bližší."
A jestli bychom se bili za jeho právo mít po sobě v Praze pojmenovanou ulici.
"otevřenější německý svět (srovnání tehdejší Berlín - Praha) mu byl prostě bližší."
Těžko se takto zpětně dívá do minulosti, jak bychom něco hodnotili. Dnes pro to mám pochopení, včetně té do sebe uzavřenosti českého prostředí. Nepřipadá mi to jako něco nepřátelského, nebo dokonce ohrožujícího. Ale jak bych se na to díval tehdy, to opravdu nevím. nevím, jestli bych tehdy uznal, že Berlín byl ve 20,. letech otevřenější a kulturně zajímavější místo než Praha. Což ale nesporně byl.
Jinak u Bulgakova hraje roli asi i to, že svůj rodný Kyjev hodnotil kritičtěji než třeba tehdejší Moskvu, možná až moc kriticky. To je dobře vidět z těch zmíněných črt ve výboru Pohár života, když třeba píše o církvích na Ukrajině nebo o mentalitě místních. Ale vždycky je i přes veškerou kritičnost znát, že měl ke Kyjevu a Ukrajině silný vztah. Což je znát i v Bílé gardě.
V třicátých letech by se už takový spisovatel našel. Česká jazyková komunita dospěla k nadhledu a odstupu -- ke kterému patří oddělovat velikost historika Mommsena od jeho výkřiků o Češích, apoštolech barbarství -- ve svých nejkulturnějších vrstvách někdy v devadesátých letech 19. století. S retardačními pohyby v první válce a ovšem po roce 1938. Ale dneska nadšeně vydáváme například Waltariho (já vím, není to Němec), který psal o děsivé hatlamatilce, kterou Češi mluví, a dokonce i v Brně mají v knihovnách Roberta Musila, který se vyjádřil obdobně nejen o češtině, ale také o hantecu (i když ho nejmenoval, mluvil o nechutné německoslovanské směsce v ústech zdejších obyvatel).
Ale trvalo to zatraceně dlouho, než jsme dokázali reagovat na nacistický výrok o Češích jakožto smějících se bestiích tím přiměřeným způsobem, to jest pobaveně jsme si ho přivlastnili.
Jenomže my jsme měli historicky docela šťastné podmínky zatímco Ukrajina je dodnes v té nejzranitelnější fázi (přitom národní rozvoj nesouvisí s rozvojem civilizačním).
Ps. Omlouvám se za zavádějící chybu, v milém příspěvku samozřejmě mělo být:
„Probůh, zatajovala [redakce Dr], to ne. Nepoužila, což je její právo.
Ptal jsem se na ten komentář a údajně v redakci žádný nedostali. Můžete ho poslat znovu? Zajímalo by mě to. Děkuji.
Ten komentář by se měl s možností stažení otevřít na
a posílám ho na mail, který máte uvedený v profilu.
MP
Děkuji, je to velmi zajímavá a poučná reakce. Podle mě je Bílá garda tak dobré literární dílo i proto, že nevynechává nic, představuje své hlavní hrdiny (kteří nesou autobiografické rysy autora) se všemi částmi jejich pohledu na svět.
To, že jsem nevzal v potaz vynechané pasáže, je ovšem jednoznačně moje autorské opomenutí,
Pravděpodobně vynechává spoustu věcí -- jako každé velké dílo. Ale i s tím vynecháváním, a možná právě pro něj, zůstává velkým dílem.
Ono je to mnohem nápadnější u Dostojevského. Jako novinář a esejista je to arogantní, nacionalistický parchant, navíc nadaný okouzlujícím humorem, takže člověku dá práci se nad tím velkoruským šovinismem pořádně nasr.t.
Ale když napíše vlastně totéž ve svých románech a povídkách, najednou se to může číst -- a Evropan by měl asi potíž, číst to jinak -- jako kritický obraz zkurveného samoděržavného činovnictva a celý ten ruský mesianismus je lokalizován přesně tam, kam patří -- totiž jako obraz nejzažšího zoufalství z odporných poměrů; zoufalství, které si pro tu absurditu násilí a zvůle hledá osmyslnění alespoň v budoucnosti.
Jenomže tohle je záležitost literární veřejnosti a dlouhodechých rozprav, ve kterých se sedimentují jaksi už do intelektuálního kompostu vyzrálé přístupy. A nikoliv rvačky o přežití vlastní kulturní identity -- tedy o možnosti mluvit o svých záležitostech po svém a ke svým, kteří mi rozumějí. Tahle rvačka je vždycky těžká, ať jde o národní identitu Ukrajinců, anebo o genderovou identitu českých feministek, které se ji dodnes nenaučily vykládat odtud a teď (s přesahem a souzněním se světovostí) a místo toho se pokoušejí svojí situaci napasovat do výkladů dovezených z amerických kampusů.