Ukrajinský svaz spisovatelů v srpnu 2022 vyzval k uzavření kyjevského muzea spisovatele Michaila Bulgakova, místního rodáka, který je ale částí ukrajinských intelektuálů dnes považován za velkoruského šovinistu či ukrajinofoba. Ukrajinský ministr kultury Olexandr Tkačenko nicméně požadavek odmítl s tím, že by se dotyční měli raději věnovat něčemu užitečnějšímu.

Ředitelka muzea Ludmila Gubianuriová ke stanovisku svazu ironicky poznamenala, že nejprve by museli vyloučit ze svazu samotného spisovatele a zbavit ho občanství za antisovětské aktivity. S tím má ukrajinský svaz spisovatelů ostatně bohaté zkušenosti. Bulgakov podle ní nevěřil v samostatnost Ukrajiny, za svůj domov považoval Rusko, nicméně nikdy nebyl ukrajinofob.

Je třeba dodat, že v diskusi pod výzvou na facebookové stránce svazu největší souhlas získaly hlasy kritické k případnému uzavření muzea. Zaznělo tam třeba, že podobné nápady jsou ve skutečnosti proruskou provokací těch, kteří mentálně zůstali v komunistickém režimu, jehož byl Bulgakov tvůrčím kritikem a po zásluze je za to známý po celém světě. Některé komentáře ale požadavek přivítaly.

Literární muzeum bylo po vypuknutí války uzavřené, nyní funguje ve víkendovém provozu a od konce března připravuje opět celotýdenní provoz. Jedna z připomínek spisovatele ale už z kyjevského veřejného prostoru zmizela, odstraněna byla pamětní plaketa umístěná na budově Fakulty filologie Ukrajinské národní univerzity Tarase Ševčenka.

Boj se stále živými mrtvolami

Spor o dílo proslulého ruského romanopisce není nový, už v roce 2015 po anexi Krymu a propuknutí konfliktu na Donbasu nazvala ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužková Bulgakovovo dílo „propagandistickou literaturou“. Zabužková přitom není žádnou okrajovou postavou, patří mezi nejznámější a nejpřekládanější ukrajinské autory a je velmi aktivní ve veřejném životě.

Ve svém asi nejznámějším románu Muzeum opuštěných tajemství z roku 2009 Zabužková podává pohled na ukrajinské dějiny posledního století z vlastní — ukrajinské perspektivy. Je to perspektiva národa, který se vymaňuje z mnohaletého postavení národa druhořadého, podceňovaného, stále sráženého — i vlastními elitami, a možná především jimi — dolů.

V této v podstatě obrozenecké, „národně budovatelské“ činnosti jde i o obranu těch částí ukrajinské historie, které jsou problematické, nesou s sebou historickou zátěž a vyvolávají spory. Ukrajinská povstalecká armáda, osudově vklíněná mezi sovětskou a nacistickou totalitní mašinerii, je přijímána i se všemi svými známými nedostatky a zločiny, mezi něž na neposledním místě patří silný antisemitismus, protože je „naše“.

Jak ukazují spory o Stepana Banderu, jejichž poslední kolo proběhlo na přelomu roku, kdy oslavný post s Banderovým portrétem na webových stránkách ukrajinského parlamentu vyvolal rozhořčený protest polské strany v čele s premiérem Morawieckým, je to stále živé a neuzavřené téma. Pro Ukrajince je tato část jejich minulosti důležitá, budou se k ní hlásit, protože by bez ní jejich samostatná národní minulost nebyla úplná, nebo by nebyla vůbec.

Na druhé straně u západních spojenců Ukrajiny — nejen v Polsku, kde je to rovněž důležitá a velice tragická část jejich moderních dějin — to bude vždy vyvolávat odpor a odcizení. Čeští ukrajinisté jako David Svoboda takový přístup považují za nespravedlivý, soudí, že by Západ neměl „kádrovat“ ukrajinské hrdiny a soustředit se namísto toho na jednotný odpor proti společnému nepříteli, ruskému imperialismu.

David Svoboda ve svém textu také tvrdí, že Ukrajina dnes na rozdíl od Polska na boj s mrtvolami nemá čas. To ale není tak úplně pravda, boj s historickými mrtvolami je naopak přinejmenším pro některé Ukrajince důležitou částí, řekněme vedlejší kulturní frontou, dnešní války.

Sacharov byl Rus

Její součástí je jak odstraňování ruských a sovětských (tedy i jazykově ukrajinských, ale obsahem „ideologicky závadných“) knih z knihoven, tak i již několik let probíhající „derusifikace“ veřejných prostranství, přejmenovávání ulic a odstraňování pomníků.

Z veřejného prostoru tak mizí carevna Kateřina II. či Alexandr Sergejevič Puškin. Nejde ale jen o osoby ztělesňující ruskou imperiální moc či považované za symbol ruské kulturní nadřazenosti — kulturního imperialismu. Projekt derusifikace je opravdu radikální.

V západoukrajinském Ivano-Frankivsku bylo krátce po únorové ruské invazi přejmenováno 25 ulic. Vedle Dostojevského, Lermontova, Čechova, Mendělejeva, Ciolkovského či Repina tak o svou ulici přišel i akademik Andrej Sacharov. Ulice Akademika Sacharova se nově stala ulicí Ukrajinského vítězství. Starosta města Ruslan Marcinkiv uvedl, že si nyní Ukrajina bojující za své vítězství nemůže dovolit připomínat ruské či „moskevské“ vědce, spisovatele a politiky.

Proti přejmenování Sacharovovy ulice protestovali ukrajinští političtí vězni z dob Sovětského svazu. Připomínají, že jejich spolubojovník a neúnavný zastánce lidských práv Sacharov by dnes bezpochyby stál na straně Ukrajiny, nikoli diktátora Putina. A s velkou bolestí musejí přihlížet tomu, že je město zbaveno jeho veřejné připomínky, a to z jediného důvodu — protože byl Rus.

Andrej Sacharov je dobrým příkladem toho, že se „derusifikace“ může stát naopak něčím, co ukrajinskou identitu poškozuje, když vymazávání postihuje i ty, kdo také přispěli k dějinám Ukrajiny, jsou pro ně jednoznačně kladnými postavami. Vždyť Sacharov, jak připomíná třeba ukrajinský filosof Konstantin Sigov, patřil mezi ty Rusy, kteří se skutečně aktivně zajímali o neruské národy ruské imperiální sféry, včetně Ukrajinců.

Skutečným paradoxem pak je fakt, že zatím poslední Sacharovova cena Evropského parlamentu byla za rok 2022 jednomyslně udělena — ukrajinskému lidu. A v únoru tohoto roku bylo naopak definitivně uzavřeno moskevské Sacharovovo centrum, otevřené od 90. let. Bylo by smutné, kdyby se bojovník za svobodu myšlení posmrtně opět stal nevítaným cizím agentem v Rusku i na Ukrajině.

Nebezpečný — ruský — svět Turbinových

A příkladem „boje s mrtvolou“ je nepochybně i spor o Michaila Bulgakova. Jak je tomu tedy se spisovatelovým pohledem na Ukrajince a ukrajinskou státnost a národnost? Jediným Bulgakovovým dílem, které se v této souvislosti zmiňuje, je Bílá garda, raný román z počátku 20. let dopsaný v roce 1924, publikovaný nejprve časopisecky a knižně vydaný až po spisovatelově smrti v roce 1966. Z toho lze usuzovat, že v dalších autorových dílech (mimo jiné Divadelní román, Zápisky mladého lékaře, povídky, novely a dílo poslední a nejslavnější, román Mistr a Markétka) se nic v tomto smyslu „ideově závadného“ nevyskytuje.

Bílá garda se odehrává v Kyjevě ve vzrušeném druhém roce revoluce, v roce 1918. Hlavními hrdiny jsou doktor Alexej Turbin a jeho rodina, vzdělaní a kultivovaní „bílí Rusové“, kteří se především obávají bolševiků. Ukrajinský nacionalismus je pro ně rovněž hrozbou, ale nesrovnatelně menší.

Kyjev je v knize vylíčen jako součást jednoho propojeného prostoru, a ten prostor je ruský. Uprchlíci před bolševiky přijíždějící do města z Petrohradu a Moskvy jsou Rusové. Na druhé straně jsou postupující ukrajinské oddíly Symona Petljury, které nakonec město po ústupu německých vojáků obsadí. Postup děje je hektický a poněkud chaotický, což dobře odpovídá době, v níž se odehrává. Slovy autora: „Když je chaos, vždycky se najdou lidé, kteří toho dovedou využít.“

Přesto není v knize nic, co by se dalo byť jen vzdáleně označit za popírání Ukrajiny či ukrajinské identity. Pro doktora Turbina to vlastně není důležité. Není to ruský nacionalista, jde mu o to zachránit svou lidskost, ty nejzákladnější hodnoty ji ustavující, před bouří, která je hrozí smést.

Národní hrdost, nacionalismus ale mezi tyto hodnoty nepatří. A přesto se Bulgakov nedívá na ukrajinský národ a nacionalismus negativně. Dokonce se zdá, že s ním sympatizuje.

„A v každém městečku učitelé, felčaři, rolníci, ukrajinští seminaristé, z nichž osud udělal praporčíky, ramenatí synové venkovských včelařů, štábní kapitáni s ukrajinskými jmény a hovořící ukrajinsky — ti všichni milují čarokrásnou, vysněnou Ukrajinu bez pánů a Moskalů. A k tomu tisíce bývalých zajatců, taky Ukrajinců, kteří sem přišli z Haliče. Jako přívažek k těm desetitisícům mužiků. Ó, to už je nějaká síla…“

Síla v tomto smyslu je ovšem něco hrozivého, je to něco jako rozvodněná řeka, která s sebou strhává vše, na co narazí, a působí obrovskou škodu. Petljurovi muži jsou zčásti vylíčeni jako divoká banda, jsou mezi nimi ovšem rozdíly, zdaleka ne všichni jsou pouzí bandité. Někteří z nich se skutečně dopouštějí rabování. Bulgakov neopomene zmínit, že jednomu z dvojice rabujících ozbrojenců „kolem obličeje plandal modrý, zlatem lemovaný cár“.

I další detaily dávají najevo, že se autor, či jeho ústy Alexej Turbin a jeho blízcí, s ukrajinským nacionalismem neidentifikují. Nepříliš sympatický manžel Turbinovy sestry Jeleny, kapitán Talberg, původem z Pobaltí, se pro jistotu učí ukrajinsky, protože v předstihu očekává Petljurovo obsazení města a chce být připraven. Poté raději z města odejde spolu s německými jednotkami.

Ruský kulturní kolonialista z Kyjeva?

Ukrajinský slavista a kulturolog působící na Karlově univerzitě Radomyr Mokryk v právě vydané knize rozhovorů vysvětluje, že na stránkách Bílé gardy jsou Ukrajinci líčeni jako krvežízniví barbaři, spíše než jako přihlouplí prosťáčci, což byl do té doby nejobvyklejší stereotyp v ruském pohledu na Ukrajince.

U Bulgakova se skutečně objevuje postava domovníka Vasilije Lisoviče (zvaného Vasilisa), který by odpovídal klišé prohnaného prosťáčka, ale hlavními reprezentanty ukrajinského živlu jsou tu „petljurovci“, ozbrojenci ukrajinského velitele, který se svými oddíly vstupuje do města. A s tím probíhá rabování a loupeže, třeba právě v domě Turbinových a Vasilisy.

Jiný obraz Ukrajinců podle Mokryka v knize chybí, a právě to je podle ukrajinského slavisty největší vadou Bílé gardy a Bulgakova. Uzavírá svou úvahu tím, že „Bulgakov je mimochodem typickým příkladem toho, jak se člověk navzdory tomu, že je Kyjevan, stane zastupitelem ruského kulturního kolonialismu.“

Mokryk i jinde mluví o údajném Bulgakovově „šovinismu“, o jeho imperialistickém étosu či o tom, že se (spolu s Tolstým a Dostojevským) podílel na formování „společnosti, která je ochotná zabíjet pro mytickou vizi mohutného Ruska“.

V tomto pohledu příliš nezáleží na tom, zda takový obraz odpovídá realitě obsažené v díle daného autora. Jde o zkratku sloužící k potvrzení teze, že veškerá ruská kultura, včetně těch částí zpravidla považovaných za svobodomyslné, liberální, je spoluvinná na zločinech proti Ukrajině. Není to daleko od toho, když hrdina boje za lidská práva Sacharov přišel o „svou“ ulici v Ivano-Frankivsku z jediného důvodu, který mohl být vůbec nalezen a aplikován: kvůli své ruské národnosti.

Je ale obraz líčený v Bulgakovově románu daleko od reality? Podle Dějin Ukrajiny Jana Rychlíka, Bohdana Zilynského a Roberta Magocsiho „majetní občané považovali petljurovce často — leckdy asi oprávněně — za obyčejné bandity“. Antisemitismus Petljurových oddílů a pogromy jimi páchané jsou věc neoddiskutovatelná, stejně jako pozdější etnické čistky a antisemitské zločiny ukrajinských nacionalistů.

Někteří z nich mají nově své ulice v ukrajinských městech. Například jedna z ulic v Ivano-Frankivsku je nově pojmenována po Romanu Šuchevyčovi. Stejně jako mnoho dalších míst na Ukrajině, včetně kyjevské třídy či sportovního stadionu v Ternopilu. Přitom Šuchevyč je v ještě výraznější míře než sám Bandera postavou spojenou se zločiny proti civilnímu obyvatelstvu, masakry Poláků, s protižidovskými pogromy.

Nebylo by správné považovat pojmenovávání veřejných prostranství po osobách spojených se zločiny proti lidskosti za něco normálního a přecházet je bez povšimnutí. Není to kádrování Ukrajinců, a už vůbec ne napomáhání kremelské propagandě, ale starost o vlastní paměť, o základní hodnoty, péče o duši. Je to projev sebeobrany lidskosti.

A na druhé straně to Ukrajince samé vzdaluje Evropě. Sacharovova cena Evropského parlamentu za svobodu myšlení a podporu lidských práv nese jméno slavného sovětského disidenta už od roku 1988. Zřejmě nebude přejmenována. Západní svět, s výjimkou jeho okraje, zemí střední a východní Evropy, se jistě nebude podílet na takovéto derusifikaci, nemá tuto potřebu.

Ukrajinská snaha v tomto směru bude narážet na tím větší nepochopení a odpor, čím bude radikálnější, a čím častěji bude házet do jednoho imperiálního ruského pytle i takové Rusy, jakými byli Sacharov či Bulgakov.

…nebo kyjevský Franz Kafka?

Vrátíme-li se k autorovi Mistra a Markétky, je téměř jisté, že se nepodaří prosadit názor, že to byl velkoruský šovinista či imperialista. Jednoduše proto, že Bulgakovovo dílo mluví příliš jednoznačně proti tomu. V Bílé gardě, svém raném díle, Bulgakov spíše jen věcně, až dokumentaristicky zachytil realitu revolučního dění — samozřejmě ne „objektivně“, ale z jisté zvolené perspektivy, z perspektivy hlavních postav svého románu.

Udělal tedy vlastně totéž co později třeba jeho literární kolegyně Oksana Zabužková. Jen zvolená perspektiva je jiná. Právě v setkávání, vzájemném rozehrávání, propojování a vzdalování perspektiv, úhlů pohledu na svět, je krása a síla literatury. Patří do ní autoři ukrajinští i ruští, Oksana Zabužková i Michail Bulgakov. A budou patřit vždy.

Asi nejlepším možným a dnes představitelným rozuzlením sporu o Michaila Afanasjeviče Bulgakova by bylo to, kdyby se jednou stal kyjevským Franzem Kafkou. Světově proslulým a obdivovaným autorem spojeným s daným městem, jemuž je sice dnes již jazykově cizí, je vzpomínkou na minulost před válkou, kterou už nelze obnovit, ale to nebrání tomu využít potenciál zájmu o jeho dílo, do určité míry se jím i pyšnit.

„A jaký to všecko mělo vlastně smysl? To vám nikdo nevysvětlí. Kdo zaplatí za všecku tu krev? Nikdo. Znovu roztaje sníh, vyraší mladá ukrajinská tráva a pokryje zemi… Vzejde bujné osení… Nad obilnými lány se rozechvěje horký vzduch a deště spláchnou všechnu krev. Krev na zlatě rudých polích je laciná a nikdo ji nevykoupí. Nikdo.“ (Citace z Bulgakovova románu podle vydání: Michail Bulgakov, Bílá garda, překlad Alena Morávková, Lidové nakladatelství, Praha 1983.)